Být tvým kocourkem - Epilog

=^.^=

„To bylo jako všechno???“ zklamaně pohlédl Sirius do studánky, ve které byl vidět obraz nehybného na podlaze ležícího Temného pána, jehož Smrtijedi jako bezhlavá kuřata pobíhali kolem něj a nevěděli, co by měli dělat.

„Vypadá to tak!“ James nakrčil čelo. „Musím přiznat, že… jsem trochu zklamaný.“

Lily si odfrkla. „Buďte rádi, že se Harry s tím neřádem vypořádal tak snadno.“

„Ano, ale… kde je nějaká epická bitva??? Krev, střeva, náš syn, jak se hrdinně probojovává mořem nepřátel. Představoval jsem si to všechno tak krásně.

…

A Tichošlápek už připravil popcorn.“

Bylo slyšet plesknutí, jak Lilyina ruka zasáhla zadní část hlavy jejího manžela.

„Idiote!“

Obrátila se na stranu, kde stála hezká brunetka a s něžným úsměvem je sledovala. „Já přece vím, že pro to všechno máš své důvody, ale proč musejí být muži pořád takoví… takoví… no, prostě muži?“

Tázavě pohlédla na druhou ženu. „Co bude dál?“ V jejím hlase proznívala starost.

Brunetka se jen usmála, dolíčky vzkvétající, oči naplněné věděním, které zesnulá čarodějka neměla na dosah. Láskyplně ji pohladila po tváři, předklonila se a vdechla jí na líce něžný polibek. Pak se najednou zatočila, až jí vzdušná letní sukně zavířila ve vánku, než se přes louku rozeběhla ke skupině dětí a brzy na to byla zatažena do seriózního závodu v přemetech.

Lily ženu ještě krátce sledovala. Otočila se na druhou stranu, otázku na rtech, ale muž vedle ní, který vykazoval doslova děsivou podobnost se Severusem, zvedl odmítavě ruce.

„Och ne, mě se teprve nemusíš ptát. Já jsem jen Hlas. Taky nemám nejmenší ponětí, jak ONA přemýšlí. A teď mě omluvte, jsem s Lazarem, Bartolomějem, Terezií a Jeanne domluvený na pokeru.“

S těmito slovy se Metatron otočil a rychle jí zmizel ze zorného pole.

Lily si povzdechla. Bylo by to až příliš krásné. Vrhla poslední pohled na brunetku, která byla právě v tu chvíli zaměstnána děláním šklebů s dětmi, a usmála se.

„No jo, cesty Boží jsou prostě nevyzpytatelné.“

A s tím se obrátila, aby se porozhlédla po těch svých dvou hulvátech. Kdo ví, co Sirius a James zase kde tropí, když na ně nedává pozor. Už přece stačilo, že jim jezdci z Apokalypsy přísahali pomstu, protože jim ti dva obarvili koně do pastelových odstínů. Opravdu nepomohlo, že ONA, když si k ní jezdci přišli stěžovat, pak po dlouhé chvíli přemýšlivého posuzování připojila ještě roztomilé obrázky na jejich slabiny.

Hm… přemítala, jestli může mít Lord Pištílek v pekle návštěvy. Taková malá dovolená by oběma Pobertům jistě udělala dobře a nebe by jí bylo vděčné.

ooOoo

„Uhmm…“ V přítmí zaznělo tiché zasténání. Harry se bezmocně otočil pod nemilosrdnýma rukama, které zaútočily na jeho tělo, vzhlížeje zastřenýma očima k tmavé postavě nad ním. Citlivá místa byla nalezena a prozkoumávána. Všechna nervová zakončení se jen chvěla. „Ahgh…“ Harryho ostré tesáky se zanořily do jeho spodního rtu. Krvavé kapky, horké a červené, stékaly po jeho kůži.

Jazyk přerušil jejich cestičku. Ruce se zabořily do zcuchaných, potem zvlhlých vlasů. Horký dech na jeho uchu. Zamumlání. „Křič pro mě!“

Putování jedné ruky, několik cílených pohybů. Poddajné tělo kočičího mladíka se napjalo. Pečlivě hlídaná kontrola se zlomila. Výkřik. Vzepětí. Pak už jen těžkým dýcháním přerušované ticho.

Jiskřivé zelené oči se pomalu otevřely. Růžový jazyk olízl zakrvácené, lehce oteklé rty. „Jsem na řadě…“ Trhnutím si vyměnili pozice.

Kočičí drápky škádlivě přejely po bledé kůži, která se teď před ním lákavě rozprostírala, zanechávajíce po sobě tenké růžové pruhy.

