Cat Eyes - 5. Zlomení kouzla

31.03.2013 15:17

 

Vítejte :-)

Pardon za to menší zpoždění (Sitara nic nestíhá). Moc a moc děkuju všem komentujícím - Benny, Saskye, kamčí, bacilovi, janče, Sharlaid, Bobo, Nade, Máje, Lucce, Claire, TruTru a Ilay. Tahle je pro vás, hezké čtení :-)

 

ooOoo

„Nuže, můj příteli?“ otázal se Tom, zatímco upíjel svůj čaj. Kromě něj byl v místnosti ještě Lucius, bez pláště či masky, neboť blonďák byl jedním z mála, kterým absolutně důvěřoval, stejně jako Severusovi. Ano, a Regulus, který se držel v pozadí.

„Nic,“ odpověděl Lucius. „Po Potterovi žádné stopy. Nikde. Ani ze Severusových zdrojů, ani z mých, prostě nic, jakoby zmizel z povrchu zemského.“

„Co říkal tvůj syn?“

„Že se Potter... změnil, v týdnech před svým zmizením.“

„Změnil?“

„Draco říkal, že to vypadalo, jakoby Potter v podstatě nechtěl mít víc co do činění se svými přáteli, Blackova smrt, zdá se...“

Regulus zavřel svou knihu. „Siriusova smrt ho musela naprosto rozhodit. Nebuď tak sprostý, prosím. Byl to přece můj bratr.“

Tom si promnul spánky. „Dobře tedy, ale je ti jasné, co budeme muset s největší pravděpodobností udělat?“

Černovlasý muž stroze přikývl. „Nikdy jsem neřekl, že by tomu tak nemělo být. Ale... ještě není jisté, že to bude nutné. Pokud se ten hoch chce držet úplně mimo, nevidím důvod, proč ho zabíjet.“

„Slíbil jsi to Severusovi.“

„Chováte se, jako bych si přál ho odstranit z cesty! Nemám žádnou chuť zabíjet děti, ale víte stejně dobře jako já, co je v sázce!“

Lucius smířlivě zvedl ruce: „To my víme a... má-li to zajít tak daleko...“

„Vím, že Severus prohlásil, že by se pak o to postaral. Řekl to i mně, ale po tom, co slyším, skutečně doufám, že to nebude nutné a pokud už nechce být ničím spojencem a slíbí chovat se neutrálně, budu spokojený.“

Blonďák přikývl, po tomto výroku se mu podivně ulevilo. Protože věděl, jak se Severus skutečně cítil, i kdyby to popíral sám před sebou. Ale znal toho muže už příliš dlouho, aby se jím ještě nechal zmást. Věděl, že Severus by se s tím, co by pak musel udělat, nevyrovnal.

„Je tu ještě něco.“

Oba pohlédli na svého vůdce. „Ano?“

„Severus nebude schopen se déle skrývat. Brzy vyletí, stále častěji na sebe s ředitelem narážejí a zjistil, že Brumbál ho tak jako tak zamýšlí odklidit z cesty.“

„To mě nechá v extrémně záviděníhodné pozici nového, jedinečného dvojího špiona?“ ptal se Lucius s pokřivenými ústy.

Ale Tom zavrtěl hlavou. „Myslím, že špeha už nebudeme potřebovat,“ řekl odmítavě. „Brumbál si myslí, že vypadám, jako kříženec mezi hadem a skinheadem,“ připomněl sarkasticky. „A považuje mě za blázna neschopného řídit své záležitosti.“

„Jestli do toho půjdeme úplně naslepo, může nás to stát všechno.“

Tom jen mávl rukou. „Luciusi, mám plán,“ odvětil s úsměvem. „Pokud ho Potter opět... nepřekazí, tak to zvládneme.“

„Jaký plán?“ zajímal se Regulus.

