Být tvým kocourkem - 6. kapitola

04.12.2013 19:00

 

Všem příznivcům kocourka se moc omlouvám za zpoždění. Další kapitola nevím, kdy bude, mám zkoušky v předtermínu, tak uvidím, jak budu stíhat...

Všem vám hrozně moc děkuju za komentáře! :-)

Pat moc a moc děkuju za obetování :-)

Příjemné čtení.

=^.^=

 

Neville v ložnici nervózně přecházel sem a tam. Harryho výkřiky postupně ztrácely na hlasitosti a změnily se v hlasité kňučení, které však nebylo o nic méně naplněné bolestí. Přede dveřmi mohl slyšet Rona, který všechnu svou paličatost, své přesvědčovací schopnosti a, pokud se mohlo jít po zvuku, nasadil i své tělo, aby ostatním Nebelvírům zabránil vstoupit do pokoje.

Neville mu jeho úkol vůbec nezáviděl.

Ale v podstatě by se sám s radostí postavil nejen Nebelvírům, ale i Havraspárským a Mrzimorským a, Merlin chraň, Zmijozelům, jen kdyby profesorka McGonagallová a madam Pomfreyová už konečně přišly.

Krátce zavadil pohledem o postel svého kamaráda. Kdysi bílé povlečení bylo na mnoha místech červeně zbarveno krví, která vytékala z hlubokých škrábanců, jež si kočičí mladík ve své bolesti sám způsobil. Na voskově bledé kůži se mu leskl pot.

Oči měl zkalené bolestí a horečkou. Neville se sice neodvážil Harryho ani dotknout, poté co posledně reagoval tak intenzivně, ale stačilo už jen přijít do jeho blízkosti, aby cítil horkost, která z něj vycházela.

Rozruch přede dveřmi byl najednou hlasitější. Nebelvír se k nim s obavami obrátil. Doufejme, že nikdo nevstoupí, pomyslel si. Harry si může nějaké rozčilování opravdu odpustit.

Za sebou slyšel, jak Dean přistoupil blíž, připraven každého vetřelce obratem zase transportovat ven, a zahořel vděčností. Bez svého přítele by byl úplně ztracený a pravděpodobně by se dávno schoulil v nějakém rohu.

Pak však nastalo vně pokoje ticho a bylo slyšet zvuky mnoha vzdalujících se kroků. Dveře se otevřely a vstoupily tři osoby.

Madam Pomfreyová byla oblečena v dlouhé, světle modré noční košili, přes kterou si jen spěšně hodila měkký růžový župan. Na nohou měla domácí trepky. McGonagallová byla rovněž v noční košili a byla zabalená v plédu s tartanovým vzorem. Na hlavě jí trůnila čepice na spaní, zpod které vykukovaly jednotlivé prameny zcuchaných vlasů. Bylo jasné, že obě byly právě vytažené z postele.

Neville si byl jistý, že ve svém životě ještě neviděl nic lepšího.

Projela jím úleva a cítil, jak se mu nohy proměnily v želé. Dean byl okamžitě znovu u něj a táhl ho k jedné z postelí, na kterou se svalil spolu s ním. Seamus, který vešel do místnosti s oběma ženami, se k nim připojil. I McGonagallová k nim po krátkém, starostlivém prohlédnutí Harryho a výměně pohledu se sestrou přistoupila.

„Pane Longbottome, pane Thomasi, pane Finnigane!“ kývla ke třem chlapcům. „Nebojte se, udělali jste, co jste mohli, a teď je všechno ostatní na madam Pomfreyové. Jsem si jistá…“ Překvapeně couvla, když Neville najednou vyskočil a spěchal kolem ní k léčitelce.

„Nesahat!“

Příliš pozdě… ruka léčitelky se kolem Harryho zápěstí sevřela jen jemně, aby mu změřila puls, ale reakce byla stejná, jako už předtím s Nevillem.

Jakmile se jejich kůže dostala vzájemně do kontaktu, Harry zařval, jakoby se popálil od rozžhaveného železa a pofňukávání znovu přešlo ve hlasité výkřiky. Sestra okamžitě trhla rukou zpátky a vyslovila nějaké kouzlo, které zřejmě mělo mladíkovu bolest zmírnit, ale neprokázalo žádný účinek.

Ustaraně se zamračila, zatímco se Neville rozčileně obrátil a obdařil Seamuse pohledem, který by jejich učiteli lektvarů dělal všechnu čest. „Copak jsi jim neřekl, že se Harryho nesmí dotýkat?“ zasyčel rozzuřeně. Seamus provinile pohlédl na podlahu. „Idiote!“ S tímto slovem se zase otočil k sestře. „Nemůžete něco udělat? Uvalit na něj kouzlo nebo mu dát lektvar nebo…“ bezmocně se odmlčel.

Madam Pomfreyová zamyšleně nakrčila čelo a otáčela hůlku v rukách.

To je opravdu komplikovaná situace,‘ pomyslela si. Kouzla na něj od té přeměny nepůsobí a lektvary… nevím… to jsme ještě nezkoušeli. Nejlépe, když dám vědět Severusovi, on má na skladě větší výběr lektvarů než já.

