Být tvým kocourkem - 9. kapitola

27.01.2014 00:14

 

Zdravím vás!

A omlouvám se, vážně se omlouvám, že mi to trvalo TAK dlouho. Myšlenky se mi točí kolem školy a na překládání nějak nebyla síla. Naštěstí je tohle poslední dlouhá kapitola. Následuje poslední mezikapitolka a epilog, každé max. o čtyřech stranách, tak to snad půjde rychle...

Moc moc moc vám děkuju za komentáře, lidi, jste zlatíčka! Kapitola pro Safiru, Arikos, kamčí, weras, Nade, Bobo, bacila, arkamu, Mononoke, Agnes a Máju :-)

Poděkování za betareading patří Pat!

Příjemné čtení!

=^.^=

„Zabiju ho!“ *zavrčení*

„Druzi?!?“ *nevěřícný šok*

„Ano, není to skvělé?“ *šťastný povzdech*

„Ten mizerný perverzák!“ *skřípění zubů*

„Druzi?!?!?“ *rozrušeně*

„Rozhodně NE! Musel Harryho očarovat!!!“ *přesvědčeně a naštvaně*

„Jsou taaak sladký pár!“ *hvězdičky v očích*

„Druzi?!?!?!?“ *absolutní hrůza*

„ANO!“

~ * ~

Oh, podívejte se na tu… synchronizaci… a to lidé zpočátku pochybovali, že bude jejich manželství fungovat.

S lehkým úsměvem na rtech Gabriel pobaveně sledoval tu před ním se odehrávající scénu. Ti tři byli lepší než jakákoliv komedie. Byl si jistý, že ONA jejich žertíky shledává doslova ‚nebesky ‘ zábavnými. Ale potom… ONA také nebyla tou, která mezi nimi musela trpět.

Při veškerém přátelství, které vůči nim pociťoval, a vší hodnotě zábavy, kterou skýtali… Archanděl nemohl popřít, že především Sirius a James měli sklon k tomu zahnat lidi až k jejich hranicím a donutit je tyto hranice překročit. Ne, že by Lily byla nevinný anděl; měla v rukávu několik opravdu působivých triků, a pokud se rozzlobila, pak se to jednomu nerozpakovala docela zblízka a osobně demonstrovat. Ta žena měla vpravdě ďábelský smysl pro humor.

Nicméně oba muži hráli v jiné lize.

Jen málokdo by o sobě mohl říct, že byl hnán nejen Serafem s jeho ohnivým mečem, ale zároveň i všemi třinácti Apoštoly, Janem Křtitelem a dokonce Matkou Terezou od nebeských bran až k nejzazším hranicím Edenu.

… přinejmenším ne od doby, co Ježíš o několik století zpátky přeměnil velké jezero přímo vedle oblaku 7 ve víno a v opojení se vydal na cestu po nebesích.

Ani ONA nemohla na tom dni najít nic vtipného.

Gabriel se zachvěl při té vzpomínce.

Zázraky mohly dopadat příšerně… ehm… děsivě, pokud byly vykonávány s dobrými třemi promile!

Uriel už poté nikdy znovu nebyl tím starým mudrcem.

S dalším zachvěním obrátil Gabriel svou pozornost opět k tomu terorizujícímu duu a Lily.

Zdálo se, že Siriusovi se mezitím podařilo osvobodit ze stavu šoku a přidal se k Jamesově potupné tirádě. Lily – která oba muže usilovně ignorovala – téměř zářila štěstím a byla podle všeho krátce před tím zahájit na pomyslné podlaze oslavný tanec.

Archanděl chvíli zvažoval, že se připojí k Lily, jejímu manželovi a jejich nejlepšímu příteli, pak se však rozhodl jinak.

Počká, až se situace zase téměř uklidní a pak… ano, PAK přijde a odstartuje druhé kolo.

Hej, možná že byl anděl, ale to byl Lucifer kdysi taky a všichni přece věděli, co mu to přineslo!

ooOoo

Na ošetřovně vládlo na rozdíl od onoho světa absolutní ticho, jak všichni nejprve trávili to, co Brumbál právě řekl.