„Musí mne považovat za naprostého pomatence. On sám Bradavice z nějakého mně nevysvětlitelného důvodu oslabuje. Pravděpodobně tak chce posílit svou vlastní moc tím, že využije hrad. Ale hodlám mu to překazit. Na některých místech jsou štíty tak slabé, že jimi budu brzy moct projít. A pak... hrajeme.“

Lucius se chladně usmál. „Dobře, nenechám si vzít syna nebo dovolit, aby ho využili jako nátlakový prostředek!“

„Pak bychom se zase měli dát do práce,“ mínil Regulus. „Jestliže Pottera nenajdeme včas, může to být naše zkáza.“

„Ovšem.“

ooOoo

 Bylo jedenáct dopoledne a Se... Snape byl nejspíš ještě bezpečně v učebně, dokonce s Harryho vlastní třídou, jak věděl. Sám si nějakou dobu četl v knize, kterou našel na podlaze, pak se ale vydal ven. Ale nikoli do ředitelny, jak tomu často bylo. Už nemohl slyšet víc, informace z posledních tří týdnů mu stačily. A jedno bylo jisté – jakmile bude moct nabýt své pravé podoby, někoho požádá, aby ho dovedl k Voldemortovi. Chtěl... ano, chtěl pomstu! Měl toho plné zuby! Nebyl mrtvý a přece si už rozdělovali jeho věci mezi sebou! Pcha! Však on jim ukáže!

Rychle běžel ke skleníku. Sice udržoval jistou bezpečnostní vzdálenost od rostlin, ale měl to tam rád, téměř nikdo tam nechodil, především nikdo z jeho prolhaných, ach-tak-dobrých-přátel, z nichž jedna by tam byla jen kvůli jeho plášti a jeho penězům, jedna kvůli jeho jménu a jeho penězům a jeden kvůli jeho koštěti a jeho penězům!

Co byl on? Dojná kráva pro Řád? Bez něj! Zatraceně! Mrzutě ťapkal dál, až za strom, pod kterým často lehával.

A opět se zamyslel. Bude to celkem brzy. Tento víkend to budou čtyři týdny. Pak se bude moct zase přeměnit do své normální podoby, ale nevěděl, jestli to opravdu chtěl. Protože dřív nebo později by to znamenalo, že by už dál nemohl nebo nesměl zůstat u Se... Snapea.

A pak tady byla ještě ta věc s tím zůstat naživu, pokud se muž dozví, kdo vlastně byla kočka, která za ním v noci pravidelně lezla do postele! A co když přijde na to, co od něj Harry opravdu chce?! Schoval hlavu mezi tlapky. Och, co by jen udělal, aby to všechno změnil! Nemožná situace! Ale copak byl taky takový pitomec? Nikdy se na nic nevyptával a vždycky poslechl! Bylo to absurdní! A teď si to musel vyžrat.

„Och? Copak tady děláš, maličký?“

Polekaný Harry vyskočil a zaprskal, ale pak si uvědomil, kdo to byl. Byl obezřetný, ale srst už se mu neježila.

Neville se usmál, když spatřil kočku. Měl kočky rád – až na tu zdeformovanou věc, která patřila Grangerové. Křivonožka byl výjimka. To zvíře bylo agresivní a někdy jednoduše nesnesitelné. Tohle kotě tady ale vypadalo přátelsky. Opatrně natáhl ruku.

Ostatní měli lektvary, což byla doba, kdy on zpravidla míval službu ve skleníku. „Tebe jsem tady ještě neviděl.“

Harry krátce mňoukl a nechal chlapce, aby ho pohladil po kožíšku. Docela zapomněl, že tu Neville býval tak často. No jo, ne, že by to bylo špatné.

Neville se pousmál a přejel rukou po obojku, pohlédl na známku. „S. S. S.? Při nejlepší vůli mě nenapadá, komu pat...? Snapeovi? Neříkej mi, že Snape má kočku? Zrovna on? U něj bych čekal netopýry a hady, ale ne něco tak roztomilého, jako jsi ty!“

Harry jen zamňoukal a položil svou packu na Nevillovu paži, až se mu nevěřícně rozšířily oči. To...! To bylo...! Temné znamení! Nepochybně! Civěl na Nevilla, který si jen lehce přejel rukou po kůži. Bože! Neville sám poznal pravdu dřív než on! Bože, to bylo trapné! Ale... ale... tak... možná...

Možná by mohl před Snapeem zatajit, že byl Shaddow! Kdyby požádal Nevilla, aby ho zavedl za Voldemortem, nemusel by o to prosit Se... Snapea! Ale na druhou stranu – tím by se pravděpodobně nic moc nezměnilo. Och, všechno to bylo tak... komplikované! Proč to pro něj jedinkrát nemohlo být jednoduché? Jen jednou?!

