Být tvým kocourkem - 7. kapitola

Zdravím vás! :-)

Doufám, že jste si užili příjemné svátky, přejedli se všeho dobrého, od Ježucha dostali něco pěkného a vůbec, že jste si ten vánoční čas patřičně užili bez všeho stresu a podobně ;-)

Chtěla jsem kapitolu přidat už dřív, ale prostě jsem nestíhala, takže se všem, kteří netrpělivě vyhlíželi kocoura, moc omlouvám. Za komentáře k minulé děkuji a dnešní kapitolu věnuji – grid, weras, Máje, Sise, Nade, Mononoke, Bobině, Safiře, arkamě, Agnes a kamčí.

Za bleskový a skvělý betareading děkuji úžasné Pat :-)

A možná ještě varování: trošku sladké (labilní Harry a jeho slzami odrovnaný Snape - znáte to... :-D )

Příjemné čtení!

=^.^=

Bezpečně spočívající v příjemném limbu, mezi spánkem a bděním, se Harry schoulil hlouběji do tepla, které ho obklopovalo. Cítil se v bezpečí a chráněný, jako v přítomnosti Snapea – svého Útočiště, jak ho v myšlenkách stále ještě někdy nazýval. Od jeho prvního dne coby kočičího člověka byl Snape jeho oporou a také ve Velké síni, když šlo všechno od desíti k pěti, to byl on, kdo mu nabídl bezpečí. Nevěděl, v čem to vězelo, co přesně mohlo za to, že se u svého učitele cítil tak chráněný, ale ten důvod mu byl vlastně docela ukradený. Stačilo mu, že samotná jeho vůně dokázala z jeho těla zaplašit veškeré napětí. Stačilo mu pohlédnout do jeho očí a zapomněl na veškeré obavy. Stačilo mu, že jeho paže byly bezpečným přístavem, ve kterém se nemusel obávat žádného nebezpečí.

Harry se nechtěl probudit. Tady, v mírumilovném světě polospánku, se cítil svému Útočišti tak blízko, jako už dlouho ne. Poté, co se v posledních týdnech nemohl uchýlit do své kočičí podoby… nemohl uniknout… mu byl nablízku jen při vyučování. Snape se jeho směrem sotva podíval, v hodině na něj nepromluvil, a když se přihlásil, vyhýbal se tomu vyvolávat ho tak často, jak jen to bylo možné. Celkově vzato mu dával více než jasně najevo, že s ním nechce mít nic společného. Teď si mohl Harry namlouvat, že byl Snape opravdu u něj. A až se probudí, uvidí, že tomu tak není.

Někdy si Harry přál, aby se i bez vnějších spouštěčů dokázal přeměnit do své zvířecí podoby, ale nebyl toho ještě navzdory mnoha tréninkům schopen. Profesorka McGonagallová, která mu pomáhala jeho nové schopnosti trénovat, řekla, že když měl strach, jeho instinkty mu pomohly se přeměnit tím, že nad ním převzaly kontrolu. Byla však přesvědčena, že to jistě brzy zvládne. Podle jejího názoru to bylo jako zvěromágská přeměna. Harry jí věřil. Koneckonců… ona BYLA kočičí zvěromág. Takže pokud měl někdo vědět, jak funguje přeměna do kočky, pak to byla ona.

Harry se rozespale otočil na bok a okamžitě toho litoval, protože každý sval v jeho těle proti tomu pohybu bolestivě protestoval.

Tiše zasténal.

Ouu… Vypustil snad na mě Hagrid stádo hipogryfů?

Harry cítil, že se pomalu vzdaluje sevření spánku, a zatvrzele držel oči zavřené.

Ne, nechtěl se probudit a zase být sám!

Ne, prosím ne, jen ještě chvíli…

„Hej, kocourku! Tak, konečně vzhůru, ospalče?“ Severusův hlas byl něžný.

