Cat Eyes - 6. Bezpečí

Zdravím :-)

Další kapitola CE věnovaná Saskye, bacilovi, Benny, kamčí, Claire, Agnes, Bobo, weras, Lucce, Máje, Nade a sargo - děkuju vám moc a moc za komentáře, které jste nechaly pod minulým dílem! (Jsem zvědavá, jak se budete tvářit na tenhle ;-) )

Hezké čtení.

ooOoo

Bylo časné odpoledne, když byl Severus předvolán k řediteli a vůbec to nebylo přátelsky. Zaklapl knihu, ve které si četl a chvíli pozoroval fénixe, než vstal a uhladil si hábit. Sáhl po malé ruční pistoli a rychle ještě sám na sebe seslal několik ochranných kouzel. Nepřinesou mu mnoho, ale v případě komplikací mu koupí čas.

Harry už seděl pod skříní, když spatřil známé víření Severusova hábitu. Byl napjatý. Jednalo se o nepříjemnou situaci. Byli tam tři členové řádu, které neznal - a Weasley s Grangerovou, kteří si oba hráli se svými hůlkami. Věděl, že bude mít pravděpodobně jen několik vteřin, ale nenechá si toho muže vzít! Ne potom, co se o něj tak dobře staral! Ne, nechtěl Sev... Snapea ztratit, třebaže ten by ho jistě nejradši zabil a po dnešním dni to možná i udělá. Ale samotné ty tři týdny za to stály.

No, přinejmenším se pak už nikdy nebude muset zabývat problémem svých extra-uší.

Severus stál klidně a zdánlivě uvolněně, ale nebyl. V levé ruce cítil malou zbraň, v pravé svou hůlku.

„Severusi, jsem zklamaný,“ protáhl Brumbál těžkým hlasem. „Zklamaný tvou zradou vůči mně. Nepřijal jsem tě jako otec? Neposkytl jsem tvému kmotřenci ochranu? A nyní mne takto obejdeš?! Čím jsem si to zasloužil?!“

Mistr lektvarů nadzvedl obočí. „Oč prosím jde?“ zeptal se chladně. Škoda, že zde nemohl aktivovat přenášedlo, na to nebyl dost silný a jeho magický potenciál dost velký.

„Jako bys to nevěděl. Mě jen zajímá, jak jsi to dokázal, dostat odsud pana Malfoye juniora. Severusi, Severusi. Věděl jsi, že je to tvůj rozsudek smrti. Jeffersone, Deansi, vezměte jeho hůlku k sobě, poté na něm smí pan Weasley něco vyzkoušet.“

Severus se suše zasmál, což přimělo Rona k tomu, aby vyletěl. „Crucio!“

Harry byl v šoku. Ke svému zděšení viděl, jak lektvarový mistr upustil svou hůlku, která se skutálela k němu, protože jeden z nich ji od Sev... Snapea odkopnul pryč, ale jinak se Mistr lektvarů nepohnul. Proč? Proč si to nechá líbit? Ještě k tomu od Weasleyho!

Harry se napjal.

„Slečno Grangerová?“

Již téměř znuděně dívka vzhlédla, pak se bezcitně usmála. „Mors sangrius.“

Harry s hrůzou pozoroval, jak se hábit staršího muže protkává trhlinami a rychle se zbarvuje do červena.

Severus cítil, jak se staré kouzlo provrtalo skrz jeho ochranná kouzla, ještě hůře, než u méně nápadité zakázané kletby. Ale vzpamatoval se. Ještě ne...

Brumbál se napřímil a obcházel Mistra lektvarů. „Už nejsi k ničemu,“ oznámil mu klidně. „Nejsi schopný uvařit mi lektvary k mé spokojenosti. Jsi mizerný špion a zdráháš se přinášet malé oběti. Čemu by vadilo, pokud by bylo o jednoho Malfoye méně? Ta rodina je špínou kouzelnického světa. Nu, pokud ale přes... co...?“

Harry ten zvuk poznal. Och můj bože! Střelná zbraň! Jedno třesknutí, dvě, tři. Dva nárazy, pronikavý výkřik – a Hermiona, která... pronesla další kouzlo, jež Harry neznal. Při třetím nárazu Harry spatřil padat tmavě oděnou postavu. Ne! To ne!