Rozhodně pohlédla na ostatní, v místnosti se nacházející osoby. „Jsem pro to, abychom zavolali Severuse. Možná zná lektvar, který Harrymu dokáže pomoct. Má kouzla na něj totiž nemají vliv. Bohužel nevím, kde se momentálně zdržuje, protože má, myslím, dnes v noci dozor.“ Tázavě se zadívala na Minervu, která přitakala.

„Ano, dříve zvečera mi říkal, že dnes musí znovu kontrolovat chodby. Mohl by tedy být kdekoli,“ řekla a tiše vzdychla.

„To je ale zase jednou typické pro chlapcovo štěstí! Nejlépe uděláme, když poprosíme domácího skřítka, aby ho pro nás našel. Zrovna toho jednoho večera, kdy je Albus mimo hrad, se musí stát něco takového.“

Neville se mezitím znovu trochu uklidnil a napřímil ramena. „Dobby!“ zvolal do místnosti. Ozvalo se tiché pop a drobná postava domácího skřítka se zjevila před ním. „Co…“ začal tím pro domácí skřítky typicky úslužným způsobem, než ho obzvlášť trýznivý Harryho výkřik donutil se obrátit. S pištěním rozevřel své obrovské oči. „Pane Harry Pottere, pane!“ zašeptal s hrůzou a nasměroval svůj pohled přímo na Nevilla. „Pane Neville Longbottome, pane, co chybí panu Harry Potterovi, pane? Může Dobby něco udělat? Dobby udělá všechno, aby panu Harry Potterovi pomohl, pane!“

V Nebelvírovi zahořel soucit s naprosto vyděšeným a téměř už panikařícím tvorečkem. Věděl, jak moc Dobby na svém „Pan Harry Potter, pane“ visí. Takže poklekl před skřítka na podlahu a konejšivě mu položil obě ruce na úzká ramena. „Jen klid! Harry je nemocný a ano, můžeš něco udělat, abys nám a také jemu pomohl. Musíš najít profesora Snapea a postarat se o to, aby přišel sem. Řekni mu, že má Harry silné bolesti a my potřebujeme jeho pomoc.“

S kývnutím a dalším pop skřítek zmizel. Neville s povzdechem nechal ruce klesnout a zadíval se na ostatní. „Teď můžeme jen čekat a doufat.“

ooOoo

Zatímco Harry ve své ložnici trpěl strašnými bolestmi, kráčel Severus tiše temnými chodbami hradu a pátral po studentech, kteří se navzdory zákazu vycházení zdržovali mimo své koleje. Ve svém tmavém hábitu téměř úplně splýval s okolní temnotou. Jako predátor při pátrání po své kořisti.

Ta myšlenka dala v jeho vážných rysech vzniknout náznaku úsměvu, zatímco v jeho nitru se vynořil obrázek mrštného černého pantera, který se kradmo pohyboval hustým podrostem. Pak však úsměv zmizel jako kouř nad komínem, když mu ta krásná šelma připomněla jistou jinou, rovněž černou kočku.

Zatraceně, jak jen to ten zatracený kluk dokáže, stále znovu se mi vkrádat do myšlenek?‘ přemýšlel ponuře.

Ale odpověď na tu otázku byla v podstatě jasná… tím, že z nich prostě nikdy úplně nevymizel. Ať už dělal cokoli, vyučoval, vařil nebo spal, pořád tu byl ten stín na okraji jeho vědomí. Vždy připraven v nejméně vhodných chvílích se náhle posunout do středu jeho myšlení a rozptýlit ho představou zářivých zelených očí, nepoddajných černých vlasů a jedním vrnícím hlasem.

Jedna jeho část se chtěla těm myšlenkám poddat a jednoduše si je užívat, a přesně to byl důvod, proč se Harrymu Potterovi tak dobře vyhýbal.

Ten chlapec měl právě sedmnáct, byl to jeho student a syn jeho nejhoršího školního nepřítele. To nejrozumnější bylo prostě na něj zapomenout a žít svůj život dál tak, jako dosud. Dokonce, i když se roky nevyspal tak dobře, jako v ty noci, kdy se mladík jako kočka proplížil do jeho postele, a jeho tělo tak perfektně pasovalo do jeho náruče.

Musel se konečně dokázat od kocourka… ne, od Pottera, odpoutat. Chlapec za ním koneckonců také už dlouho nepřišel, což se projevovalo v tom, že si ho malý kocour už dlouho nikde nevyčíhal.

Severus ignoroval uzel, který se mu při té myšlence utvořil v žaludku.

Dlouhými kroky zabočil za roh a všiml si s hlasitým vnitřním klením, že zatímco byl ponořen v myšlenkách, docela automaticky zamířil cestou k nebelvírské věži a nacházel se teď nedaleko obrazu Buclaté dámy.

„No skvěle!“ zamumlal. „A jako další namaluji malá srdíčka na své pergameny a zčervenám pokaždé, když mi ten spratek přeběhne přes cestu.“

Otočil se tak prudce, že jeho hábit kolem něj divoce zavířil, a pospíchal, odkud přišel. To ještě opravdu chybělo, aby se jako roztoužené štěně poflakoval před nebelvírskou společenskou místností.

Právě zahýbal do tajné chodby, která ho měla zavést přímo na území havraspárských, když najednou, v tichu noci, se rozlehl relativně hlasitý zvuk a před ním v chodbě se objevila malá postavička v různě zkombinovaných pestrých kouscích oblečení. Jeho první reakce spočívala v reflexivním tasení hůlky a namíření na malou postavu. Člověk by nepřežil tak dlouho jako špion, jak se to dařilo jemu, kdyby váhaje marnil čas.

