Cat Eyes - 2. Narozeninové překvapení

Krásný páteční večer!

No jo, řekla jsem sice, že další kapitola bude o víkendu, ale... protože mi vaše komentáře udělaly opravdu velkou radost :-D, protože mám dvojku už opravenou, a protože, když je ten Den žen... :-D

S věnováním Aidrien Assagir, anneanne, weras, Bleskovi, Bobo, Agnes, Saskyi, Martě, Ilay, Erumoice, reylan, Lucce, bacilovi, Máje, katie11, TruTru, Efox, Claire, sargo a kamčí. Děkuju, že jste nelitovaly času a zanechaly komentáře. Cenním si toho ♥

Dneska Severus dostane svůj dárek a ředitel ho poctí návštěvou. Prostě prima den... :-D

Hezké počtení!

ooOoo

„Musíš se omluvit,“ prohlásila Hermiona klidným hlasem a zaklapla knihu, kterou si dopřávala.

„Proč bych měl?“ vyjel Ron pobouřeně. „Když si ten sráč začal hrát na skrblíka! Myslím, že jsem svůj život dával v sázku každý zatracený rok tím, že jsem hrál jeho přítele a on pro mě jednou nemá trochu peněz, abych si mohl koupit pár sladkostí?!“

„Myslíš, že Brumbál bude nadšený, když se to dozví?“

Ron pokrčil rameny. „Je mi to ukradený!“ odsekl nevrle. „Ten staroch by nám taky mohl jednou zaplatit za tu zatracenou práci, kterou děláme!“

„Dostaneme zaplaceno brzy,“ odvětila tiše Hermiona. „A ty to víš. Takže se tak netvař a omluv se.“

„A co mám prosím tebe říct?“

„Je to snad můj problém?“

„Jo, zatraceně! Protože jinak ho budeš muset mít ustavičně kolem sebe ty!“

Dobře, to byl argument, rozhodla se brunetka a nakrčila čelo. „Prostě řekni, že jsi měl hroznou chuť na něco sladkého a nic jsi nedostal,“ doporučila nakonec. „A kvůli nedostatku cukru jsi zrovna nemohl jasně uvažovat. Jak znám Pottera, koupí ti to a všechno bude zase v pořádku a teď mě nech na pokoji, chci si číst.“

Neville se tiše vyplížil zpět, než na sebe upozornil hlasitým vystupováním, sáček z Medového ráje v ruce. „Ahoj! No, vy jste tu ale brzy.“

Ronův pohled se zavrtal do nic neříkajících očí toho hnidopicha, pro kterého mu zbývalo sotva víc než pohrdání, ale Harry ho měl rád, takže musel být obezřetný, zatím.

„Čau Neve,“ řekl jen, pak uviděl pytlík. „Oh, ty máš...?!“

„Promiň, je to dárek,“ hned řekl omluvně a zvedl Bertíkovy lentilky stejně jako dvě čokoládové žabky.

„Ale no tak!“

Neville zavrtěl hlavou. „Nemůžu darovat otevřené věci,“ zdůvodnil rozumně. Pak se zasmál. „Pošlu je okamžitě!“

„Pro kohopak to je?!“

„Pro Lunu,“ usmál se druhý chlapec zasněně.

Oh Merline, Střelenka! Ale k Longbottomovi se hodí, protože ti dva nýmandi se hledali, až se našli, ale opravdu! „Jo tak,“ zamumlal a listoval nejnovějším magazínem o famfrpálu, aniž by Nevillovi dál věnoval pozornost.

Ten odešel do ložnice, o kterou se stále ještě musel dělit s Ronem. S Ronem, Harrym a dalšími chlapci z jejich ročníku. Tam otevřel jednu čokoládovou žabku a strčil si ji do úst. Weaslymu by nedal nic, ani kdyby mu sladkosti lezly všemi tělesnými otvory zase ven!

Ti špinaví zrádci! ON by Harryho tak rád varoval, ale ten by mu určitě nevěřil. Přece jen považoval Rona za svého nejlepšího přítele a ještě k tomu za prvního. Podíval se k Harryho posteli a pak se zamračil. Věděl, že zelenooký chlapec odešel s Weaslym a Grangerovou, ale teď po něm nebylo ani památky a on věděl, že z Prasinek tak nadšený nebyl. Zůstává tedy otázka, kde je.

