Být tvým kocourkem - MK 2

13.10.2013 22:05

 

Zdravím vás :-)

Nebojte, nezapomněla jsem, jen mi to dneska trošku trvalo. Máme tu mezi-kapitolu č. 2, takže pokud jste se těšili, co Severus podnikne se svým novým břemenem v podobě přeměněného kocoura Harryho, budete si na to muset ještě týden počkat. V ději se totiž vracíme do doby, kterou Harry trávil na ošetřovně a zvykal si na svou novou situaci. (Ano, takže žádný Severus Snape :-/  )

Za krásné komentáře k předchozí kapitole děkuji Benny, Dag, Nade, Agnes, Claire, gleti, weras, Patoložce, KalamityJane, Safiře, Bobo, Clowers, kamčí, Mononoke, bacilovi, Máje a Clare. A Lanevře, která mi kapitolu okomentovala v mailu, ale všimla jsem si toho pozdě a ještě jsem nestačila odepsat (pardon :-D ). ♥ Jsem moc ráda, že si čtení téhle povídky užíváte :-)

Zvláštní poděkování za betareading opět letí k Pat. Děkuju! ♥

Příjemné čtení!

=^.^=

Kdo tahá kočku za ocas, musí se škrábanci žíti

Kdyby se někdo Harryho před pár týdny zeptal, co by dělal, kdyby byl díky nehodě přeměněn v kočku, nejprve by se díky absurditě toho nápadu zasmál, a pak by řekl, že by podnikl všechno pro to, aby tu přeměnu zvrátil. Celý život byl podivínem. Nejprve u svých příbuzných, kteří jeho magický původ považovali za něco nenormálního a hanebného, a pak v kouzelnickém světě, kde ho střídavě oslavovali s naprostým obdivem jako přemožitele Voldemorta a v další chvíli ho pak odsuzovali jako dědice Zmijozela nebo blázna, a vyhýbali se mu.

Pokud existovalo něco, co nemohl potřebovat, pak to bylo ještě více věcí, v nichž se od ostatních lišil.

Nicméně teď se to absurdní a zdánlivě nemožné uskutečnilo. Stal se kočko-člověkem a ta přeměna byla tak radikální, že změna zkrátka nebyla možná.

Vlastně by ho to nemělo překvapovat. Kdo, když ne on, chlapec, který jako jediný přežil smrtící kletbu, nejmladší chytač za sto let, hadí jazyk a hrdý vlastník přímého mentálního spojení s Temným pánem osobně, by mohl takový umělecký kousek provést? Ano, kdo kromě něj by jiného studenta odstrčil z cesty, jen aby se pak sám dostal přímo do dráhy letu kouzla, které Neville nejen zpackal, ale až k nepoznání překroutil. Důsledek tohoto skvostného hrdinského činu: dvě roztomilá kočičí ouška, kočičí ocas, vylepšené zuby, drápy, zbystřené smysly a co tak jinak ještě ke kočce patřilo.

Salazar Zmijozel se prý kdysi nechal slyšet, že nikdo nemůže být současně odvážný a inteligentní. Pravděpodobně měl pravdu. V tomto případě nechal Harryho jeho hrdinský komplex každopádně jednat nehorázně pošetile.

Zvláštní na tom však bylo, že Harry vůbec nepociťoval to, co by v takovém případě ještě o týden dřív očekával. Bylo to, jakoby se ho s přeměnou zmocnila úplně nová sebejistota. Harry byl vždycky toho mínění, že kočky měly docela zvláštní důstojnost. Na rozdíl od psů, kočce nemůžete udílet žádné příkazy a očekávat, že na ně bude reagovat. Kočky dělají to, co jim právě přijde na mysl. Dívají se na svět s královskou vznešeností, jakoby jim patřil. Před tisíci lety byly kočky uctívány jako bohové a patrně na to nikdy nezapomněly. Dokonce i Hermionin Křivonožka, jeden z nejškaredějších kocourů, jaké kdy Harry viděl, měl tuhle sebevědomou aroganci, která zanechala jednoho dočista bezmocného.

Nebelvír by nikdy neočekával, že by tahle vlastnost koček mohla přejít na něj, ale bylo to tak. Kde si dříve vždycky kladl otázku, co si o něm ostatní asi myslí a dychtil po náklonnosti, vypořádával se s tím teď zcela bez zájmu. Pochopitelně ho těšilo, když ho někdo měl rád, ale už mu dál nevadilo, když ho někdo rád neměl.

