Cat Eyes - 4. Kočka

23.03.2013 13:00

 

Přeji vám krásný den :-)

Je tu další kapitola s věnováním mým milým komentujícím, a sice Benny, Claire, Noře, Bobo, Saskyi, Nade, weras, janče, Máje, Efox, kamčí, Lucce, bacilovi, sargo a Bleskovi. Děkuju vám ♥

Dnešní kapitola je o sbližování Mistra lektvarů a jeho kočky :-D Jo, a Harry dospěje k "hroznému" poznání ;-)

Hezké čtení!

 

ooOoo

V doprovodu Crabbea a Goylea se Draco rozběhl zpátky do sklepení. Najedl se a chtěl si rychle udělat úkoly, aby poté s kolejním týmem mohl trénovat famfrpál. Potter sice hrát nebude, ale to nic neznamenalo. Chtěl ze sebe vydat to nejlepší a navíc porazit Nebelvír, aby se tak cítil lépe.

Avšak pohyb ve stínu vzbudil jeho pozornost. Zůstal stát, sklonil se – a překvapeně se zarazil. Rychle chytil kočku, která se tentokrát nechystala bránit, ale jen ho sledovala. „Shaddow! Copak tady děláš?“ ptal se zmateně. „Nemyslím si, že by tě strýček Sev pustil ven! No dobře, vezmu tě zpátky, určitě už tě hledá.“

O tom se Harry odvážil pochybovat. Nevěděl, zda ho Snape bude chtít zpátky. Muž byl přísný a on přece jen utekl. Krátce zauvažoval, jestli to všechno vůbec mělo nějaký význam, to, co se dozvěděl. Nebyly lži příjemnější? Nevěděl. Už vůbec nevěděl, co by si měl myslet.

Díval se, jak Draco zaťukal a Harry se snažil udělat co nejmenším. Teď bude zle. Slyšel, jak se rozlétly dveře. „Co…? Draco?“

„Strýčku Seve, něco jsi ztratil,“ oznámil mu Draco a odlepil to malé chlupaté klubko od svého hábitu.

Severus se po obědě vrátil, aby se postaral o kočku a dostal strach, když kocourka nenašel. Bradavice byly velké – zatraceně velké a on kotěti nenasadil obojek! Ale pak…

S úlevou zvedl malého do náručí, přičemž se podivil, že před jeho rukou ucukl, jako by očekával trest a přesně věděl, co provedl. Podivná kočka. „Kde byl?“ zeptal se proto mírně Severus.

„Budeš se smát – přede dveřmi učebny lektvarů, možná tě tam cítil.“

„Dobře, děkuji. A teď zmiz, jistě máš co na práci.“ Pak zavřel dveře a podíval se na malý ztrápený uzlík ve svém náručí. Spatřil také vlhkou stopu u očí. Kdyby to nevěděl lépe, řekl by, že chytil jedinou smutnou kočku na zemi. Kterápak kočka prosím pěkně pláče?!

Sedl si do křesla a rozhlédl se. Při pátrání po té chlupaté kouli vytvořil značný nepořádek. A na tom, kde se to zvíře nachází, mu přece nemělo záležet. Ale nějak… to tak prostě nebylo. Chvíli kocourka drbal, až se viditelně uvolnil. Sice trochu předl, ale ležel v jeho náručí podivně nehybný, ne, jako dříve.

Harry byl překvapený, když nepadlo jediné zlé slovo a vychutnával si hlazení, ale pořád ještě musel myslet na věci, které se právě staly. Věci, které se dozvěděl… cítil se tak opuštěný a zrazený! Ale současně… věděl, že tady je v bezpečí a není sám. Alespoň dočasně. Šest měsíců, měl jen šest, ne, vlastně pět měsíců.

