Být tvým kocourkem - 8. kapitola

Zdravím vás :-)

Bez dlouhého úvodu - moc děkuji za všechny vaše komentáře, mám z nich vždycky hroznou radost :-)

Kapitola věnovaná Bobině, Patoložce, Agnes, Safiře, weras, kamčí, Mononoke, Nade, bacilovi, grid, Máje a Sise.

Za bleskově rychlý a skvělý betareading opět musím moc a moc poděkovat Pat! ♥

Příjemné čtení!

=^.^=

Hlasy.

Slova tak ostrá a smrtící jako ostří čepele.

Byl to zvuk verbálního souboje, který Harryho uvítal, když se probouzel z hlubokého, odpočinkového spánku. Už to bylo dlouho, co se naposledy cítil po spánku tak uvolněně, a jeho vyčerpané tělo se jen nerado vytrhávalo ze stavu klidu, který mu byl tak dlouho odepírán. Kdyby nebylo těch hlasů, které na sebe vedle něj dorážely a střídaly se přesně ráz na ráz, tak by pravděpodobně opět zabral a ještě chvíli spal dál.

Takhle však byl nucen se probudit a s procitnutím se dostavily i vzpomínky.

První vzpomínka, která ho dostihla, byla ta na bolest… bolest a chlad, které ho hrozily zmrazit zevnitř. Pocit vnitřního ztuhnutí, zatímco mu v žilách současně běsnil tekutý oheň brnící chladem. Stále víc, stále chladněji, stále bolestivěji.

Dokonce i teď, když si na to jenom vzpomněl, to bylo, jako by ozvěna bolesti projela každou jednou jeho buňkou, a husí kůže se mu rozšířila po celém těle.

Na krátkou dobu si přál, aby prostě konečně přišel konec. Byl už tak unavený z bojů.

Ale co se stalo pak???

Cítím se jinak. Chlad je konečně pryč a bolest je už jen velmi slabá… alespoň ve srovnání s tou předtím.

Harry se soustředil a snažil se vzpomenout, co se ještě událo. Trvalo to, ale paměť se mu pomalu vracela.

Vůně jasmínu a bylin.

Tichý hlas.

Doteky, které přinesly teplo a mírnily bolest.

Bezpečí.

Moje Útočiště!

Jako teplý vánek polaskala tahle myšlenka Harryho neklidnou duši.

Jeho Útočiště za ním přišlo a – najednou přicházely vzpomínky rychleji – necítilo k němu nenávist!

Harry si vzpomněl na to, jak se posledně probudil a Severus Snape seděl vedle jeho postele. Jak láskyplně s ním zacházel. Jak mu řekl, že není pravda, že by ho nenáviděl. Jak ho držel v náruči, když nedokázal zastavit slzy radosti.

Usnul v jeho objetí a poprvé to nebylo tak, že se k němu vplížil jako kočka poté, co už usnul, nýbrž ho držel v náruči jako člověka.

To byl rozdíl jako den a noc.

Nic, opravdu nic, ještě nikdy nebylo tak perfektní. Ani jeho první let na koštěti, ani jeho první vítězství ve famfrpálu a ani den, kdy se ho Sirius zeptal, jestli by nechtěl žít s ním. S radostí, kterou tato vzpomínku vyvolala, by zvládl bez obtíží osvobodit celý Azkaban od všech mozkomorů jen s jedním Patronem.

Náhle pocítil nesmírnou touhu svého učitele vidět, ujistit se, že tam skutečně bylo teplo v jeho pohledu, že existovala šance, že bude moct opět usínat v ochranné náruči svého Útočiště a že nebylo všechno jen přičítáno okamžiku a on ho záhy zase neuvidí jen zdálky.

Zhruba ve stejné době, kdy otevřel oči, hlasy vedle jeho postele utichly a nastalo ticho.

Nevěděl, co oba slovní duelanty vedle něj přimělo zmlknout. Jeho myšlenky ho natolik rozptylovaly, že ve skutečnosti nevěnoval pozornost tomu, co se kolem něj dělo.

Teď však zaslechl Brumbálův hlas a z toho, co ředitel řekl, nebylo těžké určit, co bylo zodpovědné za to ticho.