On sám byl jedním z posledních, kteří nastoupili na zpáteční cestu do Bradavic a ani v síni Harryho neviděl. Věděl, že jeho spolužák někdy rád trávil čas v knihovně, ale dnes...? Možná v sovinci, pomyslel si. No jo, nejpozději dnes v noci se zase objeví.

ooOoo

Už když slyšel klepání, Severus věděl, že by byl opravdu dobrý nápad ho prostě ignorovat a nic nedělat. Hrát mrtvého nebo tak nějak. Ale neměl na výběr. Kdo ví, kdo tam mohl stát. Pravděpodobně někdo, kdo potřebuje pomoc – nebo ještě hůř – ředitel, který se na něj zářivě usměje a předá mu dárek. Tentýž jako vždy už téměř po dvacet let – jakési citrónové bonbóny, které nemohl k smrti vystát a poté by starý muž trval na tom, že si s ním vypije čaj. Šel ke dveřím a trhnutím je otevřel.

„Draco?“

„Čekal jsi někoho jiného?“ zavrněl Draco a vkročil do bytu, svůj dárek v náručí. Jeho ruka byla stále ještě poškrábaná, jak se maličký bránil proti stužce na krku, kde ji teď ale měl! Bylo by směšné, kdyby si člověk neporadil se zvířetem! Nechtěl ani pomyslet na to, co by udělal jeho otec, kdyby věděl, že ho přepralo kotě!

„Draco, ještě jednou, co tu děláš?“

„Myslíš, že jsem zapomněl na tvé narozeniny?“

„Ne, ale doufal jsem v to,“ odpověděl suše, ale nechal Draca vstoupit. „Mám pravdu, když se obávám, že tohle tady je pro mě?“

Draco se zasmál a postavil balíček na stůl. „Pojď! Otevři to!“

„Co je uvnitř?“

„Otevři to a podívej se!“

„Tuším něco hrozného,“ odvětil suše Severus a škubl za mašli, která se uvolnila a dopadla na dřevěnou desku stolu.

„Och, věříš, že bych ti dal něco hrozného?“

„Od tebe se můžu dočkat všeho,“ pronesl s klidem Severus, zatímco obezřetně rozbaloval pestrý papír.

„To se mě dotklo!“

Mistr lektvarů opět jen nadzdvihl jedno obočí, poté poskládal papír, podíval se na krabici: „Neříkej mi prosím, že je to něco živého!“

„Nic neříkám,“ Draco se znovu zazubil.

Severus s krajní opatrností krabici otevřel – a protočil oči. To Draco přece nemohl myslet vážně! Napůl zděšeně, napůl jednoduše neschopný slova hleděl na dno, kde se v rohu do klubíčka choulilo kotě, jehož srst na hřbetě se okamžitě naježila.

„Co je to?!“

„Tedy strýčku Seve! Myslel jsem, že to ti přinejmenším bude jasné. To je kočka, a protože by u tebe beztak nikdy nepřišla ke jménu, vzal jsem si to na starost a pojmenoval jsem ji Sheddow,“ ušklíbl se blonďák. „A malý je přinejmenším tak nedůtklivý jako ty!“

„Co sis myslel?!“

„Že potřebuješ společnost?“ zazubil se Draco, ale pak vzal nohy na ramena. Byl ze dveří dřív, než Severus stačil něco říct.

Mistr lektvarů se podíval na kočku a blesku rychle ji popadl za zátylek, zvedl ji do vzduchu a prohlížel si ji. Sameček, ještě k tomu vyhublý a se zraněními.

„Nehodíš se ani jako přísada do lektvarů,“ poznamenal.

Přísada do lektvarů?! To mu tak ještě scházelo! Harry zaprskal na muže, který ho znovu popadl tak, že bezmocně visel ve vzduchu. Skvělý! On se vždycky dostane z bláta do louže! A jak to měl za čtyři týdny vysvětlit? Opravdu se chtěl dostat pryč, docela daleko odtud!

„Taky tě nemám rád,“ odvětil chladně v reakci na zasyčení, ale někde byl přesto fascinován. Nevěděl, že existovaly kočičí oči také v zeleném zlatě a to se mu nesmírně líbilo. A co mluvilo proti domácímu zvířeti? Prozatím? Na rozdíl od studentů se mohlo kočkou mrštit proti zdi, kdyby byla příliš dotěrná.