„Ne! Nevzbudím se… ty pak budeš pryč…!“

Harry tvrdohlavě tiskl víčka a Severus nemohl nic jiného, než se pousmát. Úleva, která ho zaplavila, když mu tiché zasténání oznámilo, že byl Harry vzhůru, mu dovolila se i přes nedostatek spánku cítit tak lehce, že byl div, že už dávno nezaplul pod deku. Láskyplně projel rukou přes chlapcovy divoké kadeře.

„Proč bych měl zmizet, až se probudíš?“

„…vždycky zmizíš… nenávidíš mě…“

Sevření kolem jeho ruky, které po celou dobu, co seděl u Harryho postele, ani jednou nepovolilo, se zpevnilo, jako by tak chtěl Harry zabránit, aby se jednoduše vytratil jak pára nad kotlíkem.

Severus konejšivě opětoval stisk a druhou rukou pohladil bledý obličej kočičího mládence. Jemně mu položil svou ruku na tvář a palcem hladil hebkou pokožku. Harry se okamžitě přivinul do jeho doteku, oči stále ještě zavřené.

Jeho hlas zněl tak smutně. V Severusovi vzkypěly pocity viny.

Jeho koťátko věřilo, že ho nenáviděl.

To jsem se zase jednou skvěle vyznamenal. Salazare… jsem takový idiot!

Jemně otočil tvář kočičího mladíka k sobě.

„Otevři oči!“ Harry se jen schoulil ještě víc do jeho ruky. „Prosím, kocourku… věř mi!“

S tichým fňuknutím Harry ještě jednou zesílil sevření kolem Severusovy ruky, a pak s nechutí otevřel oči.

Smutné, matně zelené oči se setkaly s hlubokou černí. Údiv prokmitnul těmi smaragdově zelenými zrcadly duše, než se v nich rozprostřela šťastná zář. Zář, která se projevila na jeho rtech ve formě úsměvu.

„Jsi tady!“ Z Nebelvírova hlasu zaznívala radost, překvapení a nevíra.

Harry si byl tak jistý, že to byl všechno jen sen, který se vytratí, jen co otevře oči. Ale ne!

Je tady!

Ještě nikdy ve svém životě necítil takovou úlevu a radost, jako právě v tomto okamžiku.

Je tady!

Harry uchváceně hleděl do černých očí, ve kterých nenacházel nic než teplo a náklonnost – nebo to bylo dokonce něco víc?

Je tady!

Kdyby teď vyčaroval Patrona, byl by dost silný, aby porazil tisíce mozkomorů a noc prozářil denním světlem.

Je tady!

Jeho srdce přetékalo čirou radostí.

Harry se rozplakal.

ooOoo

Otřesený Severus několik minut jen bezmocně hleděl na vzlykajícího chlapce před sebou. Co se stalo? Ještě před chvíli vypadal Harry tak šťastně, a pak se náhle rozeštkal a po tvářích se mu nezadržitelně rozkoulely slzy. Proč ta náhlá změna a proč se Albus nebo Poppy nikdy nemohli objevit, když je člověk potřeboval? Nebyl v záležitostech slz dobrý… vůbec nebyl dobrý. Merline, dokonce i Minerva byla lepší v zacházení s plačícími lidmi. On lidi obvykle jen k slzám přiměl – byla to snad i tentokrát jeho chyba? Řekl něco špatně… udělal… pomyslel si…??? – a přenechal pak ostatním úkol postarat se o to, aby slzy zase zastavili. Naposledy, kdy byl v roli utěšovatele, to bylo už před lety.

Ještě během jeho školní docházky, přesněji v jeho šestém ročníku v Bradavicích.

Ještě před jeho rozchodem s Lily, když byli oba stále nejlepšími přáteli. Tenkrát za ním přišla úplně rozrušená. V ruce držela zmačkaný dopis od své sestry, ve kterém ta jí tvrdými, nenávistnými slovy sdělovala, že si s ní nepřeje být dál v kontaktu a že se odteď může považovat za jedináčka, protože ona žádného podivína ve své rodině nebude akceptovat. Lily svou sestru zbožňovala a ten dopis jí zlomil srdce.

