Být tvým kocourkem - MK 4

Vítám všechny čtenářky (a čtenáře :-D ) kocourka.

Dneska nás čeká předposlední mezi-kapitola o pěti wordovských stránkách. Věnování patří bacilovi, Bobo, Agnes, weras, Nade, Clare, Safiře, Mononoke, kamčí, Blesk, Máje, Benny, grid a KalamityJane. Moc vám děkuju za úžasné komentáře. Jste vážně skvělé :-*

Poděkovaní za betareading náleží Pat. Díky moc!

Příjemné čtení.

=^.^=

Jaký větší dárek, než láska kočky?

V Harryho druhém ročníku se v Bradavicích událo několik věcí, na které studenti asi celý svůj život nezapomenou a pravděpodobně je zčásti budou ještě v pozdějších letech pravidelně znovu a znovu prožívat ve svých nočních můrách.

Jednou z těch věcí byl malý hadí problém, kterým škola v tom roce trpěla, a který se tímto způsobem vyskytl naposledy před padesáti lety. Někteří lidé, konfrontováni tímto problémem, doslova „zkameněli“.

Avšak ve srovnání s jinou věcí se zdál tento incident naprosto neškodný a nepodstatný.

Byla to jiná událost, o které především Harry nebude moct nejspíš nikdy mluvit, aniž by mu přeběhl po zádech mráz. Byla to čirá hrůza, psychická a fyzická muka, ponižující záležitost. Bylo to něco, co jednou pro vždy vešlo do Bradavických dějin jako černý den… no, vlastně spíš jako růžový den.

Valentýnský den á la Zlatoslav Lockhart.

Ten muž byl určitě šílený a to nikoli až od té doby, co si posedlý příšernou šikovností sám nedopatřením vymazal paměťovým kouzlem permanentně celou paměť.

Vedle něj by se dokonce i Bellatrix Lestrangeová ukázala jako symbol duševního zdraví, neboť při všech jejích defektech… ona by určitě nikdy nepřišla na nápad trpaslíků s křídly, vybavených rovněž lukem a šípy, a nepoštvala by je jako posly lásky na nic netušící studenty.

Dokonce ani Voldemort by nebyl schopen takového bláznivého a hrůzného plánu.

Když Brumbál o rok později vyhlásil své rozhodnutí slavit teď Valentýna každý rok, nebyla reakce studentů vůbec pozitivní.

Dobře, pochopitelně existovalo několik málo lidí, kteří to celé považovali za báječný nápad, ale ti byli druhem tvrdého-jádra-flaušových fanoušků, kteří skutečně považovali věštění za smysluplný předmět, své pokoje doma měli zařízené výhradně v růžových tónech a svým příznačným druhým polovičkám dávali přezdívky jako čumáčci, medvídci a zlatíčka.

Většina studentů však opravdu zvažovala, že se vrhne do jezera nebo – hrůza všech hrůz – si pro ten den vyslouží trest u svého profesora lektvarů. Pokud existovalo nějaké místo, kde se člověk nemusel obávat té barvy, která vzešla ze směsi červené a bílé, pak to bylo u Severuse Snapea.

--- Ačkoli kolovaly určité zvěsti, které se týkaly jeho a králičího kostýmu v téže barvě. Ale těm nikdo doopravdy nevěřil. ---

Ať tak či onak.

Studenti brzy zjistili, že nějaká milosrdná duše ukázala slitování, a opakování noční můry, jakou první valentýnská oslava byla, je ušetřila. S daleko menším kýčem, mnoha fantastickými jídly a především bez těch trpaslíků oblečených jako amorci, se den lásky stal rychle jedním z nejoblíbenějších studentských svátků.

A ten byl teď opět za dveřmi.

Už dny předtím bylo možné vidět, jak byli studenti zachváceni nervózním radostným očekáváním.

Skupiny chichotajících se a červenajících se dívek se objevovaly za každým rohem. Kradmé pohledy létaly mezi děvčaty a chlapci tam a zpět. Každé ráno přilétaly sovy, které při sobě nesly nejrůznější balíčky, jejichž obsah byl pro nynější příjemce velkým tajemstvím.

Dokonce i učitelé částečně propadli valentýnskému opojení, což se projevilo v tom, že profesorka Prýtová nechala se zasněným pohledem své studenty pracovat na magických růžových keřích a profesorka McGonagallová mohla být více než jednou spatřena pobrukujíc si a s mírným úsměvem na rtech putujíc chodbami.