„Vypadá to, že si tě přesto musím nechat, ty kostro s vypelichaným kožichem,“ povzdychl si nakonec lektvarista a rozhlédl se. Po krátkém přemýšlení přeměnil dárkovou bednu na kočičí toaletu, postavil ji v rohu své koupelny a poté tam zvíře hned posadil. „Tady si budeš ulevovat, běda, jak šlápnu do nějaké hromádky!“

Harry zasyčel. Co si ten chlap vlastně myslel? Že není čistotný? To bylo neslýchané! Se vztyčenou hlavou a ocáskem vystoupil z bedny.

Severus to všechno pobaveně sledoval: „Kdybych to nevěděl lépe, řekl bych, že mi rozumíš,“ poznamenal a zvedl zvíře rychlým pohybem, který ho ale, jak se zdálo, polekal. Opatrně malého pohladil po hřbetě. „Nic ti neudělám, jsi ošklivý a drzý, ale prozatím tě nepoužiju jako přísadu do lektvarů,“ slíbil pobaveně, šel do kuchyně a vzal tam dvě misky, z nichž jednu naplnil mlékem a postavil na podlahu před zvíře.

Nejprve chtěl Harry po ruce chňapnout, pak si ale uvědomil, jak mléko dobře voní, a že mu Draco ráno nic nedal. Rychle začal pít, a když se objevila další miska se zbytky masa, začal jíst. Ach! To byla dobrota!

„Jak vidím, můj synovec tě zapomněl nakrmit, ty kostlivče,“ poznamenal Severus. „Jak to tak bývá, nechci tě na svém jídelním stole, ve své laboratoři nebo v učebně,“ poučoval Mistr lektvarů, jako kdyby mu zvíře skutečně rozumělo, což byl absolutní nesmysl.

Harry by pravděpodobně zase zaprskal, kdyby mohl. Ale jíst a syčet zároveň bylo... složité. Takže se soustředil výhradně na jídlo a nezpozoroval, jak muž zmizel.

Teprve když byly obě misky prázdné, Harry zjistil, že je v malé kuchyni sám. Páni! Učitelé měli možnost si sami vařit?! To bylo něco! Zvědavý Harry vyskočil na židli a odtud na sporák a rozhlédl se. No, často tedy používán nebyl...

Svými tlapkami šlápl na skříň, kterou považoval za začarovanou spíž. Ale na ni se přirozeně nedostal. Běžel podél okraje, pak ale uslyšel nějaký hluk a ztratil rovnováhu.

„Miau!“

„Ještě nikdy jsem neviděl tak nešikovnou kočku,“ oznámil suše Severus, když chytil černý uzlíček. Zvedl malého tak, že se mu mohl dívat do očí. „Věděl jsem, že budeš dělat problémy. Neříkal jsem, že stoly jsou zakázány? K tomu patří i můj sporák! Jinak tě vyhodím!“

S těmi slovy se vracel do obývacího pokoje, kočku pořád ještě v náručí.

Harry se divil, proč se vůbec nebrání nebo proč se nechá nosit, když by bylo snadné zkusit odejít, ale zřejmě... se teď projevily jeho zvířecí instinkty, jelikož kočky si libovaly v tom, zůstávat v náručí ostatních a nechávat se hladit.

Severus pohlédl na malé klubko, které si udělalo pohodlí v ohbí jeho paže. Kdyby se právě nedíval, sotva by si malého proti svému tmavému oblečení všiml. Opět se usadil do křesla a rozevřel knihu, kterou četl, když to zvíře vypátralo jeho bylinky a další přísady do lektvarů. Nejen, že by z toho pravděpodobně samo vyšlo s otravou, ale co bylo horší – jeho přísady by velmi dobře mohly být nepoužitelné.

Měl by využít nějaké fráze, které používalo také mnoho rodičů, aby odradili děti od hloupostí. Jen pro jistotu, aby nakonec nedělal chůvu kočce!

Harry se na klíně druhého muže stočil do klubíčka. Bože, co to tady dělá? Proč zůstává na Snapeově klíně? Ten muž ho zabije, nejpozději, až bude mít zpátky svou skutečnou podobu! Dobře, jen pokud se to dozví. Na druhou stranu – bude to nápadné a Snape nebyl tak hloupý, jako většina ostatních. Oh, byl jednoduše v pytli!

Ale stejně se nemohl přimět vstát. Bylo to tam tak nekonečně pohodlné, teplé a bezpečné. Ano, směšné, jak to mohlo znít, ale cítil se tam tak chráněný a pokojný, že by tam tak mohl zůstat navždy. A pak... pak ho začaly vzadu za ušima drbat štíhlé, mrštné prsty!