„Hemiono, vynikající,“ smál se Brumbál, zatímco si držel paži, která pekelně bolela. „Myslím, že... co...?!“

Jedním skokem vyskočil Harry zpod skříně, ještě ve vzduchu se přeměnil a jednou rukou sevřel obojek, zatímco se přimkl k Severusovi. „Prohrál jste, vy bastarde!“ zasyčel Harry rozzuřeně. „Najděte si novou loutku! Já už nehraju!“

Ostatní byli hrůzou příliš šokovaní, aby okamžitě reagovali. V jedné ruce držel Harry mužovu hůlku a pak se to stalo. Shromáždil dostatek magie a tahání v jeho břiše oznámilo cestu přenášedlem. Harry se okamžitě přeměnil, když oba, on i Mistr lektvarů, dopadli na nějakou podlahu. Opět byl malou, černou kočkou. Severusova hůlka se odkutálela pryč, až k něčí noze.

Okamžitě se nahrbil. Věděl, že další přeměna by byla marná, sotva mu ještě zbývala nějaká síla, nejprve násilné zlomení kouzla, pak aktivace přenášedla ve vlastně naprosto chráněné místnosti. Ale... přenášedlo by přece mělo vést do bezpečí!

„... nemůžeme mnoho udělat,“ pronesl Tom zarmouceně. „Severus se pro tebe obětoval, Draco, to musíme přijmout, ještě nemohu...“

Třesk.

Regulus se okamžitě rozhlížel kolem, hůlku vytaženou. Tomova ruka se natáhla a také Draco se otáčel. Po podlaze se kutálela kouzelnická hůlka. A pak...

„Strýčku Seve! Tati! Sev žije! On...!“

„Regulusi, pomoz mi, je zraněný! On...!“

Lucius zíral na prskající kočku. „A způsobilo to tohle zvíře...!“

„Ne...!“

Harry cítil, jak se na jeho hřbet položila důvěrně známá ruka.

„Severusi?! Slyšíš mě?“

„Tome, ty jsi... nepřeslechnutelný,“ zamumlal Mistr lektvarů. Náraz ho probudil, spolu s agresivním syčením kočky, která vlastně měla zmizet s Dracem, ale kterou také zahlédl ještě v Brumbálově pracovně.

„Postaráme se o tebe,“ řekl tiše Tom, pak se rozhlédl kolem sebe. „Luciusi, přiveď Zabiniho a řekni všem, že by měli dostat své děti z Bradavic a všechny ostatní taky. Draco, to uděláš ty. Regulusi, ty mi pomůžeš, přines bezbolestný a krvetvorný lektvar a... co je s tou hloupou kočkou... hej! Neopovažuj se po mě chňapat, ty chlupatá věci!

Severus zavrtěl hlavou. „Kočka zůstává... se mnou...“

Držel maličkého a držel ho, navzdory bolesti, na své hrudi nějak pevně. Cítil, jak byl magicky vyzdvižen a přenesen do pokoje. Připadalo mu těžké zůstat vzhůru a právě malý jazýček, který olizoval jeho prsty, byl tím, co mu při tom pomáhalo.

„Co s tebou dělali?!“

„Crucio... řezavé kouzlo... další bolestivá a poutací kouzla.“

„Ty blázne! Proč? Proč jsi neodešel?!“

„Má... nepřítomnost by okamžitě... vzbudila pozornost,“ odpověděl tiše. „Poté... by Draco nemohl odejít.“

„Kde je... Merline, vytáhli na tebe pěkný kalibr! Žádný div, že Lucius panikařil! Já... Copak je to?!“

Tom protočil oči. „Severusův nový, nejlepší přítel. To zvíře mělo tu drzost poškrábat mi dlaň.“

Léčitel, podle jména Blaiseův otec, začal pronášet léčivá kouzla, krátce nato vešel dovnitř i další muž, mávajíc kolem flakónky. Ale ten muž Harryho skutečně vyděsil. Okamžitě přitiskl hlavu proti Severusově ruce.