Pokud to děvče tehdy byla víla a symptomy její choroby měly původ v tom, že ji odmítl její druh, pak…

Říct, že reakce přítomných osob se silně lišily, když se nakonec projevily, by bylo zlehčením. Bylo tam tak trochu od všeho, co si člověk mohl představit, od němého usměvavého přijetí (Lenka), přes přesvědčivou imitaci „zlaté rybky na suchu“ (Neville) a nevěřícného koktání (McGonagallová) až ke kalkulovaným nápadům pro řešení problému (Poppy). Nejlepší však byla Severusova reakce, i když si jen Brumbál dopřál čas ji pozorovat.

Na nepatrně malý okamžik bylo v jeho černých očích vidět nepochopení, než řečené zapadlo na své místo, načež v nich zahořelo v rychlém sledu poznání, bolest, starost a nakonec hněv.

Jeho mozek zpracoval v obvyklém rapidním tempu vše, co mu bylo předloženo, a došel k výsledku.

Nějaký idiotský student v tomhle hradě zlomil mému koťátku srdce!!!

Nu dobrá…! Výsledek to byl chybný, ale bylo třeba poskytnout tomu muži trochu shovívavosti. Koneckonců probděl u lůžka kočičího mládence celou noc a ta trocha spánku, kterou si pro sebe později s Harrym v náruči urval, ani zdaleka nestačila ke znovu obnovení jeho rezerv. Když se k tomu ještě přidalo, že díky své chronické a v poslední době znovu horší nespavosti byl už dřív více než vyčerpaný a vzala se v úvahu jeho emocionální jízda na horské dráze z předvečera… tak skutečně! Mohl být pravděpodobně rád, že vůbec k nějakému výsledku došel!!!

I když bylo úžasné, jak Sirius a James v jejich malém koutečku na onom světě – i navzdory snaze potlačit logický úsudek – došli tak rychle ke správnému závěru. A to Sev jejich inteligenci vždycky zpochybňoval! Opět se jednou prokázalo, co on věděl.

Hloupí Nebelvíři.

Hypotéza, která byla tímto pravděpodobně vyvrácena.

Ale už dost o tom!

Zatímco Severus se se svým ubohým, nevyspalým mozkem namáhavě snažil určit, který z jeho studentů brzy podlehne předčasnému skonu, protože měl vinu na utrpení jeho kotěte, byl Albus více než spokojený s reakcemi, které jeho malý příběh vyvolal.

Někdo mu kdysi předhodil, že je tak tajemný a mlčenlivý proto, že si užívá vyvádět ostatní svým věděním z míry, a to nebylo úplně od věci. Rád sledoval, jak různí lidé nakládají s překvapujícími novinkami. Každá osoba měla svůj vlastní způsob zpracování takových odhalení a ten o ní vypovídal velmi mnoho.

Ale to nebyl jediný důvod, proč shromažďoval informace a pečlivě je chránil. Jako ředitel a předseda Starostolce byl politickou osobností a to mělo co dělat s lidmi, v jejichž poznání byla síla. Síla, kterou potřeboval.

Jako vůdci Fénixova řádu a tím i aktivnímu účastníkovi ve válce pro něj bylo vědění dokonce ještě důležitější. Tady nebylo vědění jen sílou, nýbrž mohlo tvořit malý rozdíl mezi životem a smrtí. Každá informace, kterou člověk získal před nepřítelem, byla závažím, které dokázalo naklonit misky vah v jeho prospěch.

Z přesně tohoto důvodu Albus také nešetřil úsilím, aby Voldemorta a jeho přisluhovače, co se týkalo Harryho a jeho statusu kočičího člověka, držel v temnotě.

Po incidentu na Ministerstvu Harrymu v pátém ročníku řekl, že moc, kterou Voldemort nezná, je láska, ale nebyl hloupý. Během mnoha let svého života se vedle nejlepšího způsobu přípravy horké čokolády se skákajícím Marshmallow také naučil (tajemství spočívalo ve špetce skořice a přesně tři čtvrtě lžíce jednorožčí smetany), že se člověk nikdy nemá spoléhat jen na jedinou věc. Čím víc tajemství se mu proto dařilo před nepřítelem skrýt, tím lépe. Raději dát na jistotu a přežít, než z pohodlnosti a pýchy všechno ohrozit.