Ach bože, to bylo něco! Bylo to... nádherné! Nebe na zemi! Všiml si, jak začal příst, ačkoli neměl vůbec žádnou představu, jak to fungovalo a to se o to předtím několikrát pokoušel! Vstříc těm prstům řádně roztával.

Severus překvapeně pohlédl dolů. Až dosud byla kočka obezřetná, zdálo se, že tam stále bylo určité napětí, avšak nyní... „Domnívám se, že se ti to líbí, ty klubko blech,“ řekl Severus pobaveně. „Takže tvé uši jsou tvá slabost.“

‚Zřejmě ano,‘ pomyslel si Harry, zatímco tiše zamňoukal, když ty prsty přerušily svou práci. Už téměř žebrající zapleskal tlapkou na tkaninu pláště, který, jak to tak vypadalo, nosil muž i zde, ve svém bytě.

Severus se pobaveně zasmál a drbal malého dál. Proč, to nevěděl, ale mírné vibrace vrnění vnímal jako skutečně příjemné. Tak v tom pokračoval, zatímco četl.

Přestal teprve, když se ozvalo zaklepání. Dvakrát, hlasité a vtíravé. Tak klepal pouze jediný člověk. Vyčerpaně odložil knihu stranou. Tolik k jeho klidnému víkendu...

Kočka se na něj podívala vyčítavě, když ji vzal do náruče. Sám si nemohl vysvětlit, proč ji jednoduše neshodil dolů. Přistoupil ke dveřím a otevřel je: „Řediteli, co vás sem přivádí?“ zeptal se klidně. Byl překvapen, když se Sheddow (Zapamatoval si dokonce i to zatracené jméno? Copak se na stará kolena naprosto pomátl?!) napřímil a zasyčel.

„Ach, Severusi, vidím, že sis pořídil společníka? Je roztomilý...! Och, nejspíš nemá rád cizí.“

Severus malého konejšivě pohladil po zádech. Inteligentní zvíře. Možná z něj opravdu neudělá přísadu do lektvarů. Přeci jen to bylo první zvíře, které starému muži neskákalo na klín. „Dracův dárek pro mne,“ odpověděl na půl úst, vpustil muže dovnitř a znovu se posadil do křesla, opět s kočkou v klíně. Krátce ji podrbal za uchem, aby se uklidnila. Podařilo se, ale malý nespustil Brumbála z očí. „Nuže? Proč ta návštěva?“

V první chvíli Harry doufal, že by mu druhý muž mohl pomoci, Brumbál mu přece musel pomoci. Ale pak to ucítil, ten člověk voněl... falešně, prostě nesprávně! Nebezpečně!

Albus mladšího kolegu pozoroval. Ne, tu kočku opravdu neměl rád, ale to nehrálo žádnou roli. „Nuže, nejdříve pochopitelně tvé narozeniny, můj chlapče!“ usmál se. „Bohužel ale ne jen to.“

Severus svraštil obočí. On nebyl ničí chlapec! Krátce se napjal, ale pak se zase ovládl. „Co?“ zeptal se proto. „Co Potter udělal tentokrát?“

„Miau!“ Hej! Tak špatný teď zase tak nebyl! Nic neudělal! Vždycky se jen dostal do nekontrolovatelných situací! Ale ne úmyslně! Severus krátce nazdvihl obočí. Ne, tahle kočka nebyla jako ostatní. Poté pohlédl na Brumbála. „Nuže?“

„Vypadá to, jakoby kdyby se pan Potter... nevrátil z Prasinek. Nebyl přítomný u žádného jídla.“

„A? Pak bude kroužit někde kolem!“

„To jsem si nejdříve myslel také, ale pro jistotu jsem do Prasinek poslal Jeffersona a on tam našel toto.“ Na stůl se položil balík. Jeho oblečení! Harry natáhl tlapky. A pak následovala taška. „To jsou věci, které Harry koupil v Prasinkách a ty, které měl na sobě, byly promočené od deště ze včerejšího odpoledne a noci. Nemyslím si, že by sem Harry dorazil nahý, bez toho aniž by vzbudil pozornost. Proto...“

Severus tiše zasténal. „Co to zase provedl?“

„To, můj chlapče, je ta otázka. Ptal jsem se našeho druhého špiona ve Voldemortových řadách, protože jsem ti nechtěl pokazit narozeniny, ale ten říká, že Temný pán do toho není zapojen.“

Severus povytáhl obočí. „A co mám potom dělat já?“

„Držet oči a uši otevřené.“

„A co budeme dělat?“

„Budeme nejdříve tvrdit, že je ten hloupý kluk nemocný a... no tak Severusi! Přiveď tu kočku k rozumu!“

Cože?! Hloupý kluk? Dovolte? Opakovaně se od starého muže nechal uvrtat do nebezpečí a teď tohle?! Ovšemže věděl, že Brumbál nebyl takový milý muž, jakého hrál, ale tohle! Stál teď na Severusově (odkdy to byl Severus a ne Snape?) noze, běhy rozkročené, srst naježenou a prskající.