Mistr lektvarů vzhlédl, překvapen reakcí své kočky, ale nic neřekl, byl příliš vyčerpaný. Proboha, nechal si dokonce pomoci spolknout obsah lahviček, které sám naplnil a poté s okamžitou platností uzavřel. Tom se zahleděl na lektvaristu, který kvůli bezesnému toniku rychle usínal. Podíval se na muže, který mu byl dobrým přítelem a bez kterého by tu už nebyl. Severus byl bledší, než obvykle, ale současně působil jeho obličej uvolněněji. Rozhlédl se kolem, když se ozvalo zaklepání.

„Draco?“

„Jak je na tom?“

Rychlým pohybem změnil roztrhaný šat Mistra lektvarů v jednoduché pyžamové kalhoty, aby se mu hruď následně stáhla jen lehkými obvazy. Což bylo ovšem doprovázeno popuzeným prskáním.

„Je v pořádku,“ odpověděl tiše. „Přežije to, tak jako to dokázal vždycky. Nevím, ale myslím si, že výslech počká, až se vzpamatuje. Co se děje?“

„Ostatní právě dorazili. Odkázal jsem je do pokojů v severním křídle.“

„Dobře,“ kývl Tom a přikryl zraněného muže, poté si prohlédl kočku. „Zajímavé zvíře.“

Harry se právě schoulil na hrudi lektvarového mistra do klubíčka.

Draco se usmál. „Daroval jsem mu ho k narozeninám,“ poznamenal. „Nikdy bych si nepomyslel, že si ho strýček Sev nechá. Ale má toho kocoura opravdu rád.“

„Necháme je oba v klidu,“ navrhl Tom a vyhnal všechny ze Severusovy ložnice.

Harrymu se ulevilo, když konečně zůstal se Snapem zase sám. Opatrně se posunul po hrudi dolů a zalezl pod deku, kde se kolem něj automaticky obtočila ruka staršího muže v ochranitelském gestu. Byl tak unavený...

ooOoo

Tom se poškrábal na hlavě. Už hodiny bylo všechno vzhůru nohama. Předchozí den to bylo ještě snesitelné, ale teď u snídaně se rozpoutalo peklo. Samí teenageři, kteří se hlučně hašteřili. Mimo jiné proto, že Weasleyova dvojčata zase jednou zkoušela nové žertovné předměty.

„Ticho!“

To zabralo. Konečně k němu otočily hlavy. „U Merlina, Bradavice musejí být prázdné!“

„Skoro,“ uklidňoval ironicky Neville, zatímco se natahoval po housce. V podstatě od Harryho zmizení každý den počítal s tím, že sem bude povolán, i kdyby jen proto, že mohl být považován za zálohu, jelikož se narodil jen krátce před Harrym.

Draco popadl porci míchaných vajec a slaniny, pak se rozčileně zamračil na Pansy, která se už zase pokoušela vzít ho ztečí, ale díky Merlinovi za drobnosti, ji právě držela v šachu dvojčata. „Jak se daří Sevovi?“

Tom pokrčil rameny. „Gregory ho dnes ráno kontroloval. Do konce týdne by se měl úplně uzdravit. Má ještě nějaké podlitiny a řezné rány. Ale jinak by všechno mělo být v pořádku.“

Draco se viditelně uvolněně usmál. „Ale opravdu chci vědět, jak to dokázal a jak to, že ta kočka přišla s ním.“

„Ano, to zvíře je skutečně zvláštní, ten zatracený škrábanec nejde zahojit magií! Je to magické zvíře?“

„Nemám tušení, byl to tulák a spontánní nápad...“

„Zeptám se ho sám,“ řekl jen Tom, pak pohlédl na Reguluse, který dělal dlouhý obličej. Jeho a některé další potkal hrozný osud – museli si hrát na učitele. Černé magie, bílé magie, lektvarů, obrany a mnoha dalších předmětů. Na vyšší úrovni, rozumí se. Děti by se měly jednou pro změnu něco naučit. I Lucius byl ke své velké frustraci zapojen, tak jako Narcissa.

Neměl náladu na to, aby tady děti všechny celý den terorizovaly. Už sama snídaně byla nesnesitelná. Vyučování už je unaví, i kdyby je musel on sám proklít!