Poté, co si uvědomil, co se to tu před ním zjevilo, sestávala jeho další reakce v posměšném povytažení obočí.

Růžový hypogrif na křiklavě žlutém pozadí? Ten domácí skřítek by si pravděpodobně skvěle rozuměl s Albusem. Když si to pomyslel, byl si jistý, že čepici s vířícími neonově zelenými hvězdami, kterou měl ten prcek na sobě, dokonce kdysi na svém mentorovi viděl.

„Co chceš?“ zeptal se skřítka, který vypadal, jako by měl každou chvíli utrpět nervové zhroucení. Obrovské oči na něj pohlédly.

„Pan Neville Longbottom, pane, posílá Dobbyho, aby vyzvedl profesora Snapea, pane. Pan Harry Potter, pane, má strašné bolesti a křičí, že to Dobbyho už při poslechu bolí. Musíte pomoct, profesore Snape, pane, všude je krev a Dobby si dělá velké starosti.“

Ten různobarevný tvor mluvil tak rychle, že Severusovi připadalo těžké sledovat, co říká. To nejdůležitější však zaznamenal.

Harry, bolesti, krev.

Koťátko!

Ostrá panika vystřelila jako oheň jeho žilami, vyhnala jeho tepovou frekvenci do výšin a vyřadila veškeré racionální myšlení. Později, až se bude ohlížet zpátky k tomuto momentu, bude tvrdit, že prostě považoval za logické přinést chlapce k lektvarům, místo naopak, protože se nacházel mnohem blíže jemu a také nevěděl, který lektvar bude potřebovat. Avšak realita vypadala jinak. Ve skutečnosti nevyplýtval žádnou myšlenku na to, co bylo logické. Jen jedno se pro něj v tu chvíli počítalo. Jeho kocourek ho potřeboval.

Jako štvaný fúriemi téměř letěl chodbami. Srdce mu bušilo, jako by bylo třeba vyhrát maraton a hábit za ním s nadouváním vlál. Svět kolem něj zmizel, bylo neskutečné, jak se strach o kočičího mladíka přesunul do středu jeho bytí.

Krátce před vchodem do nebelvírské věže mu dva žáci vběhli téměř pod nohy, což by obvykle znamenalo okamžitou ztrátu bodů jak pro chlapce z Nebelvíru, tak pro jeho přítelkyni z Mrzimoru. Avšak on si těch narušitelů ani nevšiml, ačkoli dívka při pohledu na něj překvapením dokonce tiše vykřikla.

Rychlými kroky pospíchal kolem nich přímo ke vstupu do společenské místnosti.

„Zlatý déšť!“ vpálil té do růžových šatů s volány oblečené Dámě na obrazu. Byla úplně bledá. Aniž by ze sebe vydala hlásku, uvolnila průchod. Znamení toho, že ji něco muselo strašně vyvést z rovnováhy, protože za normálních okolností si ta ženská nikdy nedokázala odpustit hloupé komentáře.

Ale Severus byl příliš mimo sebe, než aby její neobvyklé chování vůbec zaznamenal. Dokonce, i kdyby tomu tak bylo, jakmile se uvolnil vchod, ušetřil by si jakoukoliv otázku, neboť důvod pro její chování se mu hlasitě nesl vstříc.

Och Merline, kocourku!

Severus se během své smrtijedské kariéry účastnil mnoha mučení, ale ještě nikdy neslyšel takové výkřiky. Bolest v nich obsažená byla téměř hmatatelná.

Pokud to bylo možné, jeho panika se ještě zvětšila.

Rychleji ještě než Albus, když mu člověk zamával balením citronových dropsů před nosem, zdolal schodiště. Rona, který stále ještě stál na stráži přede dveřmi do ložnice, nevzal ani na vědomí a jednoduše by ho porazil, kdyby ten odvážně neuskočil stranou do bezpečí.

Dveře už takový kousek vykonat nemohly. S hlasitým třesknutím se rozletěly a udeřily do stěny. Dlouhá trhlina se objevila ve starém odolném dřevě, které přežilo již mnoho generací studentů, jen aby teď padlo za oběť starostlivosti jednoho učitele.

Bouřlivý výstup Mistra lektvarů zastihl ty již v místnosti přítomné osoby nepřipravené. Nepočítali s ním ani tak brzy, ani v takovém stavu. Hábit měl díky panickému spěchu k Harrymu v nepořádku, čelo pokryté potem a horečnatou obavu v očích. To nebyl ten Severus Snape, kterého znali a, v případě studentů, se ho báli. Tudíž se jim pravděpodobně ani nemohlo zazlívat, že na něj nejprve jen dokázali zírat s otevřenými ústy.

Dokonce ani Minerva si neuvědomila, jak velká jeho náklonnost k Harrymu byla. Jak velká jeho starost o něj byla.

Severus si ostatních lidí v pokoji nevšímal. Jakmile vstoupil do ložnice, zamířil svůj pohled neomylně na Harryho a aniž by svůj krok byť i jen trochu zpomalil, pospíchal rovnou k jeho posteli. V uších mu rezonovaly zmučené výkřiky.