Vzdálenost, kterou Albus ušel, aby Harryho stav před světem všeobecně a Voldemortem zvlášť udržel v tajnosti, byla extrémní. Uchýlil se k prostředku, o kterém na začátku své kariéry bradavického ředitele věřil, že ho nikdy nebude muset použít. Měl moc, která mu propůjčila využít svou pozici k tomu, aby aktivoval jedno velmi staré a velmi mocné kouzlo, které bylo do zdí hradu vetknuto samotnými zakladateli.

Cenzurní kouzlo se rozšířilo po celém školním areálu včetně pozemků a Zakázaného lesa a za staletí, co škola existovala, bylo aktivováno pouze jednou.

Kdyby znal jiný způsob, tak by byl Albus více než rád, kdyby mohl nechat vše při starém. Cenzura byla kouzlem, které se pohybovalo v šedé oblasti mezi dovolenou a zakázanou magií. Skrze něj byla osobní svoboda, která jím byla postihnuta, omezena. Manipulovalo myšlenkami lidí, ukradlo jim schopnost promlouvat o tom, o čem se jim zachtělo.

Nejdříve bylo aktivováno a zaměřeno na určité téma, a tak kouzlo zamezovalo, aby vědění o tomto tématu mohlo jakoukoliv cestou proniknout přes jeho hranice. Osoby, které měly kontakt s vnějškem, zcela zapomněly, ať už z jakéhokoliv důvodu, o tématu informovat, dokonce i když to měly v plánu. Opustil-li někdo školní areál, například aby se vydal do Prasinek, tak jakmile opustil pozemky, ani jej nenapadlo myšlenku o tomto tématu vzpomenout. Buď krátkodobě zapomněl všechno, co s tím souviselo, nebo to bylo téměř takové, jako by to téma mělo cenu starého klobouku a nestálo za řeč, protože bylo všeobecně známo.

Uvnitř hranic kouzla byli všichni schopni otevřeně hovořit o všem, co jim slina na jazyk přinesla. Zabraňovalo jim to pouze, aby něco proniklo ven. Informace, které byly zabezpečeny cenzurou, nemohly být z osoby vytáhnuty ani prostřednictvím elixíru pravdy nebo pomocí nitrozpytu.

Jen díky tomu kouzlu zůstal Harry ušetřen všech těch dopisů od fanoušků a huláků a nutnosti se zase jednou vypořádávat s ministrem kouzel. Co však pro Brumbála bylo nejdůležitějším faktorem při rozhodování se o aktivaci kouzla, nebyl Harry, nýbrž Severus. Harry by možná trpěl kvůli dopisům a vměšování Ministerstva, ale ve skutečnosti by to pro něj nebylo nic nového, a jistě by se dovolal svého práva. Avšak ve chvíli, kdy Albus viděl, jak Harry prvního dne své přeměny reagoval na Severuse, mu bylo jasné, že musí něco podniknout.

Albus se v životě rád díval na dobré věci a doufal v co nejlepší vyústění, ale rozhodně nebyl naivní. Od prvního okamžiku mu bylo jasné, že se situace mezi Harrym a Severusem v budoucnosti změní. To by jeho špiona v řadách Smrtijedů dostalo do vážného nebezpečí.

Albusův pohled doputoval k Harrymu a odtamtud k Severusovi. Zatímco ten první učitele lektvarů pozoroval docela často, sledoval ten druhý zarytě stěnu vedle postele kočičího chlapce. Avšak jeho pohled se neustále jakoby sám od sebe stáčel zpátky, výraz v černých očích hřejivější, když spočinuly na zraněném studentovi.

Ano, bez toho kouzla by svého dobrého přítele a kolegu pravděpodobně ztratil. Neexistoval žádný způsob, jak by kočičího mladíka vydal Voldemortovi. A přesně to by od něj Voldemort vyžadoval… ne, očekával, kdyby slyšel o náhlé oddanosti svého největšího nepřítele.

„P…Pane?“ ozvalo se váhavě po jeho boku a vytrhlo ho to z úvah o Severusovi a Harrym. „C…Co vlastně tohle celé znamená pro Harryho? To s tím d…druhem, myslím.“

Ředitel se překvapeně otočil k nesmělému chlapci. Nepočítal s tím, že právě on jako první najde odvahu položit mu tuhle otázku. Přátelství s Harrym a tím úchvatným Láskorádovic děvčetem se zdálo působit na sebevědomí plachého mladíka přímo zázračně.