Lucius se ušklíbl a naklonil se k druhému muži. „Trochu plno?“

„Hned tě prokleju!“

„Pak si tě Cissy podá... vzpomínáš si ještě na posledně před jedenácti lety?“

„Na to si už nevzpomínám!“

Blonďák se opět jen ušklíbl, pak rozdal rozvrhy, načež se poschovávali první a právě, když zmizela dvojčata, nastalo ticho. Oba byli teď nejdůležitější z jejich špionů.

„Chci umřít,“ zasténal Tom zoufale. „Proč mě nikdo nevaroval? A jak dlouho to takhle bude? Proč nejsou všichni na Malfoy Manor?!“

„Protože nikdo neví, že tohle místo existuje a ačkoli to nerad připouštím, tvůj dům je větší než můj.“

ooOoo

Harry se jemně dotýkal ramene Mistra lektvarů. Skutečně si nechtěl stěžovat, ale žaludek mu visel až u kolen a nejspíš by neměl vycházet na chodbu, uváží-li se, že se tam potlouká půlka Zmijozelu a on měl strach, že by ve své kočičí formě mohl být zašlápnut.

Severus se pomalu probouzel, překvapen prostředím, ve kterém se nacházel. Ale věděl, že žije, jak tomu bylo vždy – a pocítil na rameni malé tlapky. V momentě si vzpomněl, popadl zvíře a náhle se posadil.

Bylo to podezření, které měl už delší dobu, protože tak se prostě žádná kočka nechová! A zvíře by nikdy v životě nemohlo aktivovat přenášedlo! Ne v zabezpečené kanceláři, jakou je ta Brumbálova! Upřeně hleděl zvířeti do očí. „Kdo jsi?“ zeptal se poměrně klidně, přičemž už měl neuvěřitelné podezření, ale to se ve skutečnosti nemuselo potvrdit.

Harry se vyděsil. On... mohl ho... mohl ho vidět? Panicky potřásl hlavou. Ne! Nechtěl, nechtěl, aby ho Snape poslal pryč! Pak... ne! Prostě nechtěl!

Severus si volnou rukou chvíli masíroval kořen nosu. „Nezabiju tě, přece jen je tu ta drobnost, že ti dlužím svůj život...“ krátce se odmlčel, „... Pottere.“

Harry náhle přestal vrtět hlavou, nevěřícně na muže zíral.

„Takže mám pravdu,“ řekl s povzdechem lektvarista. To si skutečně mohl myslet. Jaká kočka upadá do depresí nebo rozumí slovo od slova? Och, a byla tu ještě ta maličkost, že Potter se dokázal zas a znova dostávat do potíží i jako Shaddow. „A teď se přeměň, chci pár vysvětlení a to dobrých.“ S tím chlupaté klubko zase položil.

Harry polkl, teď se chvěl, ale stěží měl na výběr. Pomalu zahájil přeměnu. Když byla u konce, seděl na kraji postele, schoulený do sebe a nahý. Jediné, co měl na sobě, byl obojek.

Severus se zarazil. Potter byl vyhublý, och, a stále ještě měl... „Ještě máš uši, Pottere.“

„Ty... už nejdou dát... pryč.“

Jedinou reakcí bylo nadzvednutí jednoho obočí. Avšak slitoval se a dal mladíkovi župan. „Byl nějaký důvod... uhnízdit se v mé posteli? Tvoji ach-tak-skvělí přátelé tě hrozně postrádají,“ posmíval se lektvarista.

„Jací přátelé?“ zeptal se Harry tiše. Neklidně si pohrával s pramenem vlasů, poté si s úlevou natáhl župan.

„Celý příběh,“ požádal, navenek nadále naprosto klidný, ale teď s hrozivým podtónem.

A tak Harry vypověděl všechno. O hádce s Ronem, o svém útěku, o Ginnině hádce s přítelem a nepřesně vrženém kouzlu, které ho trefilo. Pak skutečnost, že ho unesl právě Draco a pak ho předal Snapeovi. Že chtěl nejdřív znovu utéct, ale že pak přesto zůstal. Protože se cítil v bezpečí, poprvé ve svém životě. Po celou dobu se neodvážil na staršího muže podívat. Jinak by si všiml, že toho bylo ještě víc.