Kupodivu to byl Neville, který se jako první dokázal uvolnit ze své strnulosti.

„P… Profesore! Nečekali jsme vás tak rychle. Máte u sebe ty lektvary?“ Severus mu nevěnoval ani jediný postranní pohled. Celá jeho pozornost spočívala na Harrym, jeho bledé pokožce, sklovité od bolesti, neklidných očích a krvácejících ranách, které si sám způsobil. Při tom pohledu se mu srdce bolestně sevřelo. Ale zapříčinil také, že mlha v jeho mysli trochu prořídla.

„Šššš… Žádný strach, koťátko, teď bude všechno zase dobré. Dohlédnu na tebe,“ řekl něžným hlasem a sklonil se nad Harrym. Ten nastražil uši, vyhledal jeho pohled a navázal kontakt s jeho očima. Povzbuzen Severus pokračoval a tiše k němu promlouval. „Opět děláš jenom potíže, že ano? Jednou z tebe ještě zešedivím. No tak pojď, vezmu tě do laboratoře a pak se postaráme o to, aby ty bolesti přestaly.“ Natáhl k Harrymu ruku.

To vytrhlo i ostatní z jejich strnulosti. Ještě když po něm sahal, vyděšeně sebou trhli, vědomi si toho, že každé varování přijde příliš pozdě a úzkostlivě přihlíželi tomu, jaká bude Harryho reakce na takové množství kontaktu. Mohla by se jeho bolest ještě vystupňovat, jeho křik nabrat ještě na větší hlasitosti, znít ještě utrápeněji?

Neville hledaje oporu, uchopil Deanovu ruku a přimkl se k němu tak pevně, až mu vystoupily bílé klouby. Dean neméně pevně stisk opětoval. Madam Pomfreyová a profesorka McGonagallová si vyměnily pohled, obě bledé a starosti jasně vepsané ve tvářích. Seamus si přitiskl ruce na uši a zavřel oči. Nechtěl vidět, slyšet, co se teď dělo.

Severus přitáhl opatrně křehké Harryho tělo k sobě a zvedl ho do náruče. Jeho ruka se přitom položila na obnaženou horní polovinu chlapcova těla.

Ostatní přihlíželi s hrůzou v očích. Teď bude všechno určitě ještě horší, Severus se Harryho dotkl a to znamenalo…

… patrně něco jiného, než v případě všech ostatních. Namísto ještě hlasitějšího křiku a vyhýbání se doteku, Harry se k Severusovi doslova přitiskl a zdál se být klidnější.

Zmateně a nevěřícně se obě ženy a tři studenti dívali na Severuse, který se s Harrym v náruči vyřítil z pokoje.

ooOoo

V bradavické ošetřovně, která byla ponořena v jemné zlatavé záři zapadajícího slunce, vládlo ticho. Otevřeným oknem tam pronikalo melodické ptačí cvrlikání a jemná bríza sebou nesla smyslnou vůni magického jasmínového keře pnoucího se po venkovní zdi. Jeho bílé, na parapetu se rozmáhající květy tvořily nádherný kontrast k obloze ponořené v ohnivých barvách.

Toho času bylo na ošetřovně obsazené pouze jedno jediné lůžko. Malá hromádka pod tenkou přikrývkou byla jediným odkazem na tu se tam nacházející osobu. Na židli vedle postele seděla proti světlé stěně ošetřovny jako temný stín působící postava, na klíně otevřenou knihu, které však nevěnovala žádnou pozornost. Její veškerá pozornost se totiž upírala na tu pomalu a pravidelně se zvedající a klesající hromádku pod pokrývkou. Černé oči sotva mrkaly. Jedna ruka částečně zmizela pod dekou. Tam, pod ochranou bílé látky držely dlouhé, štíhlé prsty jemně a zároveň jistým stiskem, hubenou ruku toho, který ho ve spánku železným úchopem svíral, jakoby se bál, že by dotyčný mohl jednoduše zmizet. Dlouhý, hebkou srstí pokrytý kočičí ocas si přitom omotal kolem jeho zápěstí jako dodatečnou jistotu.

Černé vlasy povlávaly ve vánku a postava pod dekou tiše zamumlala, když k ní zavála vůně různých bylin smíchaná s vůní jasmínu. Nakupená deka se zatřásla, když se postava ve spánku pohnula. Přikrývka o něco sklouzla a uvolnila pohled na jemnými kočičími oušky korunovaného vlasatce.

S hřejivým výrazem v očích se Severus Snape trochu předklonil a volnou rukou něžně projel divokými, černými kadeřemi. Zpod deky se ozvalo tiché předení.

„Co jen mám s tebou dělat, koťátko?“ zabručel tiše, hlas teplý jako tmavý samet a náznak úsměvu v ustaraně hledících očích.

Jakoby v odpověď zaznělo opětovné zamumlání a tmavá kštice se přitiskla do neustále černé vlasy hladící ruky. Předení zesílilo, když špičkami prstů lehce přejel přes citlivá kočičí ouška.

Sladký zpěv slavíka se vznášel v pomalu se šeřící místnosti.

Přede dveřmi se ozvaly kroky. Bylo slyšet hlasy.

Severus se okamžitě vzdal hedvábně hebkých vlasů a sáhl po knize na svém klíně. Druhá ruka však zůstala, kde byla.