Albus si pozvolna projel rukou dlouhé vousy, vybíraje si moment na přemýšlení, jak by měl nejlépe formulovat svou odpověď.

„Nu, pane Longbottome, to v podstatě zcela závisí na zmíněném druhovi. Měl by se odhodlat akceptovat Harryho jako svého partnera a svázat se s ním, pak se náš potížista zase zcela zotaví a až na nepříjemné vzpomínky to bude tak, jako by nikdy žádné problémy neexistovaly. Bude-li ho jeho druh dále odmítat, nebo i jen budit dojem, že ho odmítá… nu, myslím, že si mohu všechna další slova ušetřit.“

„M…Myslíte, že ho jeho dr…druh akceptuje?“

„Och… to mi nedělá žádné starosti.“ Albusovy oči zajiskřily a ty důvěrně známé jiskřičky se postaraly více než co jiného o to, že těm s ním se v místnosti nacházejícím osobám bylo lehčeji u srdce. Pokud se ředitelovy oči podobně třpytily, pak to zřídka znamenalo něco špatného.

Ne tak pro člověka, který se jmenoval Severus Snape, ale ten se zdál být ztracen ve svém vlastním malém světě a nic kolem sebe nebral na vědomí.

Neville se rozhlédl po ostatních osobách v pokoji. Ženy měly v očích vědoucí pohled a jeho na moment rozzlobilo, že on sám se vždycky zdál být jako jediný nic netušící.

Pak se však jeho pohled setkal s tím Lenčiným. Její zasněné oči v něm zdá se, četly jako v knize a pak mu dívka věnovala nenápadné kývnutí. Později mu to vysvětlí.

,Jsem tak rád, že mám Lenku a Harryho,‘ pomyslel si Neville, než se spolu s ostatními nechal Brumbálem vyhnat z místnosti.

ooOoo

V Severusovi to vřelo žárlivostí. Slyšel Nevillovu otázku, stejně jako Albusovu odpověď a spolu s jeho předchozím, nedostatkem spánku způsobeným, chybným závěrem, mu byla představa, jak se Harry váže ke svému druhovi více než nepříjemná.

Obrazy zaplavily jeho přetaženou mysl.

Harry, jak se vine k nějakému studentovi, hlavu zabořenou v ohbí jeho krku a ocas omotaný kolem jeho zápěstí.

Harry, jak se ve spánku s předením tiskne k tomu chlapci.

Harry a ten chlapec líbající se, jejich těla vzájemně tak blízko, jako by chtěla prolnout jedno s druhým.

To nechutné individuum by mělo raději držet své špinavé pracky dál od mého kotěte!!!!

Severus byl tak zabraný do svých temných myšlenek, že ani nezaznamenal, jak ho Brumbál požádal, aby na Harryho dával pozor a všechny ostatní osoby – dokonce i madam Pomfreyovou – vyprovodil ze dveří ošetřovny.

S největší pravděpodobností by vedle něj mohli třaskat třaskaví skvorejši, aniž by jen hnul brvou.

Někteří by ho možná nazvali lehce posedlým, ale on to viděl jinak. Byl prostě schopen obrovské míry koncentrace. Jako Mistrovi lektvarů mu to bylo ku prospěchu, a když měl člověk kříž s Temným pánem, který si nic neužíval víc, než mučení svých podřízených, dokud se výkřiky vzájemně neslily v jedno, byla dovednost umět všechno nežádoucí vytěsnit užitečná.

Právě proto bylo tím výmluvnější to, co se dělo dál.

Harry, znejistěn a zmaten z toho ticha, protože nechápal, proč jeho Útočiště mělo najednou takový zlověstný výraz v obličeji, učinil rozhodnutí jít k němu. Krátce předtím byl přece ještě tak laskavý, držel ho v náruči a řekl mu, že k němu necítí nenávist.

Co se stalo? Co když se teď rozmyslel, že ho přece jen nenáviděl? To by prostě nesnesl.

Takže se snažil napřímit. Pochopitelně přitom opět zapomněl, že nebyl zrovna v nejlepší kondici.

Výsledkem bylo bolestivé zasyčení, když jeho bolavé svaly zaprotestovaly proti takovému pohybu.