„Nu, pane Longbottome, mám vskutku jednu domněnku, ale nejsem si ještě jistý, a dokonce i kdybych měl pravdu, bylo by tu stále ještě mnoho nezodpovězených otázek. Nejlepší bude počkat, dokud nás pan Potter neinformuje o všem, co ví, a pak uvidíme dál.“

Neville se na mě musel Brumbála ptát. Nejlíp, když teď otevřu oči. Musejí si o mě dělat hrozné starosti, pokud jsou moje vzpomínky i jen z poloviny přesné.

Harry se odhodlaně postavil před – ohromně těžký – úkol přimět svá oční víčka k pohybu.

„Ach, a docela to vypadá, jako bychom už nemuseli čekat dlouho,“ slyšel ředitelův hlas.

Stále ještě bojoval, aby ztěžklá víčka zvedl, a pak se mu to konečně podařilo a před očima se mu objevil známý, bílý strop nemocničního křídla.

„Harry!“ zaznělo sborem od těch v místnosti shromážděných žen, studentů a ředitele, avšak kočičí mladík je ignoroval, když se jeho pohled jakoby sám od sebe vydal hledat známou postavu jistého Mistra lektvarů.

Severus se, jakmile uviděl, že se Harry probudil, odebral o něco do pozadí, avšak s pohledem stále upřeně zakotveném na mladíkovi.

Nyní se jejich oči setkaly a jak už tak často bývá, ztratili se okamžitě v očích toho druhého, zatímco se jim ze srdcí do celého těla šířilo teplo.

„Dobré ráno, kocourku!“ zašeptal tiše Severus a jeho úsměv proteplil černou barvu jeho očí. Promluvil tak tiše, že ho ostatní v místnosti neměli šanci slyšet.

S výjimkou Harryho.

Jeho citlivé kočičí uši slyšely ranní pozdrav hlasitě a jasně, a úsměv, který se mu objevil na tváři, zasáhl Severuse přímo do srdce. Kdyby kočičímu mladíkovi kompletně nepropadl už dávno, tak by se tak stalo nejpozději v tuto chvíli.

Na okamžik zapomněl, že byly jeho pocity špatné, že byl Harry příliš mladý a k tomu jeho student. Na okamžik dovolil pocitům ve svém srdci vyjít ven z truhly, ve které je uvěznil, a odrazit se mu v očích.

Ten okamžik však skončil příliš rychle, když madam Pomfreyová přistoupila k Harryho posteli a nechtěně tak přerušila oční kontakt mezi oběma muži.

„Dobré ráno, můj milý! No, jak se ti vede? Máš nějaké bolesti?“

Jako vždy šla Poppy rovnou k věci. Ve skutečnosti ale musela vědět, že jí ta otázka vynese pouze jedinou odpověď.

„Je mi fajn!“

A to byla ona… TA standardní odpověď Harryho Pottera na otázku o jeho zdravotním stavu. Poppy si povzdechla a věnovala svému pacientovi přísný pohled.

Proč já se vůbec ještě ptám???

Kočičí mladík jí vracel pohled se snaživě veselým úsměvem, který měl sloužit k tomu, aby ji přesvědčil o pravdivosti svého výroku. Ne, že by to pravda byla, ale to léčitelka nepotřebovala vědět. Jen by ho chtěla držet v nemocničním křídle a to vůbec nešlo dohromady s Harryho plány.

K jeho smůle se však úsměv ukázal jako taktická chyba. Rána v jeho spodním rtu, do kterého zanořoval zuby, aby ztlumil své výkřiky, se díky tomu gestu roztáhla a výsledná bolest ho donutila tiše zasyčet. Což byla reakce, která té vždy pozorné Poppy pochopitelně neunikla.

„Hm… dobře! To vidím.“

Je vůbec sestrám dovoleno znít tak sarkasticky, když mluví se svými pacienty??? Je mi dobře… ou, o tomhle svalu jsem vůbec nevěděl… dobře, možná ne opravdu dobře, ale lépe!

Všichni mohli vidět, jak Harry začal trucovat a pokoušel se v posteli narovnat. Bolest, kterou ten pohyb spustil, byla rovněž každému zřejmá. Sledovali, jak Poppy pomohla Harrymu se posadit, a pak ho dál drtila přísným pohledem.