Když se dveře na ošetřovnu otevřely, zvedl tázavě hlavu a klidně pohlédl vstříc příchozím osobám. Pro celý svět vyhlížel jako muž, kterého právě vytrhli z jedné z nejzajímavějších knih.

„Dobrý večer, Severusi! Slečna Láskorádová a pan Longbottom se zastavili, aby se podívali na svého přítele. Už se probudil?“

Do místnosti vešla efektivně jako vždy madam Pomfreyová a zamířila přímo k Harrymu a Severusovi. Lenku a Nevilla stále za patami.

„Dobrý večer!“ zavrčel Severus, bez opravdové zlosti v hlase.

V zásadě dokázal snášet lékouzelnici opravdu dobře, ale přece jen s ním byli v místnosti studenti a on bránil svou tvrdě vypracovanou špatnou pověst. Koneckonců se mu teď po několikáté dostalo té cti být na konci školního roku zvolen posledním ročníkem za „nejneoblíbenějšího učitele Bradavic“. Od svého prvního roku coby kantora nebyl příjemcem tohoto ocenění jen dvakrát. Jednou byl předstižen Lockhartem a podruhé Umbridgeovou. Proti těm dvěma opravdu neměl žádnou šanci. Zejména Umbridgeové se podařilo poštvat proti sobě samotného ředitele. K tomu bylo pravděpodobně nezbytné převzetí školy a mučení studentů. Pěkné vědět, že u Brumbála ještě existuje něco takového jako práh bolesti. Někdy o tom Severus už těžce pochyboval.

Každopádně, Severus byl, jak už bylo řečeno, až na tyto dva roky vždy označen za nejneoblíbenějšího profesora. Tato „vítězná cesta“ byla trumfnuta už jen samotným Albusem, který byl od toho roku, ve kterém udílení cen poprvé zorganizoval, nepřetržitě oceňován „Zlatým citrónovým dropsem“ za nejneobvyklejší oblečení. Takže nebyl žádný důvod porušit v tomto roce tradici a podstoupit riziko ztráty ceny.

„Ko… Pan Potter se ještě neprobudil, avšak horečka je již pryč a zdá se, že se opět cítí lépe. Už žádné bolesti, pokud mohu soudit,“ poreferoval, než zase sklopil pohled, aby pokračoval ve čtení. Nebo přinejmenším aby tak působil, zatímco koutkem oka sledoval Poppy, která teď o kousek stáhla přikrývku, aby získala na Harryho lepší výhled.

Mohl slyšet, jak oba Harryho přátelé přistoupili blíž, ale jeho pozornost byla zaměřena výhradně na chlapce.

Jeho tvář byla stále ještě bledá a pod očima mu ležely tmavé stíny. Horní ret měl lehce oteklý a bylo vidět trochu zaschlé krve tam, kde se kousl, aby zadusil výkřiky. Ale obličej měl uvolněný, dýchání klidné a pravidelné.

Rázným pohybem vytáhla Poppy hůlku, zvedla ji, a pak se zarazila uprostřed pohybu, zasunula ji opět do kapsy a vytáhla prostý mudlovský teploměr. Jen krátce zaváhala, než svému pacientovi opatrně otevřela, aby mu umístila měřicí přístroj pod jazyk.

Sice se Harryho v těch téměř patnácti hodinách, které trávil tady na ošetřovně, už několikrát dotkla, ale po zkušenostech z předchozí noci jí asi nikdo nemohl zazlívat, když byla trochu opatrnější než obvykle.

Aby se Poppy zaměstnala, než bude teploměr se svou prací hotov, šla a zavřela okno. Večerní vzduch byl čerstvý až příliš.

Zatímco Poppy zavírala okno a teploměr se činil, Neville si obstaral židli a usadil se naproti učiteli lektvarů, po boku svého spícího kamaráda.

Jeho pohled, když se díval na Harryho klidnou tvář, byl něžný a láskyplný. Harry byl nejlepší přítel, jakého kdy měl.

Jsem tak rád, že jsem tě neztratil. Nevím, co bych tady měl bez tebe dělat.

Lenka si stoupla vedle něj, předklonila se, a aniž by jen na zlomek vteřiny zaváhala, dala Harrymu polibek na tvář. I v jejích očích byla láska k příteli jasně čitelná. Stejně jako Neville ještě nikdy nemohla kamaráda, jakým byl Harry, pokládat za vlastního. Ve skutečnosti neměla před Harrym žádné opravdové kamarády. Většina lidí ji považovala za zvláštní a vyhýbala se jí. Přitom byla velmi láskyplný člověk, vlídný, ochotný pomoci a ve srovnání s ostatními otevřený a nepředpojatý.

A je statečná!‘ pomyslel si Neville, když se Lenka poté, co se zase napřímila a Harryho ještě jednou pohladila po tváři, odebrala kolem postele k jejich čtoucímu profesorovi, který si jich zdánlivě nevšímal.

Podívala se mu přes rameno, usmála se jedním ze svých zasněných úsměvů a řekla: „Skutečně otravné, tyhle krudlenky, že ano?“

Okej, to jí teď vyneslo jeho pozornost. „Jak prosím?“ zeptal se zmateně a vzhlédl od své knihy přímo do jejích vodnatě modrých očí. Bylo to, jakoby se mu podívala přímo do duše, ale co mu způsobilo mnohem větší nelibost, bylo jiskření, které leželo skryté v hloubkách jejích jasných očí. Vzpomněl si na Brumbála a některé z nejtrapnějších situací svého života.

