Cat Eyes - 7. Regulus Black

14.04.2013 16:35

 

Krásný den vám přeji :-)

Moc moc moc vám děkuju za všechny ty komentáře, které jste mi nechaly pod minulou kapitolou. Jsou tak povzbuzující, že si to ani nedokážete představit :-D Proto bych dnešní díl ráda věnovala vám - Agnes, Lucce, Saskye, Benny, gesi, Claire, Martě, Máje, weras, bacilovi, Bobo, kamčí, TruTru, Nade, jaje a sargo. Jste zlaté :-) 

Příjemné čtení ;-)

 

ooOoo

„Cože?!“

Ron sebou při zaznění toho hlasu trhnul. Merline, byl rád, že to nebyl on, kdo byl poslem téhle zprávy. Pozoroval muže, který stál před ředitelem se skloněnou hlavou.

„P... P...... Pane, já...“

„Jaké pak pane, Jeffersone!“

„Já... Je mi to líto... ale...“

„Děti! Nedokážete ani chytit pár dětí! Pár hloupých, domýšlivých fracků! Kolik jich chybí?!“

„Č... Č... Čtyři sta... z...“

„Z devíti set třiceti studentů?! Vždyť je polovina hradu prázdná! Jak se to mohlo stát? Copak jsem obklopen jen samými neschopnými idioty a blázny? Jak může přes noc zmizet bez povšimnutí tolik studentů?!“

Byla to McGonagallová, která tiše řekla: „Štíty jsou stále slabší. Z toho důvodu jsme nebyli varováni.“ Neprozradila, že měla už dlouho podezření, proč byly ochranné štíty najednou, po tisíci letech, tak oslabené. Její kdysi neochvějná důvěra ve vousatého, starého muže již dlouho kolísala a do mysli se jí vplížilo mnoho pochybností. Také proto, že právě Hermiona Grangerová a Ronald a Ginevra Weasleyovi se chovali tak zvláštně a byli tak brzy přijati do Řádu, příliš brzy.

Brumbál sevřel pěst, ale neřekl nic, hlavně na skryté výčitky v hlase ženy, která mu kdysi tak nadšeně zobala z ruky. Na to, aby se postaral o tento problém, bude mít čas později. „Všichni rodiče, kteří s tím mají co dočinění, budou zatčeni! Všichni rodiče zmizelých dětí!“

„To... nejde...“

„Ach, a proč?!“

„Protože... Ministr to... nedovolí.“

„A proč ne?“

„Protože... protože...“

„Ano?“ zeptal se Brumbál chladně.

„Protože Ministr to... zakázal...“

„Zaká... Jak mohl zakázat něco, o čem ještě ani nevěděl?!“

„Já... chtěl jsem to udělat přímo, pane, vím, jak pracujete, proto...“

„Jste šel za Popletalem a ŘEKL jste mu, co bych mohl mít v úmyslu?!“

Jefferson byl menší a menší. „Pane, já... myslel jsem, že by to byla... pro vás úspora času...“

„Od kdy se, prosím vás, držím nějakých prokletých pravidel? Ale díky vaší hlouposti už nemohu jednat! Gratuluji! Jsme nahraní! Vy blázne! Byla by to příležitost, jak ty rodiny odklidit z cesty!“

„Odklidit z cesty, Albusi?“ ptala se nevěřícně Minerva. Vyděsila se, když se na ni starý muž podíval ledově chladnýma očima.

Otočil se a změřil si Minervu pohledem: „Válka se nedá vyhrát bez obětí,“ odvětil studeně.

„Oběti? Ale to... je přece už... šílenství, co tu plánuješ! To je masová vražda! S tím v žádném případě nejsme lepší, než Voldemort!“

„Čekal jsem už dost dlouho,“ zasyčel muž odměřeně. „A nyní, poněvadž se obávám, že Potter přeběhl...!“

„To by Harry nikdy neudělal!“ vzbouřila se Minerva. „Harry je dobrý chlapec!“

„Dopomohl zrádci k útěku a já stále ještě nevím, jak to udělal!“ zařval rozčileně Brumbál. To bylo to, co ho štvalo nejvíc. Neměl ponětí, jak se tu ten kluk mohl procházet neviděn nebo jak dokázal v téhle kanceláři aktivovat přenášedlo. To bylo nemožné! Nechal to Rona poté vyzkoušet, stále znovu a znovu, bez sebemenšího úspěchu! Koneckonců ochrany kolem své kanceláře neoslabil!