„Nuže?“ zeptal se tiše. „Co je s tebou? Kdybych to nevěděl lépe, řekl bych, ty chlupaté klubko, že máš depresi.“ Pak ale potřásl hlavou. „To je nesmysl. Nyní již připisuji depresi kočce, která je prostě jen unavená…“ povzdychl si a drbal malého, který se podle všeho uvolnil ještě víc, pak se natáhl po kolem se povalujícím předmětu a chvíli jej otáčel v prstech, než jej přeměnil – bez hůlky. Brumbál nebyl zdaleka jediný silný kouzelník tady v okolí!

Jednou rukou dál drbal kocourka, který se zavřenýma očima ležel na jeho klíně, a prohlížel si obojek. Byl zmijozelsky zelený s malou, stříbrnou známkou, na které bylo možno spatřit třikrát písmeno S. Severus Sebastian Snape. Ještě jednou použil trochy magie.

„Ne, že bys tomu porozuměl,“ řekl tiše, „ale ta stříbrná destička je… přenášedlo, které tě… přenese do bezpečí, kdyby se něco stalo,“ tiše vysvětlil a uvázal jej kočce, která se pozoruhodně moudře ani nepokusila bránit. „Kromě toho tě teď také mohu najít.“

V první chvíli se chtěl Harry bránit, ale když Severus začal mluvit o přenášedle, přestal a nechal si obojek navléct. Byl měkký a nějakým způsobem mu poskytl zvláštní jistotu. Vědět, že vlastní přenášedlo. Krátce se hlavou otřel o mužovu ruku, pak si zase klidně lehl.

Severus zavrtěl hlavou: „Jsi zvláštní kočka,“ řekl jen. Poté sáhl po deskách s esejemi a svém červeně píšícím brku a začal s opravou, přičemž opět narazil na esej od jistého Blacka. Ohodnotil ji, byl to žák, který se vzdělával doma, místo, aby chodil sem. V dnešní době vskutku dobré rozhodnutí. Student to byl více než inteligentní a o mnoho napřed před svými vrstevníky.

Harry se podíval na esej. Och, svou vlastní. Pak sklonil hlavu, schoulil se a usnul – na chvíli, než vylétl jako štípnutý tarantulí. Bože! Dokonce i jako kočka měl zlé sny!

Severus překvapeně pohlédl dolů, když zvíře vyskočilo a narazilo hlavou do jednoho z pergamenů. „Co se děje?“ otázal se potichu a začal kocourka opětovně drbat. „Špatné sny?“ Až to této chvíle ani nevěděl, že by zvířata mohla mít zlé sny.

„Miau…“

„Hodnotím to jako ano, ty podivná chlupatá koule,“ vzdychl tiše Severus a znovu začal maličkého hladit, dokud zas nezačal vrnět. Pak opravoval dál…

ooOoo

Mezitím uplynul týden. Zvláštní týden. Týden, ve kterém se Harry na svůj vkus dozvěděl příliš mnoho věcí, se kterými se stěží mohl -  nebo chtěl vyrovnat a po každém odhalení ho to táhlo ještě silněji k Se… Snapeovi, který ho prostě vzal do náručí a podrbal.

A mezitím se večer už víckrát nenamáhal chodit do svého košíku. Tak dlouho žebral pohledem u Mistra lektvarů, až ten podlehl a posadil ho na postel, kde se vždy přitulil k mužovu – pozoruhodně vytrénovanému – a zásadně nahému hrudníku. A měl strach. Strach z okamžiku, ve kterém se Se… Snape dozví pravdu.

Pak tu pro něj zase nikdo nebude a přitom… to bylo tak trapné – Mistr lektvarů byl první člověk, který ho… prostě přijal tak, jaký byl – alespoň jako kočku. Tady byl hlazen a směl na klín obvykle tak chladného muže. Ale jak by reagoval, kdyby… na to raději nemyslet.

Stejně jako na věci, které slyšel. Všechny ty úlomky fasády, kterým chtěl tak zoufale věřit. Nedíval se tam, jinak by mu bylo podstatně dříve jasné, co se děje.