Pak to konečně nadešlo.

14. únor.

Valentýn.

Velká síň byla slavnostně vyzdobena.

Růže se pnuly vzhůru po kamenných zdech a obohacovaly vzduch svou sladkou vůní. Obloha, kterou ukazoval začarovaný strop, byla zářivě modrá a zkrášlená bílými mraky ve tvaru srdíček.

Odněkud zněla tichá hudba a mísila se se zvuky bezstarostně se bavících a smějících se studentů, kteří se dobře naladěni na toto speciálně pro tento den připravené slavnostní jídlo tvářili nadmíru přívětivě.

A že to bylo sváteční jídlo. Domácí skřítci překonali sami sebe.

Obvyklá dýňová šťáva byla nahrazena růžovou šťávou z červených bobulí, všechny možné druhy potravin byly formovány do tvaru srdce nebo růže. Kromě toho tam byly dorty, před kterými by každý cukrářský mistr zbledl závistí. Stůl se téměř prohýbal pod nákladem lákavě vypadajícího a fantasticky vonícího jídla. Někteří by asi řekli, že dort ke snídani byl trochu přehnaný, ale bradavickým studentům to nevadilo. Vždyť od kdy bylo v Bradavicích cokoliv tak, jak to ostatní lidé považovali za adekvátní???

Ani Harry si nic z toho nemyslel, když si naložil velký kousek čokoládovo-smetanového dortu na svůj talíř a navrch si dal hustý kecanec šlehačky.

Hm… miluju tenhle dort!!!!!

Neville, který jako vždy seděl vedle něj, se usmál, když viděl zamilovaný pohled, kterým Harry obdařil svou snídani, zatímco korunoval dort a šlehačku velkým množstvím čokoládové polevy a oříškovým sypáním. Dalo by se říct, že se Harry své snídani věnoval s vášní. Co jen to bylo s tím chlapem a čokoládovým dortem?

Lenka, která seděla po Harryho druhém boku, se zahihňala a naložila si na vlastní talíř několik plátků melounu vyřezaných do tvaru srdce. Shledávala Harryho a jeho vášeň pro čokoládové stránky života rovněž velmi zábavnými. Vedle jejího talíře ležely dvě samostatné růže z marcipánu, které dostala od Harryho a Nevilla. Růžová pro přátelství.

Ona sama darovala svým přátelům vlastnoručně dělanou čokoládu. Oba tím velmi potěšila. Harryho více než Nevilla.

To nebylo proto, že by Harry jinak nedostal žádné jiné valentýnské dárky. Ne, právě naopak. Už před svou přeměnou byl Harry u dívek velmi oblíbený, i když mnoho z nich se o něj zajímalo jen proto, že byl TEN Harry Potter a nejlepší chytač ve škole. Nyní, po přeměně, byly dívky hned dvakrát tak nadšené, jak dřív. Vždyť která by mohla odolat tomu tajuplnému pohledu jeho zářivých zelených kočičích očí a těm roztomilým kočičím uším na jeho hlavě? Obdržel pořádnou hromadu Valentýnek a dárečků.

Ne, důvod, proč měl takovou radost z její čokolády, byl ten, že její čokoláda byla jediná, kterou se odvážil jíst.

Po tom zážitku s Romildou Vaneovou a láskou v čokoládových kotlících si netroufal jedlým dárkům od svých ctitelek zkřížit cestu.

Neville nebyl tak oblíbený jako Harry. Vzhledem k jeho poněkud neohrabanému chování a jeho neuvěřitelné plachosti nemohla většina lidí prostě poznat, co za milého a báječného člověka se to skrývalo za tím prvním dojmem.

Přesto dostal dvě pohlednice, které byly doprovázeny jedním jediným květem. Protože byl takový borec v bylinkářství, odesílatelé se pravděpodobně domnívali, že mu jimi udělají radost.

Což bylo špatně.

Nelíbily se mu mrtvé květiny.

Přílet poštovních sov přiměl všechny studenty vzhlédnout. Dokonce i Harry zvedl svůj pohled – i když neochotně – od svého dortu.

Zdálo se, že jeho oči pátraly ve změti různých ptáků po něčem konkrétním. Rychle objevil, co vyhlížel. Jedna krásná, světle hnědá sova s malým, zmijozelsky zeleným balíčkem v pařátech, která se ladným krouživým letem oddělila od ostatních sov a přilétla k učitelskému stolu, kde přistála před značně překvapeným Severusem Snapem. Spokojeně sledoval, jak muž osvobodil sovu od jejího břemene a ta se pak, poté co mu šlohla trochu slaniny z talíře, znovu vznesla do vzduchu a odletěla.