Severus si tenkrát nevěděl rady, když se mu Lily s pláčem vrhla kolem krku, a tak ji prostě držel a nechal ji plakat. To jí pomohlo.

Možná by to jeho kotěti pomohlo také?

Severus odhodlaně vstal a posadil se na kraj postele vedle toho stále ještě plačícího mladíka. Ten ho, zdá se, ve skutečnosti ani pořádně nevnímal. Po tvářích mu neustále stékaly slzy a jeho štíhlým tělem otřásaly vzlyky. Severus mu jemně prohrábl vlasy, a pak si ho opatrně přitáhl do náruče.

Harry tiše zakňučel, jak si jeho rozbolavělé tělo stěžovalo na ten pohyb, ovinul však své paže kolem Mistra lektvarů, pevně se k němu přimkl a zabořil svůj obličej vlhký od slz do látky jeho hábitu. Zhluboka vdechoval tu tak známou a milovanou bylinnou vůni.

Byl opravdu tady! Severus Snape, muž s tmavýma očima a hedvábným hlasem, jeho Útočiště.

Byl tady a necítil k němu nenávist. Harry měl poprvé za celou věčnost zase pocit, že byl tam, kam patřil.

Bylo to, jako by mu byla odejmuta neuvěřitelná tíha z duše.

Je tady! Je tady! Je tady!‘ znělo mu stále ještě jako mantra přímo v hlavě a radost proudila z jeho srdce a v podobě slz na tváři.

Severus toho úplně rozrušeného kočičího chlapce prostě jen držel a snažil se ignorovat, jaký to byl správný pocit svírat ho v náruči. Nebyl to ani vhodný čas, ani místo pro něco takového.

„Šššš… jsem tu! Všechno je v pořádku!“ Něžně hladil Harryho po zádech a probíral se jeho vlasy. Tichým hlasem šeptal do nezkrotné kštice utěšující slova. Cítil, jak se mu do kůže zabořily drápky, ale ignoroval je. Nebyl přece jedním z těch ufňukanců, kteří dělají kvůli každému malému škrábanci divadlo. U Salazara, od Voldemorta se mu dostalo více než jednoho Crucia síly „Zase-jsem-byl-voděn-za-nos-dítětem“.

TO byla skutečná bolest.

Ale ne taková bolest, jakou prožíval kocourek minulou noc,‘ pomyslel si Severus se zachvěním a nevědomky své sevření kolem Harryho ještě o něco zpevnil. To bylo… bylo to… ani pro to nemám slov. Jeho výkřiky… doufám, že něco takového už nikdy znovu neuslyším.

V tichu ošetřovny, ve kterém bylo slyšet jen jeho tiché mumlání a vzlykání chlapce v jeho náruči, učinil Severus rozhodnutí.

Vysrat se na proroctví! Pokud Temný pán ponese vinu na bolestech jeho koťátka, Severus ho zabije sám.

Ani jeden nemůže žít, dokud druhý zůstává živ?

No, to se ještě uvidí.

ooOoo

Trvalo tři hodiny, než Harrymu vyschly slzy a propadl se v Severusově náruči do úlevného spánku.

Během první hodiny se Severus na lůžku tak dlouho přesouval, až se nakonec opíral o čelo postele a Harry ležel napůl na něm.

Na místě, kde jeho hlava odpočívala na jeho hrudi, byla vidět velká vlhká skvrna, ale muži to nevadilo. Jednou rukou se stále ještě neochvějně probíral rozcuchanými černými vlasy, zatímco tou druhou mu opisoval na zádech malé kruhy, chlupatý kočičí ocas omotaný kolem zápěstí.

Na Harryho tváři se usadil spokojený výraz a chlapec tak vypadal i přes pláčem lehce nateklé oči a vlhkou tvář jednoduše půvabně. Jeho ruce ochably v pevném sevření a byly teď už jen volně zatnuté do látky jeho hábitu. Ozývalo se tiché předení.

Konečně se uklidnil. Doufám jen, že až se opět vzbudí, nezačne zase plakat.