Ten pohled se stal již leckomu osudným. Dokonce i Severus s Albusem ještě do této doby nenalezli způsob, jak mu déle čelit. Harry neměl šanci.

„No dobrá, dobrá, budu hodný malý pacient a poctivě zodpovím všechny vaše otázky. Spokojená???“

„Velmi! A teď do toho, čekám!“

„Fajn… Chcete vědět, jak se cítím? No, kdyby mi někdo řekl, že se po mně přehnalo stádo testrálů, pak bych mu to nejspíš věřil. K bolestem… upřímně řečeno, bylo by jednodušší vám říct, co mě nebolí. Je to jednoznačně kratší seznam.“ Věnoval léčitelce jeden ze svých nejnevinnějších pohledů. „Přesto jsem přesvědčen, že můžu nemocniční křídlo nejpozději dnes večer zase opustit.“

Neville s Lenkou se začali tiše hihňat. To byl typický Harry!

Poppy naproti tomu jen povytáhla jedno obočí. Dělala si při Harryho odpovědi poznámky do své karty a teď zamumlala, doplňujíc přitom své zápisky: „Pacient trpí podle všeho těžkými bludy. Při dlouhodobém přetrvávání se doporučuje pomoc psycholékouzelníka.“

Suše pronesená slova léčitelky a po nich následující trucovitě našpulená ústa kočičího mládence přeměnily chichotání obou studentů do hlasitého smíchu a i ředitel a profesorka McGonagallová nemohli potlačit pobavené frkání. Dokonce i Severus mohl cítit, jak se mu koutek úst lehce stočil vzhůru.

Když všeobecné veselí trochu povolilo, přistoupil Brumbál blíž k Harryho posteli. To pobavené jiskření v jeho očích udělalo místo vážnému výrazu, který stačil k tomu, aby mu zajistil nejen Harryho pozornost. Stávalo se opravdu zřídka, aby ředitel nasadil tento pohled, a když, pak mu to, oč se jednalo, opravdu leželo na srdci.

„Harry, můj chlapče!“ začal Albus. „Pamatuješ si na to, co se stalo?“

„Já… měl jsem… bolesti.“ Hlas kočičího chlapce byl tichý a jeho zelené oči poprvé zavadily o ty modré, ředitelovy.

V pozadí bylo slyšet Severusovo odfrknutí.

Bolesti. Ano jistě, a když jednoho zasáhne blesk, dostane lehkou ránu. Muka by bylo vhodnější označení.

I u ostatních přítomných bylo vidět, co si mysleli o tomto vyjádření, ale Brumbál jen pokýval hlavou.

„A máš nějakou představu o tom, jak k tomu došlo? Vznikly ty bolesti náhle nebo…?“

„Má to co dělat s Vy-víte-kým???“ skočil do toho Neville.

Všechny pohledy se promptně stočily k mladému Nebelvírovi, který měl tolik slušnosti se začervenat, a vypadal tak, jakoby bral v úvahu, že se ukryje za Lenkou.

„Pardon!“

„…nebo sis bolestí či jiných anomálií všiml již dřív?“

Harryho oči nervózně těkaly od jednoho k druhému, přičemž se nápadně vyhýbaly pohledu na Severuse.

„Takže, Voldemort s tím určitě neměl nic společného. Naše spojení jsem zablokoval krátce po svojí přeměně. Bylo to docela snadné, poté co jsem byl schopen vidět a cítit magii. Prostě jsem cizí magii Voldemorta ve svém nitru izoloval a obklopil klecí ze své magie. Pokud jde o vaši otázku, profesore…“ Ke konci byl kočičí mladík stále tišší, až pak nakonec ukázal, že i imaginární vousy byly dokonale vhodné, aby si do nich mumlal.

„Jak to bylo, Harry?“

Kočičí mladík začal nervózně prsty žmoulat přikrývku.

„Říkal jsem, že je docela dobře možné, že jsem třeba, za určitých okolností, něco cítil už dlouho předtím.“

„Aha… a co například?“

„Ehm… únavu? Odpor vůči dotekům jiných lidí? Postupem času se zvětšující bolesti?“ Nesmělý pohled skrz husté, černé řasy. „Omlouvám se?“

Ředitel si zhluboka povzdechl. „Jak dlouho už?“

„Pár měsíců.“

Ouha! Nyní vrhla dokonce i něžná Lenka na svého kamaráda smrtící pohled. Dobře, smrtící pohled od Lenky byl asi stejně působivý, jako kdyby člověk po někom hodil květinami a ani na nejostýchavějšího Havraspárce by nezapůsobil, ale bylo to gesto, které se počítalo.