Harry se předklonil. „Můj…“ Konejšivě přejížděl jazykem po růžových šrámech. „… druh.“ Harry nechal své rty doputovat až ke krku, ohryzával nápadnou bradu, aby se pak znovu propracoval ke krku, až tam, k místečku, kde přecházel do ramen. Rychlé kousnutí, akorát tak dost silné, aby docela lehce narušilo světlou pokožku. Se zasyčením se ruce druhého muže zabořily do jeho boků, zatímco šikovný jazyk kočičího mladíka přejížděl tu malou ranku a lehkou bolest utopil ve vlně rozkoše.

Och, to bude legrace. Harry se uculil. Podívejme se, jestli Severuse také přiměje křičet.

ooOoo

Tvrdit, že už nikdo nevzhlédl, když Harry vstoupil do Velké síně, by byla lež, ale čas přinejmenším trochu otupil ostří zvědavosti. Takhle na něm spočinulo jen několik pohledů, když toho rána prošel branou.

Víc pohledů se na něj upnulo, když s úsměvem a pozdravem Lence a Nevillovi míjel nebelvírský stůl. (Lenka se toho rána rozhodla snídat se Lvy, aby unikla borolovům, kteří se tam rozmohli a nutili všechny k nabručenosti a špatné náladě. Tihle tvorové se museli objevit vždycky, když si studenti zase jednou až do zmodrání naložili studia na celou noc.)

Výrazně více pohledů putovalo jeho směrem, když promptně připochodoval k učitelskému stolu a obešel ho, pohled pevně zakotven na Severusi Snapeovi, který se zcela soustředil na svou snídani.

Pozoruhodně málo pohledů na něm zůstalo, když bez okolků vklouzl na klín výše zmíněného učitele, jednu ruku mu omotal kolem pasu, kočičí ocas kolem zápěstí a hlavu si opřel o jeho rameno.

No ano, TO pochopitelně mohlo být také způsobeno tím, že se několik studentů díky tomu šoku blíže seznamovalo s podlahou Velké síně. Člověk by doufal, že uplynulé roky ty mladé kouzelníky a čarodějky trochu otužily. Ale ne, trocha překvapení a už ztráceli půdu pod nohama. Nebo také lavice pod zadky. No, to je jedno.

Ti, kteří svou pozornost dál směřovali na Harryho a nyní také jeho živý tulivý polštář, byli nemálo udiveni. Žádné kousavé poznámky, žádné ztracené body a ani žádný temný pohled. Žádná reakce od nejobávanějšího učitele na škole. Dobře, to bylo… nečekané. Všichni přece věděli, že si Harry ve své kočičí podobě mohl dovolit téměř všechno, ale v lidské…

Co přijde jako další? Dva roky po sobě ten samý učitel Obrany? Schopný ministr kouzel? Malfoy s roztřepenými konečky?

Nahoře u učitelského stolu se Albus Brumbál usmál, oči zářící jako modré diamanty.

Proč?

Nu ano, Severus ukázal velmi dobře jednu reakci… třebaže to byla ta, která by každého zírajícího studenta zmátla ještě víc než jeho zdánlivá nečinnost.

Brumbál by však nemohl být šťastnější a to ani kdyby mu byl podstrčen nějaký lektvar. Opřel se, rukou ve spokojeném gestu pročesávaje svůj dlouhý vous. Tohle by na začátku roku určitě neočekával, ale to neznamenalo, že si stěžoval.

Docela naopak! Poslední pohled na jeho Mistra lektvarů a jeho oblíbeného studenta a pak se obrátil k Minervě.

Pravděpodobně se na horizontu událostí brzy zase objeví nové problémy a dobrodružství, ale nyní bylo se světem vše v pořádku.

A vedle něj, ve skrytu pod stolem, kam nikdo – nu ano, skoro nikdo – nedohlédl, ležely dvě ruce vzájemně propletené.

~ Konec ~

Možná jste poznali filmy, na něž autorka odkazuje. Myslím, že Dr. Zloun z předchozí kapitoly je z Austina Powerse (nebo aspoň google mi vyhodil obrázky plešatého megalomana, o kterém vím, že patří do dotyčného filmu. Jistá si nejsem, film jsem neviděla a doufám, že ani nikdy neuvidím. No a ten druhý jste určitě uhodli, což? ;) Áno, je to Dogma, kde hrál Alan Rickman Metatrona - Boží hlas.

Ták, tohle je ode mě poslední kočičárna :-)

Moc děkuju všem, kteří zanechali komentář a obzvlášť těm, kteří komentovali pravidelně!!! Byla radost pro vás překládat ;-) Doufám, že jste se dobře bavili.