Severus byl vyčerpaný. Bez potíží mohl strávit hodiny prací na svých lektvarech, ale poté, co měl v noci předtím dozor na chodbách, a pak bez přestávky seděl u postele svého kocourka, cítil, že zásoby jeho energie pomalu spějí ke konci. Rozmáhala se v něm únava.

Zajímalo by mě, jak to, že se Poppy za celou dobu ani jednou neukázala,‘ ptal se lektvarista sám sebe a potlačil zívnutí.

Těžká víčka mu pomalu klesala a spánek ho zahalil jako teplá, měkká pokrývka.

Doprovázen tichým předením kočičího mladíka ve svém náručí, je nechal spadnout a rychle upadl do hlubokého spánku.

Ve své kanceláři se Poppy zasmála a odložila monitorovací zrcátko stranou. Mávnutím hůlky byl obraz v zrcadle pohlcen fialovou mlhou, která po sobě krátce na to zanechala obvyklou zrcadlovou plochu.

Vlastně měla v plánu se za svým pacientem odebrat, jakmile se probudí, ale pak si to spontánně rozmyslela, když v zrcadle viděla, jak se Severus o chlapce postaral. Oba byli tak sladcí, když byli spolu.

A jak Severus znervózněl, když Harry propukl v pláč. Roztomilé!

Někdy dokonce zapomínala, že byl Severus za chladnou maskou, kterou dennodenně stavěl na odiv, opravdu milý, i když poněkud komplikovaný člověk.

Dobře, pokud by se tím chtěla nechat zmást… s tím chlapem byla ještě těžší práce než s Albusem, když mu Minerva jednou nasadila dietu a on trpěl nedostatkem cukru.

Ale i tak to byl v zásadě opravdu dobrý muž, který to v životě neměl zrovna lehké a nakládal s tím svým vlastním způsobem. Okamžiky jako ten, který v zrcadle pozorovala, jí to připomněly.

Spokojená, že se oběma jejím chlapcům teď podle všeho vedlo dobře, vstala a přešla do hlavní části nemocničního křídla. Povinnost volá. V tak velké škole jako Bradavice práce léčitelky nikdy nekončila.

ooOoo

Severus se probudil s pocitem, že je pozorován.

To neměl rád!

Jeho nechuť vůči tomuto pocitu se mu nedala zazlívat. Koneckonců pracoval již mnoho let jako špion ve Voldemortově táboře. Ačkoli v Bradavicích bylo relativně bezpečno, stalo se pro něj v průběhu času nutností zůstat neustále ve střehu. Příliš hluboký spánek mohl člověka lehce stát život, když podváděl nejnebezpečnějšího, momentálně žijícího černokněžníka.

A návdavkem k tomu docházelo v řadách Smrtijedů k nelítostnému boji o Pánovu přízeň, v němž nebyla dýka v zádech jen metaforou. Díky svému titulu Mistra lektvarů se u Voldemorta těšil velké vážnosti a to ho mezi Smrtijedy činilo ne bezpodmínečně oblíbeného.

Nebyla to žádná paranoia, oni se opravdu nemohli dočkat, až ho dostanou!!!

Ať tak či onak.

Pocit toho být sledován rozezníval v Severusovi na každý pád všechny poplašné zvony, a sice v takové intenzitě, která by Big Benu dělala velkou čest.

S trhnutím otevřel oči a Harryho si instinktivně ochranářsky přitáhl ještě o něco blíž k sobě.

Jeho ruka putovala k hůlce. Zároveň očima přelétl místnost ve snaze objevit pozorovatele. To, co nalezl, se postaralo o to, že uvolnil sevření kolem své hůlky a se zasténáním zavřel oči.

Proč právě on?????

Mistr lektvarů by nejraději zakňučel a přetáhl si přikrývku přes hlavu, ale to by teď opravdu bylo špatné pro jeho image.

„Zmizte!!!!!“

Ozval se smích a bylo slyšet zvuk přibližujících se kroků.