A to gesto říkalo: Harry udělal velkou chybu… už zase!

Jednou se ten tupohlavec tou svojí tvrdohlavostí ještě zabije!‘ pomyslel si rozzlobeně Severus, jeho smrtící pohled o něco mocnější než Lenčin. Kdyby zašel k Poppy hned na začátku, pak by se to určitě nikdy tak nezhoršilo. Typický Nebelvír!

Že jeho samotného bylo možné dostat na ošetřovnu zpravidla jen pod pohrůžkami, Severus jednoduše úmyslně přešel. Na tom teď pranic nezáleželo a vůbec… on byl dospělý muž; jeden, dva nebo možná i pět Cruciatů nebylo přece důvodem běžet hned za léčitelkou.

Harry naproti tomu byl… nu ano, prostě Harry, a proto to s ním bylo něco úplně jiného. Takže proč, při Merlinovi a Morganě, nešel za Poppy, jak by to měl hodný malý hrdina kouzelnického světa udělat?

Zdálo se, že léčitelku zajímá totéž.

„Harry, ty hloupý chlapče, jak to, že jsi za mnou okamžitě nepřišel? To od tebe nebylo moc chytré!“ Poppyin hlas byl káravý a byl doprovázen vážným přitakáním od všech ostatních.

„Chtěl jsem, ale nějak mi to pokaždé vypadlo… – A nedívejte se teď všichni na mě tak, já vím, jak to zní, ale je to úplná pravda. Několikrát jsem byl dokonce i na cestě sem, a pak mě docela náhodou napadlo něco důležitého, že jsem docela zapomněl… nebo jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách, a pak se objevil někde jinde. Neumím si to vysvětlit. Možná to má co dělat s únavou. Někdy můžu sotva udržet oči otevřené a to i když jsem se právě probudil,“ hájil se Harry.

Na Albusově tváři se při jeho slovech objevil přemýšlivý výraz.

Severus, který se náhodou podíval jeho směrem, polkl. Bylo to…? Prosím, to přece nemohlo…? Ne, přece ne v takové situaci!

Podíval se ještě důkladněji a mohl cítit, jak se mu svírá hrdlo.

To byl důkaz… Bůh existoval a neměl ho rád. Jaké jiné vysvětlení mohlo být, že nejen že se jeho kotě samo dostalo do nebezpečí, protože se svými zdravotními obtížemi nezašel za Poppy a musel si kvůli tomu protrpět hrozné bolesti, ale ještě se i tyhle třikrát prokleté jiskřičky vrátily do očí jeho mentora.

Ty jiskřičky ještě nikdy neznamenaly nic dobrého.

Nenávidím to jiskření!

„Hm… velmi zajímavé. Shrňme si to celé ještě jednou. Takže ses už několik měsíců cítil unavený, ačkoli jsi – pokud si správně vzpomínám – po své přeměně měl mnohem více energie, než kdykoli předtím. K tomu přijdou ještě zpočátku lehké, nevysvětlitelné bolesti, které se časem zhoršovaly a rovněž stupňující se averze na doteky. Tento odpor pak na konci narostl do takového rozsahu, že pouhý kontakt s jinými lidmi ti způsobil enormní bolesti, jak mě informovala Poppy.“

„Až na profesora Snapea!“ byl slyšet Lenčin zasněný hlas. Ředitel jí věnoval krátký úsměv.

„Ano, kromě profesora Snapea!“ potvrdil, a pak pokračoval ve svém výčtu, světélka v očích teď ještě o něco znatelnější než předtím. „Návdavkem k bolestem a vyčerpání jsi nebyl schopný dojít si k Poppy pro pomoc, protože se něco postaralo o to, aby – kdykoliv ses rozhodl za ní jít, se stalo něco, co tě zastavilo. Bylo to tak všechno?“

„Ano, pane.“

„Dobře! Můžeš mi zodpovědět ještě jednu otázku?“

„Samozřejmě, pane.“ odpověděl Harry zmateně. Zajímalo ho, z jakého důvodu starý čaroděj ještě jednou opakoval všechno, co on už předtím vyprávěl, ale měl takový pocit, jako kdyby měl Brumbál nápad, co přesně s ním bylo v nepořádku. Neřekl také přesně tohle, když byl ještě v polospánku?