Neville se usmál a nakonec kočku, která se nejprve naježila, zdvihl. „Tady je to příliš nebezpečné, maličký. Některé rostliny jsou jedovaté a některé dokonce koušou!“

To on přece věděl! Zatraceně! Proč ten povyk?!

„Myslím, že tě odsud raději vezmu pryč.“

Harry frustrovaně zasténal, což vyústilo v dlouze nataženém zamňoukání.

Neville se tiše zasmál. „Jsi legrační kočka.“ Přišel do síně právě o přestávce, většina lidí šla na oběd, nikdo mu nevěnoval pozornost – tedy nikdo kromě...

„Smím se zeptat, co tu děláte s mou kočkou, pane Longbottome?“ otázal se Severus, když uviděl chlapce se Shaddowem v náruči.

Neville se na chvíli vyděsil, pak se vzchopil a držel jej vstříc Mistru lektvarů, který vzal kotě ihned do náruče, a zdálo se, že kontroloval, zda nemělo nějaká zranění.

„Já... myslel, že... skleník... je... příliš nebezpečný, pro... tak... malou kočku.“

Severus si jen povzdychl a zvedl kocourka tak, aby viděl ty zelenozlaté oči. „Ty jsi pohroma, ty klubko chlupů! Chceš se zabít, právě když jsem se rozhodl, neudělat z tebe přísadu do lektvarů?“ Poté, co si malého znovu položil na paži, začal ho drbat. „Běžte jíst, Logbottome,“ nařídil stroze, pak si to namířil ke svým komnatám. Věděl, že by bylo nebezpečné, kdyby se přenášedlo aktivovalo. Ale samotná myšlenka, že se zvíře nechtěně dostávalo do takových situací, mu dělala starosti. „Mohl bych přísahat, že jsi příbuzný s Potterem,“ zamumlal. „Ten také najde na čisté, vyleštěné podlaze zrnko prachu, upadne a zlomí si přitom něco důležitého...“

„Miau!“ ohradil se okamžitě Harry. To nebyla pravda! Nepřitahoval nepříjemnosti, a už vůbec ne schválně!

„A zůstávám při tom, že normální kočka také nejsi,“ zabručel a dál drbal kotě za ušima, dokud opět nezačalo příst a zcela se neuvolnilo. „Ale to může počkat,“ dodal tiše. Měl teď docela jiné problémy. Byl si vědom toho, že jeho užitečnost pro Brumbála se drasticky blíží ke konci.

Jelikož dnes, mezi dvěma hodinami, mu starý muž řekl přímo do obličeje, že mu více nevěří. Kromě toho mu nemohl uvařit omlazující sérum, které tak bezpodmínečně chtěl mít. Tedy, mohl by, ale nechtěl. A to ředitel tvrdil o Tomovi, že chce zůstat navěky mladý! Pcha!

Škoda jen, že Luc byl nucen hrát špeha. To nyní znamenalo usilovat o vymezení škod a přijmout preventivní opatření. Proto dnes večer přijde Draco. Severus našel způsob, jak odsud blonďáka dostat pryč. Na jednom místě byly ochranné štíty kolem hradu tak slabé, že by jeho kmotřenec neměl mít problém proklouznout a poté se přenášedlem dostat ke svému otci, na Riddle Manor.

Nebylo pochyb o tom, že ho starý muž okamžitě shledá vinným a pravděpodobně ho zabije nebo uvězní, ale neměl na výběr – Dracův život byl přednější, Draco byl pro něj jako vlastní dítě. Často na chlapce dohlížel, když byl mladší a také v prvních třech letech v Bradavicích blonďákovi často pomáhal.

Harry cítil, že něco není v pořádku, pohlédl na muže, ale ten ho dál klidně drbal. Trochu se narovnal. „Miau?“

Severus si povzdychl: „Všechno je v pořádku, maličký,“ ujišťoval to znepokojivě inteligentní zvíře.

,Kdo by tomu věřil!‘ pomyslel si Harry, rozhodnutý dávat pozor. V odpoledních hodinách Severus odešel a Harry se odklidil do koupelny. Neměl na vybranou, musel zlomit to zatracené kouzlo! Nějak! Shromáždil všechnu svou sílu a zavřel oči. Potřeboval možnost využít alespoň bezhůlkovou magii, protože jeho hůlku měl... Brumbál...