Cítil se ve své kůži zkrátka dobře. Něco takového nepociťoval ještě nikdy a užíval si to plnými doušky.

Převzal ještě i další kočičí vlastnosti. Tak třeba madam Pomfreyová docela rychle zjistila, že nyní dával přednost tomu, aby se ho nikdo nedotýkal bez jeho souhlasu. Možná to bylo součástí celé té – bývalých bohů – věci, možná známka zvýrazněného smyslu pro osobní prostor. Harry nevěděl. Na každý pád nebylo radno se ho jen tak dotýkat, jinak to mohlo provinilci vynést docela hrozivé zaprskání.

Ve zpětném pohledu to byl pravděpodobně také jeden z důvodů, proč o dva dny dříve reagoval tak negativně na Hermionu, Rona a ostatní.

Hermiona mu prostě bez přemýšlení padla kolem krku. Harry-člověk byl na takové chování zvyklý, Harry-kočka ne.

Bohužel měl Harry-kočka navrch. Když se to pak spojilo se skutečností, že ještě nebyl schopen své vylepšené smysly správně kontrolovat, pak byla katastrofa nevyhnutelná.

Vlastně mohli být ještě rádi, že mu jeho instinkty toho dne radily k útěku a ne k útoku.

Určitě by mu nepoděkovali, pokud by své krásné, nové, ostré drápy vyzkoušel na nich.

Doposud se ještě k drápům nemusel uchýlit. Poté, co Severus ‚unikl‘ z ošetřovny se Harry stáhl zpět do postele, zanechávaje svůj kousek čokoládového dortu nedotčený. Chuť na čokoládu ho přešla a spokojenost, kterou pociťoval v blízkosti svého Útočiště, se vytratila. Unavený a sklíčený se stočil pod deku a vyčerpáním rychle usnul. Den a přeměna v noci předtím ho stály hodně sil a to si teď vybralo svou daň. Spal tak hluboce a tvrdě, že si ani nevšiml, když madam Pomfreyová po nějaké době vstoupila na ošetřovnu a nechala ho spolu s jeho postelí odplout do malého samostatného pokoje, ve kterém byli jinak umisťováni pacienti, kteří potřebovali obzvlášť mnoho klidu nebo měli infekční onemocnění, které se nedalo vyléčit prostým kouzlem nebo lektvarem.

Když se opět probudil, byla noc, a on se už cítil mnohem klidněji, než předtím. Pocity osamělosti a smutku, které se ho zmocnily, když za sebou Severus zabouchl dveře, byly sice stále ještě po ruce, ale už zapadly do jeho podvědomí. Jeho instinkty se uklidnily a část paměti se mu vrátila.

Ne všechno. Velká část jeho vzpomínek na minulost byla stále ještě poněkud vágní, ale vzpomínal si na dost, aby se cítil špatně, protože se k Hermioně a Ronovi choval tak odmítavě a nepřátelsky.

Pochopitelně… nebyl v tu chvíli sám sebou, ale Hermiona a Ron byli přece jen jeho nejlepší přátelé. Byli prvními, s nimiž v životě vůbec uzavřel přátelství, při jeho častokrát životu nebezpečných dobrodružstvích mu stáli vždy věrně po boku a nabídli mu útěchu a oporu, když zemřel Sirius. Prostě by je měl přijmout.

V ten moment se rozhodl, že se jim při nejbližší příležitosti omluví.

Nemohl ovšem v tom okamžiku vědět, že se to lehčeji řekne, než udělá, a že to nebudou Hermiona s Ronem, kteří od teď budou při něm.

ooOoo

Klepání na dveře ohlásilo návštěvu. Harry se v posteli radostně napřímil.

Poppy mu zakázala opouštět pokoj. Ještě nezapomněla, co se stalo prvního rána po jeho přeměně, a chtěla opakování této události pokud možno zabránit.

Kvůli dětství u Dursleyových se u Harryho rozvinul velký odpor vůči tomu, když ho někdo zavíral. Častokrát ho jeho teta a strýc pouštěli za celý den z jeho „pokoje“ jen na pár minut. Především, když byla v domě návštěva, se nesměl nikdy ukázat.