Tento tichý zvuk, který by většina pravděpodobně ani nezaznamenala, způsobil, co se jinak podařilo jen máločemu.

Pronikl mlhou koncentrace, která obklopovala Severusovu mysl. Jeho pohled okamžitě zajal kočičího mládence.

„Co přesně si myslíte, že děláte???“

Pronikavé černé oči se setkaly s nejistými, zelenými, které se tomu pátravému pohledu už po krátké době vyhnuly.

„Já… já…“

Student se sesypal. Nervózně si začas hrát se svým kočičím ocáskem, pohled namířený na pokrývku.

Ten pohled nechal Severusovo srdce – jakkoliv diskutabilní se mohla jeho existence mezi studenty a učiteli zdát – tát. Něco leželo jeho koťátku na srdci, to bylo zřejmé. A to bylo něco, co Severus, jak teď musel zkonstatovat, prostě nemohl snést. Třemi dlouhými kroky byl u postele a jemným, ale pevným úchopem se postaral o to, aby si Harry zase pohodlně lehl.

Pomalu pročísl svými prsty chlapcovy neukázněné vlasy. Jedno pravidelné, utěšující polaskání, které mu připadalo tak přirozené jako dýchací reflex nebo přihlížení explozi v lektvarech v případě Nevilla Longbottoma.

„Co se děje? Co tě trápí?“

Kočičí mladík se pod hladivými doteky Mistra lektvarů uvolnil. Po jeho otázce se ale napětí do jeho těla vrátilo a jeho ruce se zatnuly do pokrývky.

Se skloněnou hlavou nabízel žalostný obrázek.

Na Severuse působila zjevná nejistota kočičího mladíka z nějakého důvodu zkrátka úplně špatně.

Pochopitelně to nebylo poprvé, co zažíval Harryho Pottera nejistého nebo rozpačitého, ale takové okamžiky byly po jeho transformaci nadmíru vzácné.

Och, uměl přitom vypadat tak bezmocně, že člověk nechtěl nic víc, než ho vzít do náruče a chránit ho před celým světem.

Přinejmenším to tak fungovalo u Severuse.

Ale bylo to přesto vždycky tohle určité Něco v jeho postoji, jeho očích, při Merlinovi, jeho charisma.

Ta pro kočky typická hrdost, která jasně říkala: Opravdu nepotřebuji tvou pomoc, ale přesto ti dovolím mi pomoci, protože JÁ bych to tak chtěl.

Tohle Něco, ta jiskra v tomto okamžiku chyběla a Severus byl překvapený zjištěním, že mu to na existenciální úrovni přišlo špatné.

Harry Potter nebyl určen k tomu, aby působil jako malý a zlomený.

Byl určen k tomu, aby s rozzářenýma očima a tajemným úsměvem srážel lidi kolem sebe svým kouzlem. Byl určen k tomu, aby se mrštně plížil chodbami školy, v honbě za dobrodružstvím a bohové vědí co ještě.

Harry Potter byl určen k lichocení, prskání, k tomu být k zbláznění jednoduše skrz naskrz čilý a neposedný.

Kdo by věřil, že se jednou dožiju dne, kdy budu postrádat nezlomného ducha Harryho Pottera.

,Buď zatracen Albusi, nevím sice jak, ale určitě je to tvoje vina!‘ pomyslel si Severus na ředitelovu adresu.

S povzdechem položil jednu ruku pod bradu kočičího mládence a jemně mu nadzdvihl hlavu. Jeho pohled se setkal s tím chlapcovým.

„Je to kvůli tomu, co ředitel řekl o tvém druhovi? Máš snad strach, že budeš odmítnut??“

Harry nejprve pomalu přikývl, pak potřásl hlavou a následně se od Severuse odvrátil.

„Ach, kocourku!“ povzdychl si Severus. Tohle bylo pro chlapce opět typické. Půl světa mu leželo u nohou a pro jeden úsměv od něj by udělalo téměř vše a on trpěl komplexem méněcennosti.

No, to v žádném případě nemohl zdědit po svém otci. Ten pravděpodobně ani nevěděl, jak se komplex méněcennosti píše.