Jak moc nenáviděl jiskřící oči!

Tak zabraný ve svých myšlenkách Severus téměř propásl odpověď blonďaté Havraspárky na svou otázku.

„Říkala jsem, že tyhle krudlenky jsou docela pěkně otravné. Jste první člověk v Bradavicích, u kterého jsem zažila, že ví, jak se proti nim bránit.“

Její odpověď mu opravdu nepomohla. Tázavě nadzvedl jedno obočí. „O čem to, prosím vás, mluvíte?“

Nyní bylo jiskření v jejích očích zřetelnější a její rty se zkroutily do úsměvu. „O vaší knize… čtete vzhůru nohama, pane. To je jediný způsob, jak zabránit krudlenkám, aby vám ukradly načtené znalosti.“

Severusův pohled střelil dolů na knihu v jeho ruce, kterou opravdu držel špatně. Sakra! … Tolik k mé pověsti!

Z Nevillova směru zaznělo potlačované hihňání, které profesor lektvarů kvitoval rozezleným pohledem. Vedle něj se Lenka zasněně usmála a zabroukala tichou melodii. Severus by teď nejraději prostě vstal a vypochodoval z pokoje, ale všechno v něm se vzpíralo proti tomu pustit ruku svého kocourka. Takže zůstal, kde byl, beze slova knihu otočil a „pohroužil“ se opět do své četby, laskaje palcem pod ochranou přikrývky hřbet Harryho ruky.

Neville, který se opět zklidnil, se opřel ve své židli. Jeho pohled spočívající na profesorovi byl nyní vážný a zamyšlený. Snape vypadal, jakoby nespal celou noc a měl na sobě stále to samé oblečení. Jeho vlasy byly rozcuchané a oči mírně podlité krví. Na jeho krku byla rozmazaná krvavá skvrna, kterou se nenamáhal setřít. Pravděpodobně ani nevěděl, že tam tu skvrnu měl.

Snape předchozí noci nebyl sám sebou. Neville nikdy dřív svého jinak tak vyrovnaného učitele neviděl v tak rozrušeném stavu. Když se přiřítil do jejich ložnice, měl ve tváři vepsanou paniku a starost. Jako pronásledován démony pospíchal k Harryho posteli a než mohl kdokoliv zareagovat, jednoduše ho zvedl do náruče.

Neville v tu chvíli myslel, že bude mít infarkt. Mohl bych přísahat, že mi srdce na jeden nebo i dva údery vysadilo, když Snape po Harrym jen tak sáhl a dotkl se jeho kůže. Už jsem myslel, že to bude ještě horší… ty výkřiky… bolest… naše bezmoc.

Ale bylo to jinak.

Harryho reakce byla jiná.

Místo couvnutí, křiku a svíjení se bolestí, se k tělu učitele doslova přitiskl, když ho vynášel ze dveří. Pochopitelně on i ostatní Snapea a jeho náklad následovali, jakmile se vzpamatovali ze svého překvapení. Stálo to nemalé úsilí toho dlouhými kroky odtamtud rázujícího muže dohonit. Když ho dostihli, mohli vidět, že Harry pevně ovinul paže kolem profesorova krku a obličej pohřbil v jeho hábitu, zatímco jeho ocas se mu obtočil kolem ruky. Jeho výkřiky ustoupily do pofňukávání. Tu a tam z něj vyšel tlumený sten nebo bolestivé zasyčení a tělo mu ovládala třesavka.

Alespoň Nevillovi při tom pohledu úlevou téměř vyhrkly slzy.

Bylo třeba určité snahy, aby Snapea, který k sobě Harryho ochranitelsky tiskl, navedli směrem k ošetřovně. Byl odhodlaný vzít mladíka do svých pokojů ve sklepení a tam do něj vpravit všechny možné lektvary. Ale nakonec se madam Pomfreyové podařilo ho přesvědčit o tom, že se Harryho stav zlepšil natolik, aby nepotřeboval žádné další lektvary a že by ho teď nejlépe měli uložit do postele, aby si mohl odpočinout.

V nemocničním křídle se pak Snape osobně postaral o Harryho očistu a ošetřil jeho zranění. Což by se v té době taky asi jinak nepovedlo, protože kočičí mládenec, když se ho madam Pomfreyová omylem dotkla, sebou s tichým poplakáváním škubal. To léčitelce vyneslo temný pohled Mistra lektvarů a všem ostatním zákaz chodit do Harryho blízkosti. Harrymu se nakonec nějak podařilo usnout, ruku pevně zatnutou do látky Snapeova hábitu a madam Pomfreyová vyhodila všechny kromě lektvaristy.

Zajímalo by mě, jestli se Snape dneska v noci byť i jen jedinkrát od Harryho vzdálil?‘ pomyslel si pobaveně Neville. Vsadil bych dvacet galeonů proti jednomu z Brumbálových citrónových bonbónů, že ne.