To, co se mu v Bradavicích líbilo nejvíc, když sem v jedenácti přišel, byla ta obrovská svoboda. Samozřejmě existoval určitý čas, ve který museli být všichni na kolejích, ale nehledě na to, nebyli studenti nikdy nikde zavíráni. Mohli svůj volný čas trávit přesně tam, kde chtěli. Bylo úplně jedno, jestli to bylo v ložnici, ve společenské místnosti, v knihovně nebo na pozemcích. Jen málo míst bylo tabu, a když, tak existoval, jako v případě Zakázaného lesa například, vždy dobrý důvod, proč se tam nesmělo.

Ale teď byl zase zavřený, a i když byl jeho pokoj na ošetřovně o něco prostornější, než přístěnek pod schody v domě jeho příbuzných, tak to na neklidu, který ho už prvního dne jeho zajetí zachvátil, nic nezměnilo.

Návštěva byla teď, odpoledne druhého dne jeho „zajetí“, více než jen vítaným zpestřením.

Hermiona a Ron u něj byli dopoledne, aby se na něj podívali a přinesli mu kufr s oblečením, ale setkání neproběhlo zrovna pozitivně.

Harry teď doufal, že ať už tu právě na dveře klepal kdokoliv, přichází v lepší náladě, než ti dva. Možná to byla také jenom Poppy, která na něm pořád chtěla provádět kdejaké testy. Pokud mu odebere ještě víc krve, pak se bude muset brzy nechat registrovat jako upír.

„Dále!“ křikl Harry a položil knihu, kterou mu Poppy den předtím dala stranou.

‚Příprava lektvarů – životní vášeň‘, zněl název čtení. Buď byla sestra doopravdy bezradná a prostě se při volbě knih pro své pacienty setkávala s nešťastným výběrem nebo měla horší smysl pro humor, než jí do té doby přisuzoval. Když Harry pomyslel na jiskření v jejích očích při předávání knihy – a co to bylo s tím jiskřením? Byl Brumbál nakažlivý? Bude jako další co nevidět nabízet každému pacientovi citronový bonbon? – sázel spíš na druhou možnost.

Harry vyslal ještě jeden roztrpčený pohled ve směru nenáviděného čtiva, a pak se otočil se  zřetelně příjemnějším pohledem ke dveřím.

Ty se právě otevřely a propustily usměvavou madam Pomfreyovou. Za ní mohl Harry vidět ještě další osobu, ale nebyl schopen rozeznat, kdo to byl skrytý za rámem dveří.

„No, Harry, zase máš dlouhou chvíli? Tebe je těžší zabavit než celou skupinu malých dětí.“ Z tmavě hnědých očí sestry mluvila náklonnost. „Raduj se! Máš návštěvu a jsem si jistá, že tě tento mladý muž ani neoškube, ani nedostane zběsilý záchvat. Tentokrát by docela určitě neměly nastat žádné problémy. Pokud ale přece…“ Obrátila se k osobě za sebou a zvedla napomínavě prst, hlas přísný a neoblomný, „…pokud by tam proti mému očekávání přesto měly nastat nějaké obtíže, pak na vlastní kůži pocítíte, proč se i samotný profesor Snape dá na útěk, když se někdy opravdu naštvu. Jasné?“

„Ano, m… m… madam Pomfreyová!“ zazněl tichý hlas a na Harryho tváři se rozprostřel úsměv, když poznal, kdo ho přišel navštívit.

Neville!

A opravdu to byl ostýchavý Nebelvír, který krátce nato prošel dveřmi do místnosti. Tiše za sebou zavřel a zůstal pak nerozhodně stát. Působil nervózně a klopil pohled.

„Ahoj!“

„A… a… ahoj!“ Neville se jen krátce podíval na Harryho, a pak směřoval pohled znovu rychle k podlaze, kterou podle všeho shledával příšerně zajímavou.

Harry čekal. Bylo zřejmé, že Nevillovi leželo něco na srdci, a i když měl docela dobrou představu o tom, co ho trápilo, tak přesto bylo na Nevillovi začít tento rozhovor. Nechá mu tolik času, kolik bude potřebovat.

Harry krátce zauvažoval, že si vezme do ruky znovu svou knihu, ale hned to zavrhl. Sotva chápal něco z toho, co tam stálo. Hloupé lektvary!

Místo toho se rozhodl ještě trochu procvičit své nové schopnosti. Mezitím už dostal velmi dobře své delikátní smysly pod kontrolu, musel se však více soustředit, aby tu kontrolu také udržel. Čím více bude trénovat, tím rychleji dosáhne stavu, ve kterém ho Poppy pustí z ošetřovny.