Učitel rozhodně otočil hlavu kočičího chlapce zase k sobě. „Teď mě dobře poslouchej! Na tomto světě existuje mnoho věcí, o nichž pochybuji. Docela nahoře na seznamu je příčetnost ředitele a také byť jen vzdálená možnost, že pan Longbottom někdy uvaří přijatelný lektvar, ale o jedné věci nemám nejmenší pochybnost…

Tvůj druh, bez ohledu na to, kdo to může být, tě v žádném, rozhodně žádném případě neodmítne. Neexistuje nikdo, kdo by nebyl radostí bez sebe, když by tě směl nazvat svým. Nikdo!“

Během jeho malého projevu nejistota z Harryho řeči těla postupně vymizela a do očí se mu vrátil lesk. S nadějí teď hleděl do vážných tmavých očí.

„Nikdo? Myslíš to vážně?“

„Ano, to myslím!“

Úsměv, který se potom rozšířil na chlapcově tváři, byl tak zářivý a šťastný, že Severuse oloupil o dech. Téměř… ano, téměř to dokonce stačilo, aby se představa jeho a nějakého ničemy coby jeho druha stala únosnou, jen pokud by ho to k takovému úsměvu přimělo častěji. Ano, téměř.

Přinejmenším částečně.

Dobře, dobře… možná že vůbec ne. Severus byl prostě velmi majetnický člověk, který se o to, co považoval za své, zkrátka jen velmi nerad dělil a – ještě jednou zatraceně – Harry byl JEHO kotě.

Tečka, konec.

K čemu však zářivý úsměv jeho studenta více než stačil, bylo to, že ho natolik rozptýlil, že to stoprocentní, kočko-vychytralé zablýsknutí v zelených očích naprosto propásl.

Proto ho zastihlo zcela nepřipraveného, když se jedna drápky vybavená ruka kočičího mladíka zatnula do jeho hábitu a s příslovečným „Beru tě za slovo!“ ho stáhla k sobě dolů. Ta náhlá a naprosto neočekávaná akce ho nejen vyvedla z rovnováhy a jeho obličej, vzdálený jen několik centimetrů od toho Harryho, ozdobila nezvykle zmateným výrazem.

Harry mu nedal žádnou příležitost se zase vzchopit. K čemu taky. Na konci přijde Severus s celou tou svou rozumnou řečí a pokazí jim tím zábavu.

Takže po krátkém rozhodnutí zajal rty druhého muže v polibku. Přece jen… byl lepší (a příjemnější) způsob, jak okrást někoho o řeč??

Sotva že se jejich rty setkaly, ukázala se Harryho taktika jako úspěšná. Všechny jasné myšlenky, kterých byl Severus ve své žárlivosti předtím ještě schopen, byly jakoby setřeny a s jejich zmizením i všechny námitky, které by mohl mít.

S povzdechem zabořil ruku do nezkrotných vlasů kočičího mladíka, zatímco se jeho oči současně jako samy od sebe zavřely a on se naprosto ztratil v bouři svých pocitů.

Severus Snape nebyl – lhostejno, co mohly generace studentů tvrdit – v žádném případě stále ještě panic, ale tohle bylo poprvé, co na něj měl prostý polibek takový vliv.

Dvě štíhlé, avšak velmi silné paže se omotaly kolem jeho krku a přitáhly ho ještě blíž k útlému tělu.

Kdyby byl Mistr lektvarů v tom okamžiku ještě schopen kloudné myšlenky, pak by ho možná napadlo, jak řečené tělo jednoduše perfektně pasovalo do jeho náruče. Možná by si také všiml, jak se tíha z jeho duše jakoby zvedla, když se ocas kočko-mladíka omotal kolem jeho zápěstí.

Tak, jak to však bylo, budou tato zjištění ještě potřebovat nějaký čas, ale upřímně…

… jasné uvažování bylo beztak naprosto přeceňované!

A pokud jistý psí zvěromág při tom pohledu, jak se jeho absolutně (protože jediný) oblíbený kmotřenec s tím ‚sklepním netopýrem‘… ehm… intimněji seznamuje, zněl opět jako poničená gramofonová deska, zatímco vedle něj jeho nejlepší přítel a chlapcův otec používal slova, která by každého námořníka přinutila zrudnout, a chlapcova matka zářila jako tisíciwattová žárovka, co ho to zajímalo?

On měl svého kocourka a neměl v úmyslu ho někdy znovu nechat odejít.

 

=^.^=

Další

=^.^=