Byl to Ron, který temně přikývl, jelikož měl Snapea slíbeného. Směl toho starého, odporného, slizkého hnusáka zabít, jako odškodnění za ty roky urážek a ponižování.

„Já... Albusi! To... nemůžeš myslet vážně!“

„Minervo, neodvažuj se mne zpochybňovat! Já tu velím a vím, co dělám!“

Ředitelka Nebelvírské koleje zděšeně zírala na muže, ale nic víc neřekla. Kdo byl tento cizinec?! To nemohl být ten muž, kterého kdysi tak obdivovala! Co jen se stalo? Měli tolik společného a teď?!

Brumbál znovu klesl do křesla. „Potřebujeme plán,“ prohlásil klidně. Podíval se z jedné tváře na druhou a všiml si, že Jefferson věděl, že odtud bez potrestání neodejde. Tak dobrá. Albus zavřel oči. Potřeboval plán a potřeboval ho rychle.

„Všichni mohou jít,“ oznámil nakonec. „Zavolám vás, až budu vědět, co uděláme.“ Sledoval, jak všichni odcházejí. „Jeffersone, vy zůstaňte.“

Muž polkl, ale poslechl. A pak za McGonagallovou zapadly dveře a cvakl zámek...

ooOoo

Když se ozvalo zaklepání, Harry sebou pořádně škubl. Seděl v křesle s knihou před nosem. K Severusovu překvapení si mladík vybral jednu z knih o lektvarech. Podíval se na něj. „Uklidni se,“ promluvil tiše. „To bude jen Draco nebo Lucius. Jdi do vedlejší místnosti nebo...“

V tom okamžiku už viděl, jak se jeho tělo zmenšilo, a přikývl, než došel ke dveřím a otevřel. „Draco.“

Blonďák si ho změřil kritickým pohledem, pak se usmál a objal svého strýce. „Och, díky Merlinovi, ty... ty...“

„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Severus a vedl blonďatého chlapce do místnosti.

„Jak v pořádku?“

„Dobrá,“ odvětil. „Pár říznutí, která se ještě hojí, ale jinak jsem naprosto v pořádku. Nedělej si starosti.“

Draco se úlevně zasmál, poté na postel položil tašku a zvětšil ji. „K čemu oblečení?“ zajímal se. „Tom říkal, že ti mám přinést pár starých věcí.“

„Nemusíš vědět všechno,“ připomněl Severus chlapci a prohlížel si oblečení. Špičková kvalita a jistě nebylo často nošené. Draco byl rozmazlovaný jedináček, to definitivně.

„Kde je Shaddow?“

Severus neurčitě ukázal směrem k židli, ani trochu nadšený, když tam blonďák zamířil. „Podívej!“ smál se chlapec, „je pod knihou! Knihou lektvarů! Pojď, maličký.“

Harry zíral na druhého chlapce a vplazil se dál pod knihu.

„Nech ho,“ přikázal mírně Severus. „Vidíš přece, že nechce.“

„Strýčku Seve, kdy nás začneš vyučovat lektvary?“

„Nezačnu.“

„Ale...!“

„Budu tu vařit lektvary pro medicínské a jiné účely a některé jiné dál vyvíjet. Ty můžeš učit mladší a někteří jiní jsou také dost dobří, aby vás naučili školní látku.“

„Škoda...“

Severus se tiše zasmál. „Myslím, že s takovými věcmi jsem byl nucen se potýkat dost dlouho. Jsem vědec, Draco, žádný učitel.“

Harry zamrkal. To ovšem vysvětlovalo mizernou výuku a vysoká očekávání, protože… i když se mezitím do muže zamiloval, učitelem pro něj opravdu nebyl. Co uměl, se naučil sám. Jako vždycky.

