Být tvým kocourkem - MK 3

27.10.2013 20:22

 

Vítejte :-)

u dnešní mezi-kapitolky. Je kraťounká a poněkud netradiční - podíváme se totiž do nebe ;-) Pokud takovéhle podobné vložky nemusíte, myslím, že ji můžete klidně vynechat ;-)

Poděkování za skvělé komentáře patří bacilovi, Nade, Bobině, Agnes, Clare, weras, Patoložce, Safiře, Máje, Benny, Mononoke a kamčí.

Spešl poděkování ještě Pat za obetování :-)

Tak s nadhledem do toho a příjemné čtení!

=^.^=

Žádné nebe nikdy nebude nebem, pokud mě tam mé kočky nepřivítají.

(skotské přísloví)

Mocná křídla energicky rozčísla vzduch, pera ve zlatém slunečním světle tak zářivě bílá a neposkvrněná, že se zdálo, jakoby zářila zevnitř. Oči, modré jako moře za slunného jarního dne, pohlédly plné dobromyslnosti dolů na něžně bílé kupy oblaků. Tu a tam v té nekonečné bílé zazářily barevné květy a všude byly vidět třpytivé vodní plochy a stříbřité stromy. Měkký svit se tetelil ve vzduchu a zdálky zaznívala tichá hudba a harmonický zpěv. Vánek s sebou nesl sladkou vůni květin. Odněkud se ozýval šťastný dětský smích.

Tu a tam se daly zahlédnout postavy, zahalené v pestrobarevném oblečení, s tvářemi naplněnými mírem a harmonií.

Mír a harmonie. Na tomto místě k nim člověk mohl přivonět ve vzduchu, mohl je pocítit na kůži a každý závan větru o nich šeptal. Nebyl tu ani žal ani bída, hektický shon ani svízel, strach ani zármutek.

To pochopitelně neznamenalo, že tu byl každý neustále naplněn jen dokonalým štěstím. Lidé na tomto místě se mohli právě tak kvůli něčemu dopálit, jako všichni ostatní. Obzvlášť, pokud pozorovali ty, které milovali a které museli opustit.

Někteří z těchto lidí byli v takových chvílích neobyčejně zábavní. Nejlepším příkladem toho byl muž, jehož temný hlas byl v tom okamžiku unášen větrem.

„Může mě, prosím, někdo zastřelit?“

„Siriusi, ty už mrtvý jsi!“

„Jo! A definitivně jsem skončil v pekle!“

„Och, ty chudáčku! Čím sis TO jen zasloužil!“

„Nemám nejmenší tušení!“

Zazněl zvonivý smích. „Páni, málem jsem ti uvěřila.“

Za další kupkou oblaků se objevily siluety dvou osob, které stály vedle malé kašny. Muž, Sirius, měl dlouhé tmavé vlasy, a čtverácký úsměv, který byl obvykle jeho obchodní značkou, byl nahrazen našpulenými rty. Žena vedle něj měla dlouhé rudé vlasy. Její oči byly zářivě zelené a skryté v jejich hlubinách ležely pobavené záblesky, které až příliš dobře pasovaly k úsměvu na její tváři. Vedle těch dvou ležela v trávě nehybná postava dalšího muže s rozcuchanými hnědými vlasy a brýlemi na nose.

„Co myslíš, Lily? Kdy se Dvanácterák probere?“ Sirius s tím, uvědomuje si, že u zrzky nemá s našpulenými rty žádný úspěch, přestal a s lehkým úšklebkem ukázal na muže na zemi. „To všechno ho jistě zasáhne ještě tvrději, než mě!“

Rusovláska, Lily, se zahihňala.

„Nemám tušení.“

Zvuk křídel je přiměl vzhlédnout a ženina tvář se opět rozjasnila úsměvem, když poznala blížící se osobu.

„Gabrieli!“

„Lily! Siriusi!“ odpověděl jmenovaný a měkce přistál před nimi. S tichým zašustěním poskládal křídla. Jeho blond vlasy se ve světle třpytily jako čisté hedvábí a tvořily zářivý kontrast k jeho tmavě modrému rouchu. Úsměv, který věnoval Lily a Siriusovi, byl jako první sluneční paprsky po dlouhé, bouřlivé noci. Jeho srdečnost byla citelná a zahalila je jako ochranná přikrývka.

„Hej, Gabe!“

„Tak, kvůli čemu si Sirius přeje druhou smrt? Měl snad zase jednou tu smůlu, že vrhl pohled na vašeho starého ředitele, právě když byl v koupelně?“

Vzpomínka na tu málo potěšitelnou příhodu donutila Siriuse zblednout. Merline, nikdy nebyl tak šťastný za Brumbálovy dlouhé vousy, jako toho dne. Existovaly věci, které prostě člověk vidět nemusel.