Harry si uvědomoval, že by to mohlo mít následky, kdyby tohle kouzlo narušil, při svém štěstí se může po zbytek svého života potulovat po okolí s kočičím nosem, ale pokud Sev... Snape zjistí, co byl zač, problém se vyřeší – se zakrouceným krkem by také dýchat nemohl.

A pak se to stalo, cítil, jak se jeho tělo protahovalo, jeho malé tlapky se transformovaly do štíhlých, dlouhých prstů a celé tělo ho bolelo. Spotřeboval velké množství energie a dokázal to jen proto, že kouzlo na něj mělo účinkovat už jen asi necelý týden. Jinak by to bylo nemožné.

Obezřetně prohmatal svůj obličej a vydechl úlevou, když zjistil, že jeho nos byl normální. Aspoň to a fousky taky žádné neměl. S tímto poznatkem se Harry odvážil napřímit a podívat se do zrcadla. Ne, jeho obličej byl úplně normální, jako vždycky.

Spokojeně si prohrábl vlasy – a zarazil se. Vyděšeně se díval do zrcadla. „Do hajzlu! Sakra, sakra, sakra! Vždycky, vždycky, vždycky se mi stane něco, co je tak nefér! Jako bych nebyl už tak dost divnej! Mám zatracený kočičí uši!“

Pak se ale sebral. Musel se ovládat! Kouzlo bylo zlomeno - a on měl teď možnost něco udělat. Mohl sledovat Mistra lektvarů všude, kam chodil, jako kočka a pak... mohl jednat, protože něco viselo ve vzduchu. Ale teď... byl Harry úplně zničený. Posadil se znovu na podlahu, zavřel oči a cítil, jak se jeho tělo zase zmenšuje. Opět byl malá, černá kočka.

Vyčerpaně se dovlekl k pohovce, vyskočil na ni a stočil se do klubíčka.

ooOoo

Severus vzhlédl, když se ozvalo zaklepání. Už na blonďatého chlapce čekal, vedle sebe kočku, která spala nezvykle hluboce, přinejmenším do teď, jelikož klepání kotě vyburcovalo do bdělosti. „No, opět vzhůru, příšero?“ ptal se lehce pobavený a kocourka pohladil, než vstal a pustil Draca dovnitř.

„Strýčku Seve, copak je?“ ptal se hned blonďák a nadzdvihl obočí, když na svém místě na pohovce spatřil Sheddowa. Chtěl maličkého zvednout, avšak jeho kmotr ho předešel, vzal chlupaté klubko do náruče a usadil se v křesle.

„Draco, opustíš Bradavice. Teď.“

„Ehm...“

Cože? Malfoy měl odejít? Zmatený Harry pohlédl na Mistra lektvarů. Zrovna teď vůbec nic nechápal.

„Strýčku, co...?“

„Jsi prostředek, kterým může být vůči tvému otci vyvíjen nátlak. Myslel jsem, že minimálně to je ti známo!“

„Pochopitelně, že to vím,“ odpověděl Draco tiše. „To je dokonale jasné a Brumbál to na začátku školního roku více než ozřejmil. Proč jsem tady?“

„Chci, abys odešel z Bradavic po tomto rozhovoru. Draco, mám za to, že jsem to právě řekl.“

„A jak to mám, prosím, udělat? Nebylo by to tak, že...!“

Severus jen zvedl ruku a ukázal na minci na stole. „To je přenášelo na Riddle Manor.“

„Ale...! Ale strýčku Seve! Když půjdu, pak... pak... Myslíš, že jsem tady jen proto, že ten staroch mého otce...?!“

„Vím, čím vyhrožuje mně, a máme na výběr – buď dneska zmizíš, nebo oba zemřeme.“

„Cože?!“

,Cože?!‘ Harry poplašeně nastražil uši a narovnal se i navzdory protestujícím svalům ještě o něco víc.

„Draco, on už mi více nedůvěřuje a považuje mne za zbytečného. Řekněme, že dnes dopoledne došlo k incidentu.“

No skvělý! Jednou nepobíhal po hradě a už mu něco uniklo! Ale... to vysvětlovalo jeho špatný pocit. Zítra. Zítra se opravdu něco stane a Sev... Snapeův život bude záviset na něm. Snape ho chránil a nechal ho spát ve své posteli – snad mu teď bude moct něco z toho vrátit. A znovu pocítil neobyčejné štěstí, že nebyl odkázaný jen na svou hůlku.