„Oh,“ hlesl Draco. „No jo, tak já zas půjdu, mám dost úkolů, aby mě to odklidilo z cesty na několik hodin! Rudolphus a Tom jsou příšerní! A Zabini je taky nespravedlivý!“

Severus povytáhl jedno obočí. „Jak nespravedlivý život…“

Draco ze sebe vydal jen pohrdavý zvuk, načež zmizel.

Severus se otočil a zpozoroval, že se Harry znovu přeměnil. No, až na uši, pochopitelně. A tentokrát i se svým oblečením. „Kolik lidí tady je?“ ptal se překvapeně.

„Domnívám se, že okolo šesti set, rozmístěni do čtyř velkých křídel.“

Harryho vykulil oči. „Jak… kolik?“

„Nemyslím, že bych mluvil nesrozumitelně,“ prohlásil mírně. „Tvůj pokoj je mimochodem připraven, pojď.“

Harry rychle odložil knihu stranou a následoval lektvarového mistra malými dveřmi nedaleko jeho postele. Usmál se, když spatřil pokoj za nimi. Stála tam postel, byla užší než ta lektvaristova. Ale to nevadilo, když ležel sám ve velké posteli v Bradavicích, vždycky se cítil trochu ztracený. Místnost byla světlá a taky nebyla tak děsně rudá, že by měl pocit, jako by byl v bordelu. Místo toho byly zdi natřeny světle béžovou, na podlaze ležel tmavě zelený koberec.

U okna stál psací stůl, na něm se k Harryho překvapení kupily nějaké učebnice a několik štosů pergamenu spolu s papíry a pery. Pak tam byla ještě police a skříň na oblečení. Nebylo toho mnoho, ale bylo to jeho. Jeho první pokoj a nemusel se o něj dělit. Ačkoli – krátce pohlédl na Sev… Snapea. Existovali lidé, u kterých by proti tomu opravdu nic neměl. Ale to bylo nejspíš jen zbožné přání. Mohl být rád, že ještě žije. „To… to je skvělý, díky,“ usmál se Harry, zatímco si pohrával se svýma novýma kočičíma ušima, aniž by si to uvědomoval.

Severus přikývl. „Je malý, ale máš ho přeci jen pro sebe.“

„Je to víc, než jsem čekal.“

Mistr lektvarů pouze nadzvedl jedno obočí, ale mlčel. Už v prvních dnech se Sheddowem si všiml, že je něco špatně. Tušil, ne, teď věděl, že měl pravdu. A předsevzal si, že Harrymu pomůže, když a jak jen bude moct. „Asi za dvě hodiny bude večeře,“ oznámil Severus. „Do té doby se můžeš zařizovat a projít si věci,“ dodal a pečlivě položil bývalé Dracovo oblečení na hromádku.

ooOoo

„Ne! Ne!“

Harry se probudil s křikem – uprostřed noci a napadlo ho něco strašného. Poprvé za dva roky zapomněl na tišící kouzlo. Stále ještě těžce dýchal a byl zpocený, přesto mu byla strašná zima. A vyděsil se, když se na jeho rameno snesla ruka.

„Zlý sen?“ ptal se Severus. Probudily ho výkřiky z vedlejšího pokoje a rychle tam šel. Harry seděl v posteli, deku svíral oběma pěstmi tak silně, až mu zbělaly klouby. Vypadaly úplně křečovitě sevřené. Vlasy měl zpocené a černé kočičí uši ležely přitisknuté těsně u hlavy.

Harry vzhlédl a v očích se mu zaleskly slzy. Nevěděl, jestli by mohl něco říct a cítil nutkavou potřebu proměnit se v kočku a znovu vklouznout k muži pod deku, což bylo ale asi naprosto vyloučeno.

Severus si tiše povzdychl a posadil se na mladíkovu postel. Rychle vyslovil dvě kouzla. Jedno, aby urovnalo zválenou postel, druhé, aby odstranilo pot. Prsty stále ještě svíraly deku. Vlastně... neměl by to dělat, Harry už nebyl kočka a přece... jak tam tak chlapec seděl... jemně přitáhl zelenoočka k sobě a začal ho drbat za kočičíma ušima.