Opravdu milé od Gabriela, že mu to připomínal. A něco takového si říká archanděl!

Lily se zasmála, když spatřila obličej svého přítele. „Och, to od tebe bylo ošklivé, Gabrieli!“

Anděl se jen zašklebil. „Já vím! A? Co se stalo teď, že je Sirius tak rozrušený a Jamese to poslalo do země snů?“

„Och, vlastně je to něco docela úžasného…“ začala Lily se zářícíma očima, ale Sirius ji přerušil.

„Úžasného? Co k č… eh, co má být, prosím pěkně, tak úžasného na tom, že ten perverzní, starý sklepní netopýr nadbíhá mému nevinnému malému kmotřenci? Jakoby nestačilo, že se ten můj chudák malý proměnil ze všech zvířat na boží zemi v kočku.“ Pohybem ruky ukázal Sirius k fontáně, v jejíž vodě byl vidět obraz muže s po-ramena dlouhými černými vlasy a mladého kočičího člověka, kteří mírumilovně, vzájemně přitulení spali spánkem spravedlivých. Gabriel shledal, že skutečně představovali rozkošný obrázek, ale zdálo se, že Black to vidí jinak.

Lily se Siriusem podle všeho nesouhlasila a také to hlasitě dala ve známost.

„SIRIUSI BLACKU! Probuď se konečně!!!!!“ Úsměv na Lilyině tváři byl nahrazen rozzlobeným výrazem, který Gabrielovi silně připomínal Lucifera v jeho rebelské fázi. „Zaprvé, můj nejlepší přítel vůbec není ‚starý, perverzní sklepní netopýr‘. Byla bych ti velmi vděčná, kdybys ho přestal neustále urážet. Zadruhé jsou kočky nádherná a hrdá zvířata a k mému zlatíčku se dokonale hodí. Každý se nemůže jako ty proměnit do zvířete, které se rádo honí za vlastním ocasem a pije ze záchodové mísy.“

Ouvej, to bolelo! Gabriel změnil názor. Lucifer ve své rebelské době nebyl ani z poloviny takový jako Lily. Vypadala, jako by chtěla Siriuse roztrhat na kousky holýma rukama. Ona by opravdu byla báječným serafem*. Ta žena upřímně naháněla strach.

Tohoto mínění se zdál být i Sirius, neboť Poberta se při kázání své kamarádky stále více choulil do sebe, a Gabriel měl dojem, že v hlavě zoufale pátral po možnostech úniku.

Výraz nejvyšší úlevy se mu rozprostřel po tváři, když se obrátila na anděla. Rychle zvětšil vzdálenost mezi sebou a rozzlobenou mladou ženou. Svého nejlepšího přítele, který během tirády své manželky přišel k sobě a nyní vyhlížel poněkud zmateně, popadl při svém útěku a táhl ho sebou. Koneckonců nemohl ubohého Dvanácteráka prostě jen tak ponechat jeho zkáze.

Merlin chraň před hněvem rusovlasé ženy! A on si myslel, že nemohlo být možné, aby byla ještě vzteklejší, než toho dne, kdy přiměl jednu z Múz k tomu nasadit Brumbálovi do hlavy myšlenku na výlet na Kolínský karneval a roztomilý malý kostým pro Srabuse. No jo, taky se mohl zmýlit!!!

Lily se zatím rozhodla ty dva pro tentokrát nechat jít. S o něco přátelštějším výrazem se otočila ke Gabrielovi. Věnovala mu omluvný pohled. „Omlouvám se, ale ten chlap mě pořád ještě někdy dohání k šílenství!“

„V pořádku!“ usmál se Gabriel. Pohlédl dolů ke studánce, kde se dalo vidět, jak tmavovlasý muž ve spánku tiše něco zamumlal a zpevnil sevření kolem mladíka ve své náruči. Na rtech spokojený úsměv. „Tak jak se to přesně má tam s těma dvěma?“

Záře prostoupila Lilyinu tvář.

„Ten chlapec tam je moje dítě. Není překrásný? Kvůli nehodě byl proměněn do kočičího člověka. Muž vedle něj je Sev, můj nejlepší přítel od doby, kdy jsme se poprvé setkali. Nejsou spolu roztomilí? Myslím…“

S úsměvem naslouchal Gabriel mladé ženě, zatímco nedaleko od nich dva Pobertové nadávali na nespravedlnost světa a ošklivé staré netopýry.

Ne, v nebi nebyli lidé neustále absolutně šťastní, ale docela upřímně… naprosté štěstí by v dlouhodobém horizontu přece také velmi rychle znudilo, nebo ne?

 

* Seraf

=^.^=

Další

=^.^=