Ne že by se stále ještě cítil divně. Ne, právě naopak! Pokud by odhlédl od bolestí v celém těle, pak se už měsíce necítil lépe.

„Nu dobrá! Cítil ses snad v poslední době někým odmítnut?“

Harryho oči se rozšířily a nemohl zabránit, aby jeho pohled na zlomek vteřiny nezavadil o Severuse. Většina lidí by si toho snad nevšimla, ale Albus Brumbál nebyl – zatímco s jistotou byl mnoho jiných věcí – jako většina lidí.

Jiskření v jeho očích nyní k dispozici s plnou silou mu nasadilo na tvář zářivý úsměv a stařec jednou tleskl.

„No, pak jsem si docela jistý, že vím, co ti chybí, můj chlapče.“

Všechny pohledy zamířily na moudrého, i když trochu… dobře, EXTRÉMNĚ výstředního kouzelníka. Člověk by mohl myslet, že jim sdělil, že našel řešení světového hladu, znečištění životního prostředí a dosažení věčného světového míru, jakož i problémů s Voldemortem a jeho Smrtijedy; tak plné naděje byly jejich pohledy. Ale tak to holt bylo. Když někdo někomu ležel na srdci, pak bylo jeho zdraví a blaho nejdůležitější věcí na světě, a Harry ležel na srdci jim všem.

Albus se odmlčel a nechal svůj pohled pomalu klouzat z jedné osoby na druhou, napětí v místnosti nekonečně stoupalo. Vždycky měl jistou slabost pro drama a bylo příliš skvělé pozorovat, jak se dokonce i Minerva zdála být zcela připravená zakroutit mu krkem, pokud nevyklopí, co ví.

Dobře, možná by mu přímo nezakroutila krkem – mrtví s výjimkou duchů nejsou právě zvlášť hovorní – ale jistě by se nerozpakovala vylít mu do hrdla celou lahvičku Veritaséra.

„Albusi!“ zavrčel nakonec Severus nebezpečně a ředitel se podvolil. S rukou projíždějící si dlouhý vous začal konečně mluvit.

„Když jsem byl mladší – muselo to být asi během mého druhého roku coby učitele v Bradavicích – rozhodl se bývalý ředitel Armando Dippet v rámci zlepšení porozumění mezi různými školami zorganizovat studentskou výměnu. Vybraní studenti naší školy odešli na nějaký čas do Krásnohůlek nebo Kruvalu a jako vyrovnání přišli žáci těchto dvou škol k nám.“

„A co to má, prosím, co dělat s Potterem?“ Byl přerušen Mistrem lektvarů.

„Když mě necháš mluvit dál, tak se to dozvíš. Trpělivost, můj chlapče.

Takže, jak už jsem řekl, proběhla u nás výměna studentů. Všechno probíhalo velmi dobře, až se jednoho dne jedno děvče z Krásnohůlek po jednom značně veřejném sporu s naším studentem začalo chovat zvláštně. Uzavřela se do sebe, vyhýbala se přátelům a každým dnem měla tmavší kruhy pod očima. Nakonec se jednoho dne zhroutila při vyučování v bolestech a musela být přenesena na ošetřovnu. I tenkrát byli všichni nejprve bezradní, ale pak si opatrovatelka, která dívky na naši školu doprovázela, vzpomněla na něco, co jí to děvče – myslím, že její jméno bylo Chantal – jednou vyprávělo.“

Všichni teď znovu viseli jako očarovaní na rtech starého čaroděje, který zařadil krátkou dramatickou pauzu, a pak, jiskřící oči namířené přímo na Severuse, konečně přišel rozhodující okamžik jeho příběhu.

„Chantalina babička z matčiny strany byla víla. Jakož i u některých jiných magických bytostí se může stát, že se jejich vlastní magie obrátí proti nim, pokud…

… ano, pokud se cítí odmítnuty svými vybranými druhy.“

Po jeho slovech následovalo šokované ticho.

Druh?!?!?

=^.^=

Další

=^.^=