Ale tolik si přece přál mít přátele a rodinu! Proto ty věci přehlížel, všechny ty malé detaily, které tam vždycky byly. Skutečnost, že Ron se tehdy o něj začal zajímat teprve, když padlo jeho jméno nebo jeho neustálé prosby o sladkosti, protože sám údajně neměl žádné peníze, což vůbec nebyla pravda.

Nebo Hermiona, která ho vždycky divně pozorovala a všechno musela vědět líp.

Ale Brumbál byl nejhorší. Od doby, co byl ve škole, ho zas a znova postrkoval k dělání nebezpečných věcí, protože žádný dospělý by jich údajně nebyl schopný. Ale ve skutečnosti to bylo jen proto, aby ho popohnal.

Prosím vás, který dospělý dá dítěti neviditelný plášť, aby mu umožnil se nepozorovaně pohybovat v koutech, kde by nikdo, ale absolutně nikdo neměl co hledat!

K tomu ale v nápadném protikladu stál vždy Se… Snape. Ano, byl vůči němu nezdvořilý, nepřátelský a nelítostný. Avšak vždycky tam byl, od prvního roku, kdy se snažil zlomit Quirrelovo kouzlo. A pak stále znovu. Koneckonců to byla Snapeova ochranná ruka, která ho tak často uchránila nejhoršího – i na Ministerstvu ho muž bez otálení odtáhl od kraje oblouku.

Měl takový strach z momentu, kdy Sever… Snape zjistí, kým opravdu byl, protože čím déle tu byl, tím méně si dokázal představit, že už nebude smět být v jeho blízkosti, nebude se smět přitulit k té dobře stavěné hrudi a… cítit štíhlé prsty na své hlavě.

Harry vzhlédl. Bylo relativně brzy, v neděli ráno a jeho probudila další noční můra, ale tentokrát zřejmě dokázal nevzbudit Snapea. Natáhl se o trochu dál a velmi opatrně tápal svými tlapkami přes jeho obličej. Jak rád by to udělal svými prsty…

Ne! Ne, to…! Nemohl se zamilovat! On… on přeci věděl, že ten muž by ho nikdy nesnesl!

Pro Merlina! Proč jen myslel na takové věci?! Tím by se všechno jen zkomplikovalo… Už tak to bude nekonečně těžké, až to Mistr lektvarů zjistí. Co když on pak ještě dodatečně…?

„Proč jsi už vzhůru?“ postěžoval si v tu chvíli Severus. Cítil na tváři malé tlapky. „Máš už zase hlad, kostlivče?“ Zvedl kotě a podrbal je, než zase zavřel oči, zvíře nyní na své hrudi.

Přál si, aby tu s ním někdo byl, ale kdo by chtěl někoho, kdo záměrně dbá o to, nevypadat atraktivně, kdo pracuje jako špion a kromě toho měl často jednoduše hroznou náladu? Zamyšleně drbal malého, který, jak se zdálo, pod jeho prsty znovu roztával.

Bylo tam ještě něco, co ho dráždilo: postrádal Pottera. Nejen jeho neustálé, stupidní chyby nebo jeho pokusy vyhodit učebnu do vzduchu. Byly to také zelené oči, které někdy, když se právě hloupě nešklebil, dostávaly zvláštní lesk. Nebesa! Bude teď ještě i pedofil?

Hledal toho kluka téměř všude. Na Grimmaudově náměstí, v Příčné ulici, u Děravého kotle, v celé hloupé škole. Také u Toma se pravidelně ptal a vždy se mu dostalo jen potřesení hlavou a Tom nechal hlídat mudlovský Londýn.

„Pomalu stárnu,“ prohlásil tiše a zadíval se do zelenozlatých očí kočky, která si krátce otřela hlavu o jeho hruď a pak mu olízla prsty. Zvláštní pocit, přijít do svého bytu a být očekáván, neboť až na první dva dny sedělo kotě přímo za dveřmi a chtělo zdvihnout. Těžko uvěřit, že to měla být ta samá kočka, kterou před týdnem s nasazením své zdravé kůže vylovil z krabice.