Harry zavřel oči a soustředil se na svůj sluch. Ten se ze všech jeho smyslů zlepšil skoro nejvíc. Když se soustředil, mohl skrz silné zdi slyšet, jak Poppy ve vedlejší místnosti stele postele a jak studenti na chodbách procházejí kolem. Otevřeným oknem dovnitř pronikalo cvrlikání ptáků a vítr s sebou nesl radostný smích studentů, kteří se bavili dole u jezera.

Jeden za druhým slábly jednotlivé zvuky, když se koncentroval zvlášť na zpěv ptáků a snažil se rozpoznat, kde přesně ve vedlejší místnosti si Poppy právě dávala zabrat nebo nechal všechno kromě svého vlastního dechu a pravidelného tlukotu srdce ustoupit do pozadí.

Spokojený se svým úspěchem znovu otevřel oči a chtěl přejít k dalšímu cvičení, ale k tomu už nedošel, protože Neville právě v tu chvíli, jak se zdálo, konečně sesbíral svou odvahu.

„Ha… Harry?“ Hlas ostýchavého mladíka zněl nejistě a jeho pohled byl dál obrácen k zemi. „Já… já bych chtěl… chtěl bych se ti omluvit! Kvůli tomu kouzlu! Protože ty teď kvůli mně… Je mi to líto!“

Pak konečně Neville zvedl pohled a podíval se na Harryho. Když se jejich oči střetly, mohl kočičí chlapec v hnědých očích druhého Nebelvíra rozeznat všechny ty příliš zřetelné pocity viny, které cítil.

„Hej! Je to v pohodě! Vůbec se na tebe nezlobím!“

„Ale… ale… Hermiona a Ron! Oni… a ty… a já myslel… Nezlobíš?“ Neville tomu nemohl uvěřit a zíral na kočko-mladíka před sebou úplně zmateně. Jak to, že na něj Harry nebyl rozzlobený? Proměnil ho přece do poloviční kočky. On sám by byl v takovém případě určitě rozzuřený!

A Harry tu jen seděl a tak mile se na něj usmíval, že bylo prostě nemožné mu nevěřit.

Neville byl jako zkoprnělý.

‚To je typický Neville!‘ pomyslel si Harry pobaveně, mrštně vstal z postele a loudavým krokem zamířil svému ohromenému příteli naproti. Myslel jsem si přece, že má výčitky kvůli té nehodě v Přeměňování. Přitom to od něj opravdu nebyl žádný úmysl. A pak, podle všeho, dnes ještě narazil na Rona a Hermionu, poté co byli ti dva u mě. Jsem upřímně překvapený, že si sem vůbec troufl, potom co mluvil s nimi. Neville je větší Nebelvír, než si sám připouští.

Stále ještě s úsměvem si Harry stoupl přímo před svého kamaráda a zamával mu rukou před nosem.

„Haló? Neve, jsi tu ještě? Neříkej, že jsem tě odrovnal, pak by mi Poppy zatopila!“

Neville se trhnutím probral ze své strnulosti. Zamrkal, a pak se mu pomalu tváří rozšířil úsměv.

Harry se na něj nezlobil, a třebaže to nedokázal pochopit, určitě nehodlal své štěstí zpochybňovat.

„Děkuju!“

„Hm? Za co?“ Teď bylo na Harrym tvářit se zmateně.

„Za to, že se na mě nezlobíš.“

Pochopení se rýsovalo v jeho tváři, než se s úsměvem natáhl po Nevillově ruce, aby ho dotáhl ke své posteli. Tam bez nějakých velkých cavyků padl na matraci a stáhl Nevilla vedle sebe. Madam Pomfreyová mu zabavila židli, kterou původně v pokoji měl, když předešlého dne vstoupila do místnosti a našla ho na ní balancovat. Balancovat na opěradle, aby byl přesnější. Ve stoji na rukou.

„Dobrá! Ještě nikdy jsem se necítil tak dobře jako teď, takže nevidím žádný důvod, proč bych měl být na tebe naštvaný. Jen pokud bys udělal to samé, co Hermiona, a jen tak mi vytrhl pár chlupů, pak se obávám, že bych ti musel ublížit.“

Neville šokovaně vykulil oči. „Co že Hermiona udělala?“

„Vytrhla mi chomáč chlupů. Vzadu na špičce ocasu. Myslím, že chtěla otestovat, jestli v lektvaru působí jako všechny ostatní kočičí chlupy,“ mínil Harry zdánlivě lehkovážně, ale v jeho očích bylo vidět, že ho dívka svým chováním zranila. „Bylo to přímo poté, co mi položila aspoň dvacet tisíc otázek.