Severus něžně pohladil tmavý kožíšek. Ano, ta kočka mu byla z vteřiny na vteřinu sympatičtější. „Ne každý Vás musí mít rád,“ odvětil klidně.

„Je to chování, co nestrpím!“

„To,“ Severus zvíře záměrně pomalu pohladil po zádech, „je kočka, MOJE kočka, pane Brumbále! A já nejsem připravený nechat si diktovat, jaká domácí zvířata si smím držet!“

To přivedlo ředitele zase k rozumu. Jen kočka, byla to jen ošklivá, malá, hubená, drzá, hloupá kočka. „Posuď to z mého pohledu,“ podotkl proto chladně. „To zvíře je nesnesitelné.“

Severus již nyní držel malého téměř ochranitelsky. „Je to všechno?“

„Prozatím ano.“ Albus se zvedl pohybem, který pochopil dobře jako elegantní, ale který Severuse jen přiměl zvednout obočí – opět. „Cestu ven znáte,“ řekl prostě.

Když byl starý muž pryč, nadzdvihl kočku tak, že malému zase mohl vidět do očí. „Doufám, že nebudeš tak hloupý, abys mu zkřížil cestu – mohl by tě upéct na grilu maličký a pokud tě někdo ugriluje, pak ta čest náleží mně. On se rád dělá neustále laskavým, ale věř mi, není to nic než lstivý stařec.“

Harry na něj překvapeně koukal. Copak to bylo za slova? Co se to tady vlastně dělo? Neměl by právě Se... Snape druhého muže absolutně uctívat? Možná... možná to nebylo tak špatné, být uvězněn v této podobě. Možná... by se konečně mohl dozvědět některé věci a pochopit, co se kolem něj děje! Nakonec, domácí zvířata se zde mohou pohybovat relativně volně! Kromě toho... aby byl upřímný, chtěl využít čas, kdy ho někdo prostě jen... pohladí. Kdy se o něj postará. Kdy tu bude pro něj...

A kdyby to byl Snape, proč ne? Chtěl si užít ten čas, který mu zbývá. Při jeho štěstí nebude trvat dlouho...

Severus se chvíli díval na kočku, pak ji opět začal drbat: „Tak tedy, Potter zmizel a ještě k tomu nahatý. No řekni, ten kluk přišel k rozumu a zdrhl dřív, než bylo příliš pozdě... pak doufejme, že díra, ve které je zalezlý, je také dostatečně hluboká, aby unikl...“

Cože? Co to mělo znamenat? Co se to všude dělo, o čem on nic nevěděl?! Když i sám Snape ho... litoval! Co všechno se odehrávalo tajně za jeho zády? Och, on to zjistí!

Ale až po drbání...

ooOoo

Další kapitola už opravdu až o víkendu... :-)

EDIT

Tákže, díky připomínce Tessie (děkuji Ti ;-) ), sem nakonec přidávám, to, co jsem smazala :-D Protože já mám se Shaddowem taky trochu problém :-D  I když jsem přehlídla ta dvě déčka, ve mně to jméno prostě vyvolává vzpomínky na retrívra z Neuvěřitelné cesty a tím pádem mi ke kočce nesedí... Jenže, Stín (zvlášť když ho pak skloňujete) mi zněl divně taky... teď... noo, dávala jsem svému zvířectvu i podivnější jména, takže... :-D nechám to na vás. Ale vzhledem k tomu, že jsem nechala i anglický název povídky, myslím si, že by bylo dobré zachovat i Sheddowa... Tak co vy na to? Sheddow X Shedow X Stín? (Chápu, že většině to bude jedno, ale pokud na tom někomu záleží, ať se ozve ;-) Změna by nastala v případě, že by ji chtělo velké množství čtenářů, s čímž na druhou stranu nepočítám, takže asi ani nemá cenu to řešit... :-D).