Kroky se zastavily přímo vedle něj.

„Jak vidím, daří se našemu potížistovi mnohem lépe!“ zaznělo pobaveně a Severus téměř mohl cítit jiskřičky v těch bedlivých očích.

„Nenávidím tě, Albusi!“

Další smích. „Vím, můj chlapče, já vím! …Citrónový drops?“

Severus zavrčel. Brumbál se opětovně usmál.

Rozhostilo se ticho a napětí, které se po náhlém probuzení zmocnilo Severusova těla, pomalu ustoupilo. Vnímal, jak se kočičí mladík v jeho náručí ve spánku lehce zavrtěl. Jeho hubené tělo přilnulo, jako výlučně k tomu stvořené, perfektně k jeho vlastní, statnější postavě, vlasy ho šimraly na krku a mírný tlak na zápěstí dával znát, že kočičí ocas jeho koťátka byl stále ještě omotaný kolem. Pomalu si začal na to pojistné gesto zvykat. Ten jemný tlak, to teplo, pocit hedvábné srsti… tohle všechno vysílalo pocit klidu, který ho nutil cítit se dobře.

Albus pozoroval své dva chráněnce s hrdostí v očích.

Ze všech těch stovek studentů, které ve svém dlouhém životě viděl nastupovat do Bradavic a odcházet z nich, mu přirostli právě tihle dva obzvlášť k srdci. Oba dva zažili ve svém životě až příliš utrpení. Oba se svým způsobem seznámili s Temnotou. Oba z toho nesou jizvy, jak tělesné, tak emocionální.

Přesto nikdy nepřestali bojovat, i když se jim boj často jevil nekonečný a beznadějný.

Naplňovalo ho radostí vidět, jak dokázali tak jednoduše najít mír v přítomnosti toho druhého. Tak uvolněného Severuse neviděl už roky, s upřímným úsměvem na rtech a rukou opisující na Harryho zádech malé kroužky.

Když se k tomu připočítala skutečnost, že mu jeho špion dovolil ho takto vidět, více než cokoliv jiného mu to napovídalo, jak naprosto mu důvěřoval. Albus by mohl strávit hodiny prostě jen tím, že by tu seděl a ty dva pozoroval.

Ale jak právě zjistil, Severus mu věřil a Albus jen velmi nerad zklamával lidi, kteří v něj vložili svou důvěru.

„Tak nerad tě vyrušuji.“ Albus ignoroval nevěřícné odfrknutí svého Mistra lektvarů. „Myslím ale, že mi to jistě promineš, když ti sdělím, že se k nám za několik minut přidají Poppy a Minerva. Myslel jsem si, že bych tě měl varovat, aby ses… ehm, mohl trochu zkulturnit.“

S  nevrlým zabručením Severus znovu otevřel oči.

„Je ti odpuštěno,“ zavrčel.

Pod Albusovým pozorným pohledem se začal opatrně vyvlékat z Harryho objetí, dbaje na to, aby přitom kočičího chlapce nevzbudil. Jako první opatrně uvolnil lehké sevření, kterým Harry svíral jeho hábit. Jako další ho obezřetně odkulil stranou a vytáhl zpod něj paži, která byla do té doby omotaná kolem mladíkova pasu. Chvíli to trvalo, ale nakonec se dokázal napřímit, zatímco Harry stále ještě nerušeně spící ležel vedle něj. Záda ho trochu bolela od spánku vsedě, ale byl zvyklý na horší. Jen ještě musel oddělit kočičí ocas od svého zápěstí a už byl volný.

Z postele se však ještě nezvedl. Shlédl na chlapce vedle sebe, který se ve spánku nevědomky opět natočil jeho směrem. Jeho ruka jednou pohladila rozcuchané černé vlasy, jejichž jemnost ho stále znovu překvapovala.

Kdyby Albus nerozpoznal ty signály už dávno, když viděl Severuse v kontaktu s malým černým kocourem, v době, kdy Mistr lektvarů věřil, že se na něj nikdo nedívá, pak by mu nejpozději teď spadly klapky z očí. Bylo to tak zřejmé, udivilo ho, že si toho nevšimlo už víc lidí.