V prvním okamžiku si Harry pomyslel, že sní, ale ruka zůstala tam, kde byla a on nemohl jinak, než se pomalu uvolnit. Druhá ruka mistra lektvarů opakovaně přejížděla po jeho křečovitě sevřených, studených prstech, a on pozoroval, jak se pomalu uvolňují tak, že by se mohl pustit.

Severus se usmál, když zaslechl, jak chlapec pomalu začal příst. Ponechal si z kočky víc, než by si myslel a i napětí v prstech teď rychle povolovalo. Lepší, mnohem lepší, zkonstatoval. O čem se Harrymu asi zdálo? Co to bylo, že ho to pronásledovalo dokonce i v jeho kočičí podobě? A jak mu mohl pomoci? Chtěl zelenookému mladíkovi pomoct, bezpodmínečně. Naprosto mu propadl.

Co by Harry řekl, kdyby o tom věděl? Při jeho štěstí v něm neviděl nic víc, než otcovskou postavu, což bylo také pochopitelné, uváží-li se jeho vlastní věk a stáří chlapce. Po chvíli lektvarista ucítil, jak Harryho hlava těžkne a shlédl na něj dolů. Mladík znovu usínal.

Chvíli rozmýšlel, pak se rozhodl. Rychle zdvihl Harryho do náruče a odnesl ho k sobě do velké postele. Před tím, než zelenoočka přikryl, mu zpod napůl přivřených víček hleděly vstříc tázavé oči. „Spi,“ nařídil tiše a opětovně začal Harryho drbat. Trvalo to jen pár vteřin, než se chlapcovy oči konečně zavřely.

Severus sám však dlouho usnout nemohl, pozoroval hubenou postavu, která se schoulila do sebe a teď zase pokojně spala, část černých kadeří v obličeji. Kdykoli pohnul svými prsty, ozvalo se tiché předení.

Ano, chtěl Harryho, chtěl si chlapce za všech okolností ponechat. Podíval se na jeho krk, kde viděl stuhu se svými iniciálami, kterou přeměnil pro kočku. Vlastně Harrymu řekl, aby si to sundal, ale chlapec to měl stále ještě na sobě.

Pousmál se. Možná měl dokonce šanci, řekl si. Jestliže to správně pochopil. Proč by jinak právě Potter tu věc dobrovolně nosil? Přece jen byl chlapec coby kočka po tři týdny pořád u něj posteli. Vždyť po prvním týdnu se už víckrát ani nesnažil spát ve svém košíku, ale lehl si přímo do postele, což skončilo tím, že málem to chlupaté klubko zalehl.

Severus mladíka dál něžně drbal. Byl tak nekonečně rád za to, že nemusí Harryho zabít, protože kdyby to udělal, bylo by jen nezbytné, sám sebe nejpozději na konci války rovněž usmrtit. Protože i když Harryho velmi miloval, nemohl připustit, aby právě Brumbál uspěl, jelikož pak si mnoho lidí mohlo akorát tak hodit mašli, mírně řečeno.

Starý muž vždycky říkával, jak šílený Tom je, ale on sám pochopitelně nikoli. Přitom to vlastně bylo přesně naopak. Brumbál byl už dlouho mimo dobro a zlo, naprosto smyslů zbavený, takříkajíc. Ten muž zabíjel lidi, kteří mu absolutně důvěřovali, trápil malé dítě, patrně víc, než kdokoli tušil. A ze všeho vyvázl. Zas a znovu. To muselo skončit – tak rychle, jak to bude možné.

A za to... by dokonce obětoval i svou lásku. Ale to teď už nebylo nutné. Pousmál se a políbil Harryho na čelo. Obnovil svou starou přísahu před sebou samým. Příště Harryho ochrání, přede vším, co by snad chtělo přijít. A tentokrát nikoli z donucení, nýbrž proto, že opravdu chtěl.