Severus prostě jen poslouchal a sám fakt, že v tom příběhu byly znatelné mezery, mu udělal v jednom jasno. Celou dobu si chlapce prohlížel. Věděl, že toho bylo víc, cítil to, ale nechtěl na Harryho příliš tlačit. „Takže jsi to kouzlo zlomil.“

Harry ukázal na své uši. „Ale... nechal jsem si suvenýr,“ poznamenal.

Severus nakonec vstal, s úlevou viděl, že mu byl naštěstí alespoň přeměněn hábit na kalhoty. Sedl si k Harrymu na konec postele a vzal na zřetel dodatečné uši. Bylo to, jako by byl Harry ještě Shaddowem a k jeho překvapení začal dokonce příst! Vyděšeně civěl na Mistra lektvarů.

„Nejspíš to tak zůstane,“ dal mu pak za pravdu, zvedl Harryho hlavu tak, že mu mohl vidět do očí. Tohle pro něj bylo důležité. „Co chceš pro sebe?“

Harry pokrčil rameny. „Chci konečně žít,“ odpověděl tiše. „Rodinu... lásku... a ne být dál jen pěšák na něčí šachovnici!“

„Co je na téhle straně války?“

Harry se na muže dlouze zadíval. „Ta je mi každopádně sympatičtější,“ odvětil tiše. „Ale... nemám zdání, za co bojujete, proč bojujete a co jste udělali.“

Severuse zaplavila nekonečná úleva. Skutečně se trochu pousmál. Zřejmě bude tentokrát nejhoršího ušetřen. Krátce Harryho pohladil po vlasech. „Tak možná nastal čas k osvícení. Nemyslíš?“

Mladík na muže zmateně pohlédl. To opravdu nebylo to, co čekal. V žádném případě. Ještě žil, dýchal, jeho krk neudělal obrat o sto osmdesát stupňů a starší muž ještě neřekl ani jedno zlé slovo! Dokonce seděl pořád ještě na Snapeově posteli!

„Co si myslíš?“ ptal se pobaveně Severus. „Že tě zabiju? Může to být překvapení, Pottere, ale nejsem bez srdce a jsem člověk. Kromě toho si všímám, když se mi lže – ale jedno si chci tímto ujasnit!“

Harry se na něj díval nejistě. „Neodvažuj se ani jen pomyslet na to, že by sis zase hrál na hlupáka! Takový nejsi, takže to nedělej!“

„A... ano, pane,“ koktal Harry, když se hlasitě ozval jeho žaludek – a poprvé se pořádně začervenal.

Což Severusovi připomnělo, že také on naposledy jedl už před delší dobou. Klidně se na Harryho zadíval. „Mohl by sis sundat ten obojek,“ navrhl tiše.

Harry se krátce chytil za hrdlo, poté pokrčil rameny. Chtěl si ho nechat tam, kde byl, byl to pro něj uklidňující pocit a víc než to. Bylo to to první, co dostal jako dárek, když ho někdo měl rád ze své vlastní vůle, i když jen jako kočku, jak se zdálo.

To přimělo lektvaristu nadzdvihnout obočí, ale neřekl nic, místo toho popadl svou hůlku a přeměnil župan v kalhoty a jednoduchý rolák, než si sám vzal ze skříně čisté oblečení a zmizel v koupelně.

Znovu viděl před sebou Harryho schouleného na posteli a nahého až na stužku, kterou měl stále ještě na sobě, stužku s jeho, Severusovými, iniciály. Cítil, že ho měl chlapec rád a sám sobě se divil. Chtěl si Harryho nechat tady u sebe. Ve svých komnatách. Měl tu ještě prázdný sousední pokoj, šatnu, ze které se snadno dala udělat další ložnice. Nebyl žádný Malfoy, aby potřeboval jednu velkou místnost pouze na hadry.