Nejstarší a nejmocnější magie světa zase jednou předvedla svou sílu.

Severus Harryho miloval.

Jen by mě zajímalo, zda je to jasné i jemu samotnému! Když chtěl, uměl být zabedněný přinejmenším stejně jako horský troll!

Chvíli trvalo, než byl Severus podle všeho schopen se od Harryho zcela odpoutat. Stále znovu hladil spícího kočičího mladíka po vlasech, obtahoval něžně kontury jeho tváře nebo mimovolně přejížděl po jeho citlivých uších. Na přítomnost ředitele, jak se zdálo, zapomněl nebo ho prostě ignoroval.

Albus mohl přesně vidět, jak nerad nakonec Severus odstoupil od postele, když hlasy přede dveřmi nabraly na síle. Rychlým kouzlem se občerstvil a sedl si pak na židli blízko postele, odkud měl dobrý výhled na spícího chlapce.

Sotva že se usadil, otevřely se dveře a Minerva s Poppy vstoupily do místnosti. Jim za patami kráčel jistý, pro svou nemotornost známý Nebelvír a Havraspárka, jejíž lehce neortodoxní styl rovněž nebyl neslavný.

Albus s úsměvem hleděl skupině vstříc, zatímco Severus nasadil svůj typický kamenný výraz.

„Minervo, Poppy, slečno Láskorádová, pane Longbottome!“

Všichni oslovení postupně odpověděli na jeho pozdrav a prošli místností, aby se připojili k němu a k Severusovi.

Ve tvářích Minervy a obou studentů dokázal Albus rozeznat jasné starosti, které si dělali o Harryho. Sice se všichni velmi snažili, aby skryli své pocity, ale jeho cvičenému oku neunikly jasné příznaky. Poppy pochopitelně všechny informovala, že se Harrymu již daří lépe, a oba jeho přátelé ho také již směli navštěvovat, ale bylo přirozeností člověka starat se o ty, které měl v srdci, a Harry měl prostě vedle svého neuvěřitelného talentu vydávat se všanc každému, byť i sebelépe skrytému nebezpečí, také dar vplížit se do srdcí druhých lidí.

To znamenalo… že měl dar vplížit se do srdcí každého, kdo byl schopen nahlédnout pod povrch. V případě všech ostatních se nenamáhal a oni nikdy nezjistí, co je jejich krátkozrakost stála.

„Jak je mu?“ zeptala se tiše Minerva. Oči měla unavené a kolem jejích úst byly vidět vyryté hluboké linky. Poslední noc nespala a neodpočinula si ani noc předtím, když došlo k tomu incidentu s Harrym.

Výkřiky kočičího chlapce se oné noci rozléhaly po celé nebelvírské věži a rozrušily nejen mladší studenty. Jí, jakožto ředitelce lví koleje, se dostalo báječného úkolu postarat se o rozčilený dav.

Nebýt pomoci několika sedmáků, tak by ani nevěděla, co by měla dělat.

Dokonce i tak to byla těžká práce vyžadující značné množství uklidňujícího lektvaru.

Ale nyní opět zavládl relativní klid a ona konečně našla čas navštívit na ošetřovně svého studenta, zatímco Hermiona s Ronem udržovali ve věži z pozice školních prefektů pořádek.

„Chlapec spí! Řekl bych ano, že můžeš být bez starosti, ale právě jsme zjistili, že se Potter dokonce i při tom může dostat do potíží!“ Ačkoliv byla Minervina otázka namířena na ředitele, byl to Severus, kdo jí odpověděl. Jeho slova zněla ostře a lhostejně jako vždy, ale ty snaživě nenápadné, starostlivé pohledy, které stále znovu vysílal směrem ke kočičímu mládenci, ničily obraz netečného a strašlivého lektvaristy. Totéž platilo pro skutečnost, že všichni věděli, že se od chlapce hnul sotva na vteřinu od té doby, co ho na ošetřovnu přinesli.