Nehledě na to měl v úmyslu si ji opravdu ponechat. Snad proto, že byla tak jiná. Bylo mu jedno, jak hloupě se na něj budou dívat jeho mudlovští sousedé. Už tak ho považovali za satanistu, černá kočka v jeho zahradě už to nemůže zhoršit. Jemně jí přejel rukou po srsti. Ano, tohoto zvířete by bylo škoda jako přísady do lektvarů. Mělo to tak krásně upokojující účinek, když začalo příst.

Kromě toho se zdálo, že ten mrňous rozumí jemu a jeho frustraci, když něco řekl a kotě na něj pohlédlo, mohl by přísahat, že viděl, jak přikývlo a pak ho šťouchlo, jakoby chtělo říct: „Nemysli na to a kašli na ty pitomce.“

Po chvíli si Severus povzdechl. „Takže vstáváme, ne že bys ještě mohl zemřít hlady, ty přeměněný kostlivče,“ řekl nakonec, jednou rukou vzal kočku a zvedl se, přejel si rukou po spánkem rozcuchaných vlasech.

Harry zapředl a šťouchl do muže. Och, dal by tolik za to, smět tu ještě zůstat, až bude po všem. Ale... byla to pravděpodobně jen krátká dovolená před tím, než ho opět dostihne realita plná lží a falešných přátel. Někdy si přál, aby prostě mohl zůstat kočkou navždy, ale slíbil to Fawkesovi a klobouku. Musel oběma pomoct…

ooOoo

„Nuže?“ zahřměl Albus podrážděně. Nenáviděl, když něco nešlo podle plánu - především, když jeho plány byly tak dobré, jak tomu bylo teď. On byl nejlepší, co se týkalo takových věcí. A přece to ten bohem prokletý malý kluk dokázal, vzít mu všechen vítr z plachet. K tomu, aby uskutečnil své plány, jež se týkaly dalšího formování toho hlupáka jako své zbraně a přinucení ho opět zahájit u Severuse nitrobranu, aby je proti sobě i nadále štval, jen pro jistotu, by toho prokletého malého bastarda nejdříve musel najít! Nepřijatelná situace!

„Já… já…já…“

„Pane Weasley! Zapomněl jste, jak se mluví? Podle slečny Grangerové jste nás do této nesnáze dostal vy!“

„Já?!“ ptal se Ron teď popuzeně.

„Ano! Kdybyste se s Harrym nehádal o pár hloupých svrčků, nezašlo by to tak daleko! Kam ten spěch! Již brzy získáte svůj podíl na majetku Potterů! Až se obětuje!“

Severus neříkal nic, mlčel, paže zkřížené na hrudi a poslouchal. Ano, Potter udělal to jediné rozumné tím, že zmizel. Byl pobouřený a zděšený, když se dozvěděl, co měl stařec v úmyslu. Takže už půl hodiny. Požadovat od dítěte, aby se obětovalo? Zemřelo, jen aby byla uspokojena touha jednoho starého kozla po moci?!  Nejpozději teď měl chlapci podstrčit přenášedlo, aby ho ubytovalo u Toma.

Ron zkřížil paže a ušklíbl se. „Ten lakomec mě právě rozčílil!“ hájil se. „Co by mu pár svrčků udělalo? Já myslím…“

„Myšlení máte přenechat mně!“

Dobře, to bylo pravdivé slovo, rozhodl Severus. Weasleyho, přinejmenším tohoto Weasleyho, nechat myslet, byla ta největší pitomost, která mohla být spáchána. Ten mizera si nemohl vidět ani přes špičku vlastního nosu. Těžko uvěřit, že on a jeho prokletá sestra měli být příbuzní s dvojčaty.