S tímto uvědoměním Severus konečně znovu usnul, spokojený úsměv v jindy tak strohých rysech.

ooOoo

Bylo nádherné teplo, když se Harry konečně probudil, cítil se bezpečně a pokojně a definitivně příliš dobře, než aby otevřel oči, především když ucítil něčí přítomnost vedle sebe, což ho překvapilo.

Pak si však znovu vzpomněl na předešlou noc, na zapomenuté tišící kouzlo. Ale pak se objevil Severus. Muž ho dokonce drbal a stále ještě byl u něj v posteli... nebo byl on v jeho posteli? Ano, muselo tak být, jelikož si vzpomněl na to, jak byl zvednut...

Severus byl vzhůru už delší dobu a také již vstal. Avšak když Harry zneklidněl, opět se na posteli usadil s časopisem, který četl a začal Harryho drbat, v důsledku čehož se chlapec zase podstatně uklidnil.

Nyní ovšem, o dvě hodiny později, se začal Harry pomalu probouzet, tentokrát však bez nepokojného převalování. S drbáním jeho uší ale nepřestal, byl to zvyk, který se u něj rozvinul v posledních týdnech a který shledával docela příjemným. Snad jen kvůli té blízkosti. Nebo proto, že instinktivně věděl, kdo byla ta malá kostnatá kočka, která se chovala tak zvláštně.

„Dobré ráno.“

Harry zamžoural a vzhlédl. Pousmál se, posadil se a promnul si oči. Opravdu byl v posteli Mistra lektvarů! „Já... vyrušil jsem tě včera v noci... hodně?“ ptal se pak opatrně.

Severus pomalu vyprostil ruku z chlapcových vlasů. „Ne,“ odpověděl mírně. „To je v pořádku. Ale měl by ses připravit,“ poznamenal pak. „Schůzka je za hodinu.“

Najednou Harry znovu znervózněl. Kdo tam bude a jak budou reagovat? Ani si nevšiml, že se začal kousat do rtu.

Severus povytáhl jedno obočí. „Přestaň si dělat starosti,“ požádal tiše a ukázal ke koupelně. „Nechal jsem ti tam oblečení a teď jdi a přichystej se.“

Harry přikývl a neochotně vylezl z postele, ale lektvarista mu rozuměl. Harry se setká s lidmi, jež byl nabádán nenávidět a pohrdat jimi. Bude pro něj těžké naučit se ostatním důvěřovat. Severus sám byl překvapený, jak moc mu Harry věřil.

Harry se v rychlosti osprchoval a vklouzl do šatů, které tam už ležely připravené. Bílé kalhoty a tmavě zelený, teplý rolák. Lektvarista pro něj sehnal dokonce i boty. A oblečení bylo nečekaně měkké a pohodlné, docela jiné, než věci, které nosil doposud.

Když vyšel ven, stál na stole u sedacího koutku pod oknem podnos. Na něm bohatá snídaně a Severus už tam seděl. Vzhlédl, když Harry vyšel z koupelny. „Vypadáš dobře,“ řekl s úsměvem a ukázal na jídlo. „Něco sněz, poté půjdeme.“

Harry přikývl a zatímco si sedal, prohlížel si ho. K jeho překvapení nosil Mistr lektvarů své černé hábity dokonce i zde. Copak neměl nic jiného? Alespoň tady? Ve škole to chápal, ale nerozuměl, proč ten muž schovává své skvělé tělo i tady.

„Co je?“

Přistižený Harry zrudl.

„Nuže?“

„Já... jen by mě zajímalo, proč nosíte... ty široké hábity i tady, když... není to tak... že... že byste se musel... schovávat.“

Lektvarista překvapeně nadzdvihl obočí a dokonce i pohlédl dolů na oblečení, na které byl zvyklý už téměř dvacet let. „Co je na nich špatného?“ ptal se pobaveně.