Pohled, který Severus na svou poznámku dostal, byl přinejmenším stejně tak smrtelný jako Avada Kedavra. Jen proto, že Minerva věděla, že to tak Severus nemyslel, to ani zdaleka neznamenalo, že dovolí, aby mu to prošlo.

„Děkuji za informaci. Opravdu milé od tebe. Toho, že ten chlapec teď spí, bych si sama skutečně nikdy nevšimla,“ odpověděla a sarkasmus odkapával z každého jejího slova.

„Proto jsem ti to řekl. Víš přece, že jsem ti vždy rád nápomocen. Koneckonců, jsi Nebelvírka srdcem i duší a my všichni víme, že ti potřebují veškerou pomoc, které se jim může dostat.“

Minerva si odfrkla, v očích se jí zablýsklo. Severus se mohl těšit na svůj příští vánoční dárek. Měl by se pomalu naučit, že skutečně nebyl dobrý nápad ji naštvat.

Ostrým hlasem zformulovala reakci a boj byl zahájen.

Albus sledoval slovní výměnu obou učitelů s pobavením. S oběma to bylo pořád to samé. Den, kdy se spolu ani jednou nestřetnou, bude slunce vycházet na západě, Země bude kroužit kolem měsíce a Filch vstoupí do organizace pomáhající dětem.

Koutkem oka viděl, jak Poppy od Severuse pohlédla k Harrymu a výraz v očích jí změkl. Nebylo těžké uhodnout, na co myslela. Vyprávěla mu, co pozorovala prostřednictvím sledovacího kouzla.

Vskutku škoda, že není možné ukládat obrázky takového sledovacího kouzla. Ale snad by Poppy byla ochotná poskytnout své vzpomínky do myslánky. To by přece byl báječný dárek k Severusovu a Harryho spojení… Kdybychom tak toho tvrdohlavého chlapa konečně přiměli k rozumu. No, nemůže pravdu odmítat navždy. Někdy si musí své pocity přiznat. Především proto, že se o to Poppy jinak postará.

Albus se vytrhl ze svých myšlenek, když k němu přistoupili oba jeho studenti. Oba působili unaveně, i když se to nezdálo být tak špatné, jako v případě profesorky Přeměňování. Oni oba přitom pomáhali starat se o vyděšené studenty – Lenka dokonce i přesto, že nebyla v Nebelvíru – a to si na nich vyžádalo svou daň.

„P… Pane?“ Jako vždy, když hovořil s učitelem, byl Nevillův hlas tichý a nesmělý, i když se jeho sebedůvěra v posledních měsících díky Harrymu o něco zvýšila. „Máte tušení, co se to s Harrym stalo? Co by mohlo způsobit jeho bolesti?“

Div divoucí. Tiše položená otázka dokázala nějakým způsobem proniknout dokonce i k těm dvěma hádajícím se kohoutům, kteří okamžitě zmlkli a jako všichni ostatní pohlédli s očekáváním na ředitele. Z očí jim zářila naděje. Naděje, že on i tentokrát věděl víc než všichni ostatní a že mohl přinejmenším poskytnout informace o tom, co bylo důvodem bolestí kočičího mladíka.

„Nu, pane Longbottome, mám vskutku jednu domněnku, ale nejsem si ještě jistý, a dokonce i kdybych měl pravdu, bylo by tu stále ještě mnoho nezodpovězených otázek. Nejlepší bude počkat, dokud nás pan Potter neinformuje o všem, co ví, a pak uvidíme dál.“ Jeho pohled putoval k posteli a na rtech se mu objevil úsměv. „Ach, a docela to vypadá, jako bychom už nemuseli čekat dlouho.“

Veškerá pozornost se okamžitě přenesla k nemocniční posteli, kde se kočičí chlapec začal neklidně převalovat.

Šípková Růženka byla podle všeho připravená se probudit a doufejme, že konečně vnese trochu světla do této spletité záležitosti.

=^.^=

Další

=^.^=