Ano, i nejmladší zrzka byla před dvěma dny zasvěcena do Řádu. Se vší vážností se od ní očekávalo, že se s Potterem do konce roku spojí, aby tak mohli dosáhnout na jeho dědictví, které bylo nedotknutelné pro všechny kromě chlapce, díky krevní ochraně na starých Potterovských podzemních trezorech, které Brumbála frustrovaly už po mnoho let. Tolik peněz pod palcem a žádná možnost, jak se k nim dostat…

Ten člověk chtěl Harryho důkladně obrat o peníze a jeho mírným, skrytým protestům se buď hodlali vysmát, nebo je jednoduše přeslechnout. Byl opravdu rád, že měli skřety od Gringottových na své straně. Ti přislíbili, na určité znamení, tam všechny účty, které byly udány, až do odvolání zablokovat a to bude Albuse stát mnoho, protože jakmile Weaslyovi nedostanou žádné další kapesné, ale jen tak málo jak někteří jiní špioni, bude to pro starého muže skutečně nepříjemné.

Ale Tom ještě nepovažoval tuto chvíli za vhodnou. Bohové vědí, na co ten muž přesně čekal.

Ron zatím dál trucoval, zatímco Hermiona jen potřásla hlavou. Chlapi! A k tomu Weasley nebo ještě hůř, Potter! Pomatení, ovládaní hormony a hloupí! Pohlédla na Brumbála. „Hledala jsem všude,“ pokrčila rameny. „Ale nemůžu ho najít. Prošla jsem i Potterovy věci a tam mi bylo něco nápadné – chybí plášť jeho otce, stejně tak jeho fotoalbum a…“ zhluboka se nadechla, „Pobertův plánek, takže nemůžeme zjistit, kde je.“

Severusovo obočí putovalo vzhůru.

„Cože?! Ten… ten! Já ho zabiju!“

Nebylo by to kontraproduktivní, ptal se Severus v duchu sám sebe, zatímco pozoroval, jak starší muž běsní. Div, že se nezakousl do hrany stolu, ale místo toho si do krku strčil citrónový bonbón. Odporné malé věci!

„Musel to mít naplánované! Musel zmizet! Jak mohl upláchnout nám všem?! Co jste, hrome, dělali? Copak jsem vám dvěma výslovně neřekl, že ho nemáte spouštět z očí?! K čemu vás vlastně platím?!“

Oba dva, jak Weasley tak Grangerová, se na svých místech zmenšovali. „A Severusi, můj chlapče?“ ptal se v tom okamžiku hrozivý hlas.

„U Temného pána není,“ odpověděl muži stroze. „Nemohl jsem ho najít ani v mudlovském Londýně, ale mí informátoři hledají dále.“ Nenáviděl toho dědka! Ale nelhal, všechno, co řekl, byla pravda. Zamlčel pouze fakt, že neměl v úmyslu Pottera potom vydat.

„Co když už ani není v Anglii?!“

„Jak by se mu to mohlo povést?“ zeptala se teď suše Hermiona. „Je absolutně nesamostatný,“ připomněla profesorovi shovívavým hlasem. „Nepřišel by ani s myšlenkou posadit se do vlaku!“

Tak hloupý, jak ho prezentovala, Potter být nemohl, uzavřel pro sebe Severus. Merline, bude rád, až bude mít toto nesmyslné setkání za sebou! Raději by opravoval sto Longbottomových esejí!

„To je také pravda,“ zamumlal nakonec Brumbál. „Dost dlouho jsem ho převychovával v souladu s naším záměrem… Severusi, můžeš jít, očekávám denní hlášení od tvých informátorů o pokrocích v mudlovském světě!“

Severus vstal. Věděl, že ostatní teď budou plánovat věci, které se on neměl dozvědět, ale nebyl hloupý a z poloviny vyrostl v mudlovském světě – ředitelovu kancelář odposlouchával. Jednoduchá, ale účinná technika, která ho varovala, když mělo být opět něco provedeno za jeho zády.

Harry seděl na skříni, těsně přikrčený ve stínech. Vyslechl všechno a byl zděšen. Ne, že by se v poslední době nedozvěděl dost sporsťáren, ale tohle! Oni... oni chtěli jeho peníze! Takže... musel mít víc než jen ten jeden trezor se zlatem, ze kterého si vždy bral pro školní potřeby!