Jeho a Lenčin pohled se zkřížily. Její zasněné oči krátce pobaveně zajiskřily. Věděla, co si myslel, a dávala mu za pravdu. Bylo opravdu fascinující, jak se v posledních měsících sblížili, že mohl přesně říct, co si myslela. Znovu v sobě pocítil zahořet vděčnost za to, že má teď tak dobré přátele. Věnoval dívce láskyplný úsměv, který mu byl vrácen.

Avšak jeho sentimentální myšlenky byly přerušeny, když madam Pomfreyová přistoupila k posteli a natáhla se po teploměru.

„Ach, teplota zcela ustoupila. Teď je potřeba ještě nějaký čas, klid a mnoho spánku, a pak bude Harry zase jako nový,“ mínila spokojeně lékouzelnice. Očistila teploměr a strčila jej zpátky do kapsy. „Každopádně v to doufám! Nevíme, co způsobilo ten včerejší záchvat, takže nemohu říct, zda se to nebude opakovat. Snad Harry dokáže vnést do celé záležitosti trochu světla, jakmile se probudí.“

Bylo vidět, jak se Nevillovi, Lence a – když se člověk pořádně podíval – také Severusovi při léčitelčiných slovech ulevilo. Pochopitelně jim bylo jasné, že Harrymu už bylo mnohem líp, ale bylo vždy velmi uklidňující, když něco takového ještě jednou potvrdí odborník.

„Tak!“ Madam Pomfreyová si rezolutně založila ruce v bok a otočila se k Nevillovi a mezitím k němu přistoupivší Lence. „Slečno Láskorádová, pane Longbottome… chtěla bych vás poprosit, abyste teď odešli. Brzy bude servírována večeře a nechceme přece, abyste přišli pozdě.“

Tlačila oba směrem ke dveřím.

„Kšá, kšá! A vyřiďte svým spolužákům, že pan Potter nemůže v nejbližší době přijímat návštěvy.“

Oba studenti si to poslušně šinuli z nemocničního křídla. Přirozeně nikoliv bez toho, že by na Harryho vrhli ještě poslední pohled. Kdo ví, kdy je k němu sestra zase pustí.

Když byli pryč, obrátila se s odhodlanou tváří k Severusovi. Stoupla si přímo před něj. „A teď k tobě, Severusi Sebastiane Snape!“ Oslovený sebou trhnul a nejistě vzhlédl od své knihy.

Oho… celé jméno. To nemůže znamenat nic dobrého! Doufám, že mě taky nehodlá vyhodit! Jen nerad bych jí musel ublížit.

„Ano, Poppy?“

„Vyhodit tebe mi asi nebude nic platné, že? Jak tě znám, byl bys obratem zase tady a jako pomstu bys mi udělal ze zbytku dne peklo.“

Severus na ni nevinně pohlédl a jeho pohled jakoby říkal: ‚Kdo, já?‘

„Och, netvař se tak nevinně! Znám vás už dost dlouho, pane! Mám tě prokouknutého!“ Zadívala se mu přímo do očí. Její pohled byl z oceli a zavrtal se mu až do duše. Pak se najednou usmála.

Jemně položila svou ruku na jeho rameno a lehce stiskla.

„Dej mi vědět, až se naše Šípková Růženka vzbudí. Budu v kanceláři.“

Obrátila se k odchodu, ale ještě jednou se otočila, pohled opět ocelově tvrdý.

„Ach ano, a pošlu ti skřítka s něčím k jídlu. A běda ti, jestli uslyším, že jsi nejedl, jsi až příliš hubený!“

S těmito slovy se vytratila.

 

=^.^=

Další

=^.^=

 

 

Komentáře

...

Anonymka SS | 04.09.2014

tušila jsem, že ho dokáže jedině Severus uklidnit ;-) mimochodem Poppy je vtipná :-D

:-

kamčí | 14.12.2013

koukám, že Severus jako medicína stačil sám . Ani se nedivím, taky bych si takovou dala líbit :-)
díky

Re: :-

Sitara | 29.12.2013

Já taky :-D
A děkuju, kamčí ;-)

...

Agnes | 12.12.2013

Nějak se mi podařilo tuhle kapitolu minout, tak píšu až se zpožděním, ale jak vidím, bude to ještě včas.
Šlo to o dost lépe, než jsem čekala. Stačil Severus a nic jiného už nebylo potřeba. Dost mi to připomíná Elysejský klíč a Harryho psychosomatické problémy, když mu chyběl Severus. Kdyby to nebyl překlad, myslela bych, že se autorka Alicí inspirovala :-)
Nemůžu si pomoct, ale při čtení povídek mě vždycky napadá praktická stránka dané situace. Tak si říkám, co bude Severus dělat až "bude muset". Pochybuji, že by vzal za vděk nemocničními bažanty:-)
Doufám, že dnes tu žádné spoilery nemám :-D
Hodně štěstí u zkoušek!

Re: ...