„No vždyť... jsou tak tmavé a tak velké... Už přece nemusíte terorizovat žádné studenty.“

Severus se teď musel opravdu smát. „Mám tyhle hábity rád,“ odpověděl pobaveně. „Oh, a ještě něco, tady už nejsem tvůj učitel, takže mi smíš říkat křestním jménem – zvlášť když lze předpokládat, že budeš lézt do mé postele ještě častěji.“

Harry opět zčervenal, jen co starší kouzelník zmínil tu záležitost s postelí. Ale opravdu se mu ulevilo, že muž nebral nelibě, že tak často vklouzával pod jeho přikrývku – včetně této noci. Měl pocit, že mu planuly dokonce i uši. „D... Díky.“

„Není zač. A teď jez, za chvíli musíme jít.“

Harry rychle popadl jednu z housek, obložil ji a pak se do ní zakousl. Neměl moc chuť k jídlu, ale pochyboval, že by ho starší kouzelník nechal jít s prázdným žaludkem. Pak vypil ještě kakao, překvapený, že si Mistr lektvarů zcela zjevně všiml, co po ránu pije. „Já... jsem hotový.“

Severus přikývl a přistoupil ke krbu, nabral trochu letaxu. „Tomova pracovna!“ a zmizel v plamenech. Harry udělal totéž, rád, že nešel jako první, protože jinak by ho muž nemohl zachytit, až na druhém konci vyklopýtá z krbu.

„A já si vždy myslel, že kočky mají dobrý smysl pro rovnováhu.“

„Ne, když jsou hnány skrz krby,“ reptal Harry, jakmile se opět napřímil a oprášil si šaty.

„Nuže, rád vidím, že jste tu.“

Když zazněl cizí hlas, Harry okamžitě znovu ztuhl. Ale zároveň ucítil na rameni štíhlou ruku, která ho opět uklidnila. Nechal se dostrkat k pohodlné židli a posadil se. S úlevou postřehl, že lektvarista zůstal stát za ním.

„Kde jsou ostatní?“ ptal se Severus.

„Tady Seve,“ ozvalo se z krbu, odkud vystoupil Lucius spolu s Gregory Zabinim. „Co se děje?“ tázal se dlouhovlasý muž, zatímco si dával do pořádku kalhoty. „Vlastně bych teď měl trápit děti.“

„Ještě jednou přiznej, kdo při tom koho trápí,“ zaryl si tiše Tom. „Posaďte se.“

Lucius vykročil k židlím – a zarazil se. „Co...?!“

Severus sledoval, jak se Harryho kočičí uši položily těsněji k hlavě a jak se ruce začaly třást. V uklidňujícím gestu položil chlapci ruku na hlavu a krátce ho podrbal, s očekáváním pohlédl na Toma, který nyní opět ukázal na židle.  A přinejmenším Zabini měl tolik slušnosti se po letmém pohledu posadit.

„Luciusi!“

Teprve tehdy se blonďák probral ze své strnulosti a sedl si také. „Co se děje? Co tady dělá... on?!“

Severus znovu jen stiskl Harryho rameno, aby ho upokojil.

„Luciusi, nemyslíš, že vím, co dělám?“ ptal se Tom nebezpečně klidným hlasem.

„Já... on...!“

„Zachránil mě, Luciusi,“ zavrčel Severus chladně. „Takže se chovej slušně!“

„Tebe...? Jak?!“

Lektvarista něžně pohladil Harryho uši. „Používej své oči a vyvodíš pár jasně viditelných závěrů.“

„Ta kočka?! Po... Po... Potter byl ta zatracená kočka? A pořád ještě žije?!“

„Samozřejmě,“ odpověděl mírně Tom. „A zvýšený hlas je více než nevhodný, uváží-li se, že já jsem pochopitelně o celé situaci zpraven a dokonce ani nemám v ruce hůlku,“ zvedl názorně obě ruce, aby nebylo pochyb.

„Ani náš mladý host žádnou nemá, což je víc, než mohu tvrdit o stejně rozzuřeném Mistru lektvarů. Kdo ví, možná budeš mít také takové kočičí uši, jsem si jistý, že Narcissu potěší tě právě přes ně tlouct, až tě bude honit po mém domě – a ten je velký – velmi velký a ona je lepší sprinter.“

Lucius chtěl něco říct, ale samotný pohled do přítelovy tváře mu otevřel oči. Ne, právě v této chvíli se asi raději nechtěl do Severuse navážet, přičemž ho opravdu překvapilo, jak muž ochraňoval mladíka, kterým kdysi tak pohrdal. Kdyby to nevěděl lépe... ne, to byl nesmysl!