‚Jaký je to pocit být kočičím člověkem? Všiml sis na sobě nějakých nápadných změn, kromě těch, které jsou jasně viditelné? Jak to děláš, že hýbeš ušima a ocasem? Jíš ještě to samé jako předtím, nebo se u tebe rozvinula šílená chuť na ryby? Jsou teď tvé uši lepší? A tvůj nos? Četla jsem, že kočky mají lepší čich než lidé, ale ne tak dobrý jako psi. Co tomu říkáš? Bla, Bla, Bla!‘

Po půl hodině jsem byl připravený jít raději po škole na trest s Filchem, než ji dál poslouchat.“

Neville se zasmál, zapomínaje pro tenhle okamžik na svou obvyklou plachost.

„Zní to, jako by byla v naprostém vědomostním opojení.“

„Och ano! Po té věci s chlupy ji pak Poppy vyhodila. Myslím, že se na mě teď zlobí, protože jsem Poppy nebránil, ale docela upřímně… měl jsem strach, co se mnou zamýšlela dál.“

„To dokážu pochopit. Hermiona má sklon přehánět, když ji něco strhne.“

„To můžeš ovšem říct nahlas.“

„HERMIONA MÁ SKLON…“

„Ha ha ha! Velice vtipné!“

„Promiň!“ zašklebil se Neville. „A co udělal Ron?“

„Och, zatímco mě Hermiona vymačkala jako houbu, seděl na posteli a jedl čokoládové žabky, které Hermiona a on vlastně přinesli pro mě. Později, když pak Poppy Hermionu vyhodila, se hrozně rozčílil a udělal scénu, protože jsem nic nepodnikl, abych ji zastavil. Pak mi řekl, že má dost toho, že já vždycky musím stát ve středu pozornosti a jeho a Hermionu vůbec neumím ocenit. Myslím, že mě ještě taky nazval ‚exotem s kočičíma ušima‘. Bylo to trochu jako ve čtvrtém ročníku, jenže tentokrát ze sebe Ron dokázal udělat ještě mnohem většího idiota.“

„Opravdu tomu nemůžu uvěřit! Ron někdy dokáže být fakt obří idiot!“ zkřivil Neville obličej. „Ale raději změňme téma.“

„Jasně! Hej, věděl jsi, že každý člověk má docela unikátní vůni?“

„Fakt? Můžeš to teď snad cítit?“

„Jop!“ Harry si poklepal na nos a ušklíbl se. „Mám teď fakt dobrý čich! Ty jsi například cítit po teplé zemi a čerstvě posečené trávě. Opravdu příjemné. Lepší než Brumbál. Když je v blízkosti, pak si vždycky připadám, jako kdybych seděl uprostřed Medového ráje a měl v náručí koš citrónů. Cukrová vata a citrony. Věřím, že můžeme s čistým svědomím říct, že by měl omezit konzumaci citronových dropsů.“

Oba chlapci se zasmáli.

„Teď mi ale vyprávěj, co se děje tam venku! Moje přísná žalářnice mě tu drží v absolutním ústranní a s Hermionou a Ronem… no, slyšel jsi, jak probíhala jejich návštěva.“ Harry se na posteli posunul kousek dál, aby se mohl opřít o pelest. Zvědavě si pohledem změřil svého kamaráda.

Ten si lehl na břicho a podepřel si hlavu na zkřížených pažích. „Nech mě přemýšlet, mnoho se toho nestalo…“ Krátce se zahloubal, pak mu oči začaly jiskřit. „…kromě té věci včera v lektvarech, řeknu jen Malfoy a neonově žluté vlasy.“

„Och, to zní dobře! Vyprávěj!“

„Fajn! Takže to bylo tak…“

ooOoo

Ve své kanceláři se Harryho ‚přísná žalářnice‘ spokojeně usmívala, zatímco v malém zrcátku pozorovala oba chlapce, kteří se rozpustile smáli neštěstí svého spolužáka. Obratem hůlky se obraz v zrcadle rozplynul.

S těmi dvěma jistě nebudou žádné těžkosti, tím si byla jistá!

 

=^.^=

Další

=^.^=