Nejraději by prostě jen křičel. Ale za prvé nemohl a za druhé by se pak jistě nedozvěděl ten zbytek. Viděl posměšný pohled Mistra lektvarů. Věděl, že muž Brumbálovi nevěří a plánuje něco jiného. Zjistil také, že Snape, i když stál věrně za Voldemortem, kterého jmenoval jen Tom, zřejmě zamýšlel Harryho chránit.

Včera – v neděli byl Severus v Prasinkách a setkal se s maskovaným mužem, kterému pak přikázal, aby Harryho, pokud ho chytí, přivedli do jeho vlastního domu a ne do Bradavic.

Mezitím si Harry ujasnil, že pokud bude ještě jednou tázán, bez váhání se postaví na stranu Voldemorta.

„... ještě důvěryhodný?“

Harry prudce zvedl hlavu a soustředil se, třebaže nerad, zase na rozhovor.

„Ale zajisté,“ odvětil Brumbál. „Zapomínáte, že bych si byl všiml, kdyby lhal nebo váhal. A on není tak silný nitrozpytec, jak předpokládá,“ ušklíbl se starý muž. „Ten hlupák mne obdivuje! To bude nenadálé probuzení, až se ocitne v Azkabanu, poté, co ho už nebudu potřebovat!“

Tentokrát se Harry musel opravdu kousnout do vlastního ocasu, aby nesyčel a neskočil starému muži do obličeje. Cože? On chtěl...? Nikdo! Nikdo nebude ohrožovat jeho Seva a nikdo mu nic neudělá... COŽE? Co tím myslel? Och bože! Mohl se spakovat – opravdu byl až po uši zamilovaný do muže, který by neváhal ani dvě vteřiny, aby ho začaroval odtud na měsíc a zpátky, kdyby zjistil, co za zvíře Harry ve své zvěromágské podobě je.

Kdyby přece jen mohl muže varovat...

Na druhou stranu Sev... Snape nebyl hloupý. Jistě něco tušil podle způsobu, jakým o Brumbálovi vždy mluvil. Harry nehlučně zatlačil packou na místo ve zdi, kde se otevírala úzká, tajná chodba. Prostě to tam už nevydržel. Vědět, že jste obelháván, je už tak dost těžké a bolestné, ale pak ještě k tomu slyšet, jak hluboko zrada sahá, to bylo prostě příliš.

Před dvěma dny slyšel Weasleyovi nadávat na to, že se s ním u Dursleyových zacházelo ještě dobře, že měl být mlácen a držen o hladu ještě víc, a že teprve pak by se nic nestalo...

Když stál opět přede dveřmi Mistra lektvarů, zašmátral proti magickému ekvivalentu kočičí záklopky a vklouzl dovnitř, ale nepřekvapilo ho, že ho muž okamžitě postřehl a také zvedl. „Ale? Už jsi byl opět na cestách, tuláku? Jsi celý zaprášený!“

Harrymu se ulevilo, že byl zase tady, jako vždy, když musel poslouchat ostatní, aby zjistil, co se kolem něj skutečně odehrává. Tiše zamňoukal a přitulil se ke staršímu muži.

„Pochopit jeden pytel chlupů,“ nato zamumlal Severus a posadil se. Právě dokončil opravu posledních esejí na příští hodinu a na stole stála sklenka ohnivé whiskey a jeho kniha pro nejbližší chvíli. Pohodlně se usadil a věnoval se románu. Pán prstenů. Ano, vskutku četl mudlovské knihy, ve svém domě měl také mnoho technických přístrojů. Dokonce s nimi uměl zacházet, což by tomu starému idiotovi o pár poschodí výš nejspíš způsobilo infarkt.

Ale Severus neviděl žádnou moudrost v tom, nevzít si všechny informace, které mohl dostat. Vlastnil dokonce dvě střelné zbraně, které vždy nosil u sebe, pokud nebyl ve svém bytě a sám. Avada Kedavra trvala dvakrát tak dlouho než projektil a jen ochranný štít jej mohl zpomalit. Jeden, který vyvinul on sám.

 

ooOoo