„Proč jsme tady?“ zeptal se Lucius nakonec.

„Chtěl jsem vás, své nejbližší přátele, uvědomit o jeho přítomnosti,“ oznámil Tom. „A předem vás varovat, že nestrpím, aby informace o této situaci opustily hranice mého domu.“

„To by mohlo být obtížné, vezmeme-li v úvahu množství dětí a mladistvých, kteří tu jsou.“

„No, to je důvod, proč se pan Potter mimo své pokoje a tuto kancelář bude pohybovat pouze jako kočka a já nestrpím, aby se mu něco stalo.“

Harry si trochu oddychl, pomalu se uvolnil, hlavně proto, že ruka Mistra lektvarů i nadále spočívala na jeho rameni. Situace se viditelně uvolnila.

„Bereme na vědomí,“ přihlásil se o slovo Gregory. „Ale kde je...?“

V ten moment se znovu rozzářily plameny a všichni se otočili. Harry také. Z ohně vystoupil muž, vysokého vzrůstu, s černými polodlouhými vlasy a černýma očima.

Harryho vlastní oči se rozšířily a na několik vteřin v něm vzklíčila bláznivá naděje. Ale pak si všiml malých rozdílů, méně vrásek, ne tak svalnatý. Jeho tvář byla bílá jako sníh, když si uvědomil, že to nebyl ten, kterého si přál. Po tváři mu sklouzla jedna osamělá slza, než se mu pomalu zatmělo před očima.

„Omlouvám se, jdu pozdě. Utekl jsem od hordy... nechci nic říkat, ale... je to jeho normální barva?“

Severus se zmateně rozhlédl – a vyděsil se. „Harry? Harry co je ti? Co...?“ spatřil tu jedinou slzu a setřel ji. „Harry, slyšíš mě?!“

Gregory pomalu zvedl svou hůlku. „Je to šok,“ stanovil diagnózu. „Něco ho úplně rozhodilo.“

„Ale co?“

„Severusi, ty právě panikaříš,“ řekl napůl pobaveně Tom.

„O co tady ksakru vůbec jde a...?! Co tady dělá ten kluk?“

Severus na muže zíral. „Tatáž spolehlivost, jako u tvého bratra,“ zavrčel chladně a v té chvíli mu to došlo. Oh bože! A on chlapce zapomněl varovat!

„Tobě se to lehce řekne! Já měl kolem sebe čtyřicet dětí! A co je s tím chlapcem? Třeťák? Myslel jsem, že nikdo v jeho věku...!“

„To je Harry Potter,“ vybafl Severus. „A ve škole je o tři roky déle!“

„Proč...?!“

„Neptej se,“ odsekl chladným hlasem Severus. „Je v šoku, protože tě viděl!“

„Ale zas tak hrozně teď nevypadám!“

„Ne, ale jsi zatraceně podobný svému ničemnému bratrovi, pokud ti to ještě nedošlo a Sirius byl jedním z mála, kterým šlo jen o něj samotného.“

Regulus teď mlčel. Bylo pro něj těžké, šíleně těžké, vypořádat se se smrtí svého bratra. Ale věděl také, že poslední, koho mohl obvinit, byl tento chlapec. Sirius svého kmotřence miloval nade vše, to mu bylo jasné a chtěl ho přede vším ochránit, tak moc, že dokonce navázal kontakt s Tomem, aby si vyjasnil určité věci.

A proto musel pravděpodobně zemřít.

Ale tím Brumbál odsoudil k smrti jednoho svého nejlepšího špiona, Bellu. On sám ji zabil.

Regulus obešel židli a podíval se na bledého chlapce. Bylo to jasné! Každý, kdo se na něj podíval, vůči němu musel pocítit ochranné instinkty! Co ho ale opravdu podráždilo, bylo varovné zavrčení od Severuse, kterým mu dával najevo, aby si udržoval odstup.