„Draco, já s tebou nediskutuji,“ informoval ho Severus naprosto klidně. Dal blonďatému chlapci batoh, který připravil. „Zde jsou všechny tvé věci, nechal jsem je přinést domácím skřítkem, jsou zmenšené a očarované nadlehčovacím kouzlem a tohle,“ vytáhl dopis, „předáš Tomovi a svému otci.“

„Ale...!“

Severus udělal prudký pohyb. „Nedělej to těžší, než to je. Umím se o sebe postarat. To je více, než mohu říci o tobě. Draco, chci tě vidět pryč z přední linie.“ O tom, že on sám nemá absolutně žádnou šanci vyjít z této záležitosti ve zdraví, neřekl ani slovo.

„Jak mám prosím tě projít skrz ochranné štíty?!“

„Štíty zeslábly,“ odvětil tiše Severus. „Jedno obzvláště slabé místo se nachází v blízkosti Zapovězeného lesa, zde je mapa s přesným bodem. Tam aktivuješ přenášedlo, které tě odnese za ostatními.“

„Já... musím odejít hned?“

„Ano,“ odvětil stroze Severus. „Žádné loučení a žádná návštěva ve sklepení. Použiješ tajnou chodbu v mých komnatách, která ústí nedaleko toho místa.“

„Co... se stane pak?“ ptal se tiše Draco.

„To uvidíme, ne?“ odpověděl Severus tiše. „Slíbil jsem tvému otci, že na tebe dohlédnu. Pro tebe je to tady teď příliš nebezpečné. A budeš mít doprovod.“

„Koho?“

To ovšem Harryho také zajímalo.

„Jeho.“

Koho? Jeho?! Tak moment! Na to by neměli sázet! Okamžitě se začal bránit, ale nějak...

„Myslím, že nechce.“

„To mě nezajímá,“ odvětil mírně Severus. „Buď to, nebo ho ředitel prokleje avadou skrz všech jeho devět životů.“

,Pochybuju, že jich mám ještě tolik,‘ pomyslel si Harry, zatímco byl popaden za kožich v týle. Takže byl bezbranný a nedělal žádné divadlo. Nakonec by ho ještě mohli začarovat, aby nebyl schopen pohybu.

Severus ještě jednou podrbal kotě za ušima. Měl kočku sotva tři týdny, ale už teď věděl, že tuhle noc nebude nijak zvlášť spát. Možná, že vůbec... Nuže, proč také, pravděpodobně bude jeho poslední nebo přinejmenším jeho poslední noc na svobodě. Silně pochyboval, že to Brumbál udělá rychle, jedno, co zamýšlel, ne potom, co Draco bude pryč. Bude to, mírně řečeno, nepříjemné.

Ale to nevadí. Mnozí ho postrádat nebudou a nezanechá žádnou rodinu. A Shaddow... ten si zvykne na Draca, tohle mu nedělalo starosti. „A teď jdi.“

Draco si povzdechl. Věděl, že bylo zbytečné se Severusem diskutovat, leda by si chtěl zadělat na problémy. Batoh si hodil na záda, minci a Sheddowa vzal do ruky. „Přijď brzy, strýčku Seve...“

Mistr lektvarů se přinutil k úsměvu. Krátce svého kmotřence stiskl. „Pospěš, ať už jsi pryč,“ řekl a otevřel chodbu, kterou Harry dosud ještě nevypátral.

Draco se nakrátko zadíval na svého strýce. „Dávej na sebe pozor,“ poprosil ho ještě jednou, pak vstoupil dovnitř. Vlekl se chodbou. „Doufám, že ho nevidím na posledy,“ mumlal Draco. Měl svého strýce rád, ale dělal si malé naděje, na to byl příliš realistický a příliš dobře měl ještě na paměti přednášku starého muže, v níž mu vyhrožoval, co by se stalo, pokud by se odvážil opustit Bradavice.

Konečně dorazil na konec chodby, vnímal to jako věčnost. Draco se narovnal  - a pak to šlo blesku rychle. Kočka ho kousla, musel ji pustit – a byla pryč. „Do hajzlu!“ Chtěl se ještě jednou vrátit do chodby, ale zavřela se mu před nosem a ničím ji nebylo možné přesvědčit, aby se znovu otevřela. Neměl na výběr, dál musel pokračovat sám.

 

ooOoo