Poté, co se umyl a oblékl, zavolal jednoho z domácích skřítků a objednal snídani pro dva – a Toma hned na to. Pak si dal do pořádku vlasy. Na dotek byly opravdu kvalitní, a on byl rád, že už je nemusel dál chránit ochranným krémem a mohl je jednoduše nechat být, takže už nikdy nebude mít mastné vlasy nebo něco takového.

Znovu se objevil asi až o půl hodiny později, překvapený tím, že se Potter ještě ze svého místa nepohnul, jakoby čekal na svolení nebo tak. Jako by se chlapec na něco takového ptal. „Jídlo tu bude hned,“ oznámil, když kručení zaznělo znovu.

Harry jen přikývl, než se zeptal: „Kde to jsme?“

„Na Riddle Manor,“ ozval se najednou třetí hlas, který přiměl Harryho se otočit. Tam, ve dveřích, stál muž, černovlasý, s pronikavýma červenýma očima – a obvazem na pravé ruce.

„Tome, musel jsi ho tak vyděsit?“

„Musel jsem ho tak vyděsit? Promiň?! Máš mi snad co říct? A od kdy má Potter kočičí uši? Moment! On je...?“

Severus přistoupil k Harrymu, který seděl na posteli s očima rozšířenýma úlekem. „Je to dlouhý příběh a já sám jsem na to přišel teprve asi před hodinou.“

„Jsem jedno ucho,“ prohlásil okamžitě Tom a usadil se v křesle.

Lektvarista krátce přejel Harrymu rukou po vlasech, a nemohl jinak, než mu pohladit uši. Nějakým způsobem ho bavilo, když se mladík naprosto uvolnil a předl. Teprve pak Tomovi v krátkosti nastínil, co se stalo.

„To znamená, že stojíš na naší straně?“ ptal se pobaveně.

Harry pokrčil rameny a téměř s nechutí otevřel oči. Hlavně proto, že drbání k jeho nespokojenosti ustalo. Pohlédl na muže, který tak docela neodpovídal jeho představám. „Rozhodně nejsem na Brumbálově straně,“ odvětil. „Víc nemůžu říct, nemám tušení, co chcete vy.“

Tom přikývl, naprosto spokojený. „Jsem překvapený, že vůbec mluvíš s vrahem svých rodičů.“

„Ty jsi je nezabil.“

Teď vypadali oba muži udiveně. „A odkud to víš?“

Harry se pousmál. „Klobouk,“ odpověděl. „Fawkes a klobouk mi vyprávěli některé... zajímavé věci.“

Tomova obočí vyletěla vzhůru. Byl víc než jen překvapený, ale mlčel, pak přikývl a vstal.

„Jak to tak bývá, mám proklít otravy a jednu krysu k šílenství cruciaty. Och... snad by bylo vhodné, aby se nikdo nedozvěděl, že je Potter tady,“ řekl tiše Severusovi. „Zítra ráno svolám shromáždění vnitřního kruhu. A mimochodem – jsi roztomilá kočka.“

Harry jen dotčeně zaprskal, což Severuse přimělo k úsměvu.

„Eh, Severusi?“

„Ano?“

„Nechám mu připravit pokoj v sever...“

„Ne.“

Harry překvapeně vzhlédl.

„Prosím?“ otázal se Tom.

„Zůstane tady. Někdo se o něj musí postarat a mít ho na očích, má šatna je naprosto nadbytečná. Domácí skřítci by z ní měli udělat druhou ložnici a potřebuji oblečení, vlastně to Dracovo z posledního roku by mu mělo padnout, to které mu bylo už příliš těsné.“

Tom přikývl. „Zařídím to.“ Pak šel.

Harry se s úlevou podíval na Mistra lektvarů. „Díky,“ zamumlal.

Severus pokrčil rameny. „Někdo tě musí mít na očích,“ prohlásil. „Tak rychle, jak se dokážeš dostávat do potíží. Oh, a především by ses měl kolem pohybovat jako kočka,“ doporučil pak. „Čím méně lidí bude vědět, že tu jsi, tím lépe.“

Harry přikývl. „Dobře,“ souhlasil tiše. Pořád ještě nemohl pochopit, že žije. Jo, a že fakticky smí zůstat tady.

„A teď jez, dřív než tvůj žaludek jednoho dožene k šílenství."

ooOoo