„Co teď?“

Lektvarista vzal Harryho do náručí. „Vysvětlete mu to,“ vyštěkl nevrle směrem k Regulusovi. „Postarám se o něj u sebe.“ S tím popadl letax a byl pryč.

„Všichni, kdo si myslí, že to bylo zvláštní, ruku nahoru,“ pronesl Lucius a zvedl svou vlastní. Těsně následovanou ostatními přítomnými.

„Je možné, že náš ctěný, podlý, nelítostný Mistr lektvarů má slabost pro Pottera?“ ptal se nevěřícně Regulus, který se jednu chvíli sám pokoušel přistát v jeho posteli. Nebylo mu přáno. Ještě teď mu jizva na jeho nadloktí připomíná, že to byl špatný nápad.

„Zřejmě,“ připustil Tom. „A domnívám se, že je to vzájemné.“

„Co?! Promiňte, ale on by mohl být jeho otcem a nenávidí Pottera!“ přel se Regulus.

Byl to Zabini, který trhnul rameny. „A?“ zeptal se. „Ještě nikdy jsem neviděl Severuse tak… klidného a tak spokojeného. Vždycky Pottera chránil.“

„A chtěl ho zabít!“ namítal Regulus.

Tom vzhlédl: „Rychle a bezbolestně,“ pronesl rozvážně. „Ale to už nehraje žádnou roli. On není na Brumbálově straně. Myslím, že bude dokonce bojovat s námi, když ví, oč jde.“

„Ne, že bych chtěl něco říkat, ale jak se sem vůbec dostal?“ zajímal se nakonec Regulus. „A proč jsem ho neviděl?“

Tom zvedl ještě stále nezahojenou, obvázanou ruku. „Zachránil Severuse tím, že nejprve využil veškerou svou magii, aby zlomil kouzlo, ve kterém byl uvězněn tři týdny a pak, aby aktivoval přenášedlo z ředitelových pokojů.“

„On… on byl ten malý, kousavý pytel blech?!“

„Ano.“

„Páni…“

„Co budeme dělat?“ zeptal se nakonec Lucius.

„Jak už jsem řekl. Nechci, aby se kdokoli dozvěděl, že je tu. Ne, dokud to nedovolím. Nikomu dalšímu nebude nápadný a kromě vás a Severuse dokonce nikdo ani neví, že tady je. Takže pokud se někdo něco dozví, bude to moct být jen od jednoho z vás,“ odpověděl mírně, ale také hrozivě.

„A pročpak my jsme byli zasvěceni?“

„Považoval jsem to za správné,“ odpověděl Tom. „A Regulusi – možná bys měl Pottera navštívit.“

„Proč?“

„Těžce se vypořádává se smrtí tvého bratra, stejně jako ty sám a já myslím, že si za to také dává výhradní vinu. Bude předpokládat, že chceš pomstu.“

„Cože?! Jak by mohl na takovou blbost přijít? Je to dítě a nevyslovil to hloupé kouzlo! Prosím vás! Nemělo by mu být jasné, že je to blbost? Myslím tím, kdybych se mu chtěl pomstít, Siriův duch by mě hnal přes všech devět kruhů pekla!“

„To víš ty, víme to my a věř mi, on ne,“ upozornil ho Greg. „Kdyby tak nepřemýšlel, nebyl by se dostal do tak naprostého šoku.“

Regulus se poškrábal na hlavě. „Určitě si s ním promluvím,“ řekl pak. „Nic proti tomu. Kdy?“

„Až to Severus dovolí.“

„Prosím?“

„Chtěl by ses do něj navážet?“ zeptal se vyzývavě Tom. „Já se k tomu pokoji nepřiblížím, když se tomu můžu vyhnout, dokud on sám nevyjde zase ven.“

Lucius souhlasně přikývl. „Pro mě platí totéž.“

„A to vždycky říkal, že nemá rád děti...“

„Regulusi, může být malý a ještě relativně mladý. Ale dítě – to on není,“ odporoval mu Tom. „Kromě toho, Potter ho vždy fascinoval, je jedno, co říkal.“

„Nemusím tomu rozumět...“

 

ooOoo