Mohl vidět, jak si Snape balíček krátce přemýšlivě a zmateně prohlížel, než ho strčil do kapsy a znovu se věnoval své snídani.

Vypísknutí vedle něj nasměrovalo Harryho pozornost od Snapea k Nevillovi. Ten se nevěřícně díval na béžovou sovu, která s malým balíčkem na noze a lístkem v zobáku přistála přímo před ním.

Harry se zazubil. Vždycky bylo příjemné vidět, jak překvapený byl Neville z toho, že dostal valentýnský dárek. Teď zbylo jen doufat, že v balíčku nebudou znovu k nalezení řezané květiny, které by ho připravily o veškerou radost z něj.

„No, Neve? Nechceš si svou poštu otevřít?“

Neville nejistě přikývl a zbavil sovu balíčku a lístku. Ta se okamžitě vznesla a odletěla pryč. Neville jako první otevřel kartičku a přečetl ji. Zčervenal a na tváři se mu objevil úsměv.

„Řekni, co tam stojí?“ ptal se zvědavě Harry a i Lenka se se zájmem předklonila. Neville jim beze slova kartičku podal a vzal do ruky balíček.

Nyní teprve opravdu zvědaví se jeho přátelé pustili do čtení toho, co stálo na kartičce.

Co tam četli, vyvolalo úsměv i u nich. Zdálo se, že někdo měl jejich přítele opravdu rád.

~-~

Nejkrásnější květiny jsou ty, které kvetou ve skrytu, a jejichž skutečná krása se vyjeví jen tomu, 
kdo se dívá srdcem.

Krásného Valentýna,

ctitel.

~-~

Vzkaz byl sice jen krátký, ale jednoznačně přišel od srdce.

Podívali se na Nevilla, jehož úsměv se – pokud to bylo možné – ještě rozšířil a rozzářil. Držel v ruce miniaturní růžový keř a uchváceně čichal ke krvavě rudým květům.

Živé květiny… Ta osoba Nevilla zřejmě nejenže měla ráda, ale také ho znala a věděla, čemu dával přednost.

Moc rád bych věděl, kdo mu ty růže a lístek poslal,‘ pomyslel si Harry. No, někdy se to určitě dozvím. A do té doby to prostě nechám tak. Jak se tak krásně říká… zvědavost zabila kočku.

S pokrčením ramen se otočil od svého kamaráda k Lence.

Ona rovněž dostala poštu. Její přítel jí poslal kartičku a náhrdelník s malým přívěskem ve tvaru srdce. Jmenoval se Mark a sám neměl žádné magické schopnosti. Jeho sestra však byla mudlorozená čarodějka a jediná reportérka Jinotaje. Lenka potkala Marka, když přišel navštívit svou sestru při práci, a teď už byli téměř dva roky spolu.

Nevadilo mu, že byla maličko zvláštní. Shledával její jinakost rozkošnou a akceptoval ji takovou, jaká byla.

Harry a Neville viděli obrázek, na kterém byli Lenka a Mark spolu, a láska, kterou ten značně vysoký a poněkud statnější mladý muž ke své křehké přítelkyni pociťoval, byla ve způsobu, jakým se na ni na obrázku díval, jasně znatelná.

Poté, co Harry řetízek a kartičku dostatečně vynachválil, věnoval se – po nenápadném pohledu k učitelskému stolu – znovu svému dortu.

Hm… čokolááááááááda!

ooOoo

Byl večer a Severus seděl se sklenkou vína před svým krbem.

Vlastně měl v plánu si ještě trochu číst, a pak se odebrat do postele a odpočinout si od toho nesmyslu, který se jmenoval Valentýn, ale kniha ležela zapomenutá vedle něj na pohovce, přímo vedle malé krabičky a trochy zeleného balicího papíru.

Snad po sté putovaly černé oči k malému lístku a pročítaly ta dvě slova, která na něm stála. Jednoduchá, bez kýče a přece výjimečná.

Šťastného Valentýna!

Lehký úsměv se nepozorovaně vplížil do černých očí.

Jedna cedulka, dvě malá slůvka…

… a jedna malá černá figurka kočky.

Jeho prsty jemně klouzaly po černém hladkém kameni.

Šťastného Valentýna, koťátko!

=^.^=

Další

=^.^=