Sitara | 29.12.2013

Že by od Alice opisovala? :-P :-D
Bože!!! Praktická stránka dané situace tebou připomenutá mě stála málem záchvat smíchu! :-D No jo, někteří lidé myslí na vše, co? ;-) V EK to Sev taky vyřešil nějak magicky, když měl Pottera v hlavě :-D Tak by to snad nějak dal i tady :-D Ale ta představa s nemocničním bažantem!!! ;-D
Ne, dneska už nespoileruješ :-D
Děkuju za přání štěstí, zatím se dařilo, tak snad bude i v lednu :-)
Za komentář jsem opět velmi vděčná! Díky Agnes :-)

:-)

arkama | 09.12.2013

Ahoj:-) docitala som az sem a teraz by to chcelo pokrackooo:-) Aj ked ja som na take ''realnejsie'' pribehy, toto ma neskutocne bavi. Chudak Severus, ani sa mu nedivim, ze sa celu dobu tak vzpiera. Takto znicit svoj tazko budovany image:-) Dik Sitara aj Pat za kapitolku, budem vyzerat pokracovanie, uz by sa to mohlo niekde pohnut, nech sa uz tolko netvaria chalani:-D

Re: :-)

Sitara | 29.12.2013

A zrovna jsem tě nechala tak dlouho čekat :-D Omlouvám se. Jsem ráda, že se ti i tato povídka zatím líbí a doufám, že tě pokračování nezklame ;-) Už nám zbývá jen pár kapitol, takže k posunu brzy dojde, žádný strach ;-)
Moc a moc děkuju za komentář, arkamo :-)

:))

Safira | 09.12.2013

juhúú!
Schon Kapitol! (nevim jak mam napsat přehlásku, kdyžtak poraďtě prosím :) )
No, tak se to vyřešilo-kocourek už nám nesténá a Severus se neplouží po chodbách a nenadává si ,když pomyslí na Harryho... :))
Pobavila jsem se u Lenčiny poznámky o krudlenkách :oD
Díky moc za kapitolu! :))

Re: :))

Sitara | 29.12.2013

Díky, Safiro! :-) Jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila!

Ztracený Severus :-)

Bobina | 06.12.2013

Tak Snape čte důležitě knihu a přitom ji má obráceně, tak ten už je marný, je v tom až po uši. To jsem zvědavá, jak mu to bude dlouho trvat, než si to sám přizná.

Re: Ztracený Severus :-)

Sitara | 29.12.2013

Ohó, nařknout Snapea, že je v tom až po uši jen kvůli knížce čtené vzhůru nohama... tsts :-D (on přece jen zaháněl krudlenky ;-) ).
Díky za komentář, Bobino ;-)

Choroba

Mononoke | 05.12.2013

Harry dlho u Severusa nebol a je chorý, je tam nejaká súvislosť?
Severus liečil dotykom, všimili si to už niektorí študenti, ako sa s tým vysporiada, keď sa Harry preberie? O tom, že prejavil pred ostatnými starostlivosť o Harryho.

Re: Choroba

Sitara | 29.12.2013

Ano, souvislost tu je :-D A vzhledem k tomu, že je Severus ve své péči a starostlivosti nenápadný asi jako slon v porcelánu, jistě to nikomu neušlo :-D
Mockrát ti děkuji za komentík, Mononoke!

ooOoo

Nade | 05.12.2013

To, jak Harry na Severuse pozitivně reagoval, nastoluje otázku. Co to vlastně s Harrym bylo? Nebo je? Pravděpodobně to budou nějaké abstinenční příznaky z nedostatku Snapeů v jeho blízkosti. :-D
Díky, těším se na pokračování.

Re: ooOoo

Sitara | 29.12.2013

Nedostatek Snapeů... jak zajímavá diagnóza, že :-D Bude to tam řečeno, jen si budete muset ještě chvilinku počkat ;-)
Já moc děkuju za tvé komentáře, Nade :-)

Skvelé :D

Sisa | 05.12.2013

Ahoj!! Pamätaš si na mňa ešte???? Snáď áno!!! Po nejakej dobe som sa sem vrátila aby som zistila, či ešte robíš nejaké tie tvoje úžasné preklada. Dúfali som, že áno a nakoniec som dúfala správne :D Všetky predošle kapitoly som do seba na jeden šup zhltla včetne (nwm to povedať po Slovenky :-) ) tejto. :D bola úžasná a krásna. A Sev by si mal konečne uvedomiť, že je zalúbený do kocúra Harryho <3

Re: Skvelé :D

Sitara | 29.12.2013

Áno! Ty jsi krvelačná madam Sisa, která si tak užívala, když v CE Brumbál natáhl bačkory :-D Jsem ráda, že jsi tu a že tě nová kočičina potěšila ;-)
Moc děkuju za komentík!

:-)

Mája | 05.12.2013

Severusi, jsi v tom až po uši... Až po kočičí uši :D Krásná kapitolka, pohladila po duši. Jsem zvědavá, co ten záchvat způsobilo. Že by odloučení od Severuse? Harry bude trpět krutými bolestmi, pokud mu bude odmítnut tělesný kontakt se Severusem? To by bylo skvělé řešení :-) Nikdo nemůže protestovat proti terapeutickému muckání :D

Re: :-)

Sitara | 29.12.2013

Správný odhad, Máji :-)
Děkuju za krásný komentář, "terapeutické muckání" mě rozesmálo :-D

====

weras | 05.12.2013

Jsem zvědavá,kdy Severusovi konečně dojde,že to,co cítí ke svému koťátku je láska. Harry má tyto problémy proto,že se mu Severus vyhýbal. Takže tato láska je oboustranná.. Líbí se mi Nevill a vlastně i Lenka,zdá se,že ti dva se také našli. Moc se mi dnešní díl líbil a jsem zvědavá na pokračování. Velký dík!!!!!

Záznamy: 1 - 20 ze 23
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek