Být tvým kocourkem - 5. kapitola

Zdravím vás.

Kapitola se zpožděním, kvůli technickým problémům. Příští bude též zpožděná, jelikož ještě není dopřeložená a já v těchhle podmínkách prostě nemám šanci ji dokončit včas. Což mě mrzí, zvlášť když tahle končí poněkud… nó, napínavě :-D

Všem vám moc děkuju za krásné komentáře pod minulým dílem, moc mě potěšily :-) S největší radostí proto dnešní kapitolu věnuji Safiře, Bobo, Nade, gleti, KalamityJane, Majduš, bacilovi, Máje, grid, Benny, weras, Agnes, kamčí a Mononoke.

Za betování děkuju Pat :-)

Příjemné čtení.

=^.^=

Severusovi spadla s hlasitým cinknutím vidlička na jeho poloplný talíř. Leknutím sebou trhl a pohlédl dolů na svůj klín, odkud na něj nevinně mrkaly dvě smaragdově zelené oči.

„Merline, kotě!“ Hlubokými nádechy se snažil uklidnit své bušící srdce, které začalo pádit o překot, když se kocour nečekaně objevil. „Pottere, co se stalo tentokrát? Nemůžete přestát ani jeden den, aniž byste se uchýlil do této formy?“

Věnoval Harrymu nahněvaný pohled. Ten však jen tiše zamňoukal a spokojeně se schoulil na jeho klíně. Vedle sebe zaslechl pobaveně zabublat ředitele a byl si jistý, že v jeho očích zase pro jednou tančily ty jiskřičky, kvůli kterým by se okamžitě dal nejraději na útěk.

No jistě, tomu starému kozlovi se to dobře směje, když není tím, na koho neustále a ve chvíli, kdy to nejméně čeká, skáče Potter ve své kočičí podobě. Jednou mi ten kluk ještě přivodí infarkt. Nemluvě o tom, že to škodí mé pověsti, když se kolem ustavičně producíruji se spokojeně předoucím kocourem v náruči, o kterém každý ví, že je to Potter, Chlapec-který-přežil-aby-chytal-myši.

Skutečně se v posledních dnech stávalo pořád dokola, že se Severus najednou přistihl ve společnosti černého kocoura. Jakmile něco kočičímu chlapci nahnalo dost strachu, aby to podnítilo přeměnu, spěchal ve své zvířecí formě s děsivou jistotou správného cíle přesně tam, kde se nacházel on. Jak pokaždé věděl, kde ho měl hledat, bylo Severusovi záhadou. Nebylo to tak, že by ho mladík prostě někde hledal, nýbrž si to zamířil vždy přímo k němu.

Když ho pak našel, otíral se mu buď tak dlouho o nohy, dokud z toho nebyl tak vynervovaný, že ho zdvihl, aby se vyvaroval klopýtnutí, nebo mu vyskočil přímo na klín, když v tu chvíli právě seděl.

Studenti a jeho kolegové se tím královsky bavili a on měl už teď strach, co mu Minerva v tomto roce daruje k Vánocům. Možná plyšovou kočku ladící k růžovému velikonočnímu zajíčkovi?

To by jí bylo podobné… ta ženská byla nelítostná.

Severus by vlastně měl být rozzlobený tou oddaností, kterou jeho student stavěl na odiv, a také se o to opravdu snažil, ale jeden pohled do špičaté kočičí tváře s velkýma zelenýma očima a všechen jeho vztek byl zapomenut. Zatraceně, proč se taky Potter musel stát zrovna kočičím hybridem?

Proč ne psím? Na psa by mohl být naštvaný bez obtíží. Nejlepším důkazem pro to byl Black. Přihlouplý pytel blech!

Ne… štěněčí pohled na něj absolutně neplatil.

Zato kočky… i teď stačil další pohled na hebké chlupaté klubko na jeho klíně, aby se jeho vztek rozpustil v nicotě.

U Salazara… Severusi, ty měkneš,‘ napomínal se.

S mrzutým výrazem ve tváři, který stál v naprostém kontrastu jeho stavu mysli, pokračoval dál ve svém jídle, a vrhaje zachmuřené pohledy na studentstvo nebo na své kolegy celkově vzato působil dojmem člověka, který byl s celkovou situací všechno jiné než spokojený.

Kdo se však díval bedlivě, mohl vidět, jak jeho pohled stále více ztrácel na ostrosti a nabral bezmála hřejivého výrazu, když měl pocit, že si ho nikdo nevšímá. Kromě toho se dalo vidět, pokud by k němu člověk přišel dostatečně blízko, jak jeho ruka pod stolem mazlivě hladí hustou srst kocoura a nutí ho tak příst.

Brumbál a McGonagallová, kteří seděli hned vedle Mistra lektvarů, mohli slyšet tichý zvuk, ale mladšího muže neoslovili. Věděli, že by to byl špatný nápad. Ovšem vyměňovali si opakovaně pobavené pohledy. Bylo totiž zkrátka příliš legrační vidět, jak se ten uzavřený, často odmítavý a zastrašující muž v rukách… nebo spíš tlapkách svého bývalého nenáviděného studenta mění ve vosk.

Jim bylo dávno jasné, že se Severusův postoj k synovi jeho dřívějšího úhlavního nepřítele změnil. Nezdál se, že by je stále oba házel do stejného pytle, nýbrž konečně to vypadalo, že byl schopný posuzovat Harryho docela nezávisle na jeho otci. Už dlouho si nemuseli vyslechnout žádné tirády o tom, jak arogantní a samolibý Harry byl a jak moc se podobal ‚svému otci a tomu zablešenému psisku‘.

Kromě toho při svých častých rozhovorech s ním několikrát zaznamenali, jak ho, pravděpodobně bez toho, že by si toho všiml, označoval jako „kotě“, něžnou to přezdívkou, která vypovídala o jejich poutu. Dokonce si už pohrávali s myšlenkou přiznat Nevillovi za jeho nevydařené kouzlo kolejní body. Nebo mu třeba udělit cenu. Vše, co Severuse tímto způsobem dokázalo ovlivnit, bylo výdělkem pro celou školu.

Také Harry podle všeho vyhledával jak jako kocour, tak i jako člověk blízkost svého učitele.

Ovšem zdálo se, že muž se chlapce, pokud nebyl v kočičí podobě, doslova úporně stranil, ačkoli ho často zastihli při tom, jak ho sleduje očima, jakmile se mu nacházel na dohled.

Doufali za ně za oba, že se situace brzy ustálí, neboť Harry a Severus pro ně byli velmi důležití, a oni si nepřáli nic víc, než vidět ty dva šťastné.

Kdyby jen Severus nebyl tak tvrdohlavý. Ale to by bylo asi jako stěžovat si na to, že déšť byl mokrý a Voldemort zlý… úplně k ničemu, protože to byl holt pevně daný fakt.

Den, kdy Severus Snape přestane být paličatější, než celé stádo oslů dohromady, by byl dnem, kdy se Draco Malfoy nechá ostříhat dohola a Ufňukaná Uršula spláchne své deprese do záchodu.

Jinými slovy… byl by to zázrak.

ooOoo časový skok ooOoo

Bezedné černé oči, které doprovázely tolik studentů i do jejich nočních můr, zamyšleně spočinuly na drobné postavě kočičího chlapce, který se právě v tu chvíli smál něčemu, co mu říkal Neville.

Špičáky se zablýskly ve světle a soutěžily tak s jiskřícíma, zářivě zelenýma očima.

Bylo zřejmé, že se Harry cítil ve své kůži dobře.

Od toho katastrofálního rána ve Velké síni uběhlo několik týdnů a poslední případ, kdy se Harry v záchvatu paniky proměnil v kočku, se udál již před několika dny.

Na začátku to pro něj nebylo tak lehké.

Ostatní studenti stále zapomínali, jak citlivými se jeho smysly díky přeměně staly, nebo to, že nechtěl, aby se ho někdo jen tak dotýkal.

Mnoho z nich stále znovu přicházelo za madam Pomfreyovou se škrábanci, které schytali proto, že Harryho polekali nebo pronikli do jeho osobního prostoru.

Přitom to nebyly jen jeho nové kočičí instinkty, které ovlivňovaly Harryho chování tímto způsobem, nýbrž i vzpomínka na ono ráno a strach, který vytrpěl. Ta vzpomínka byla tím, co ho nutilo reagovat ještě citlivěji, než jak tomu bylo obvykle.

Teplo vstoupilo do pohledu Mistra lektvarů, když Harry ukradl Nevillovi z jeho talíře poslední muffin a se svým lupem v ruce utekl za Lenkou Láskorádovou k havraspárskému stolu, aby u dívky vyhledal ochranu před pomstou svého kamaráda. Lenka věnovala Harrymu zasněný úsměv, dala mu pusu na tvář a vzala si muffin z jeho ruky. Jediná reakce kočičího mladíka sestávala z toho, že si jako náhradu vzal z jejího talíře kus jablka.

Nevadilo mu, když ho Lenka impulsivně objala nebo mu prostě jen tak dala polibek na tvář, jak už si Severus všiml mnohokrát předtím. Mezi těmi dvěma se v posledních týdnech vyvinulo blízké přátelství. Ještě bližší než to, které Harry před svou přeměnou sdílel s Hermionou a Ronem. Neville byl v jejich spolku tím třetím. Zdálo se, že si ti tři někdy rozumějí beze slov.

Zmijozelové si z nich rádi za jejich zády dělali legraci… z Kocoura, Střelenky a Ňoumy, jak je nazývali, ale otevřeně se nikoho od té malé, poučné příhody neodvážili stran tohoto tématu víc urážet.

Dokonce i Draco a jeho dva bodyguardi se drželi zpátky, což pochopitelně mohlo být i tím, že byli tou událostí přímo dotčeni.

Severus strávil mnoho času tím, že chlapce pozoroval. Byl rád, když se ukázalo, že své problémy překonal, i když by si spíš ukousl jazyk, než aby to veřejně přiznal, avšak obával se, že problémy pro všechny ostatní teď teprve začnou. Přece jen, Potter už několikrát dokázal, že přímo magicky přitahuje potíže všeho druhu a mocně tak oslabuje pověst Bradavic jakožto nejbezpečnějšího místa, které člověk mohl najít.

Boj o Kámen mudrců v prvním ročníku, Tajemná komnata a v ní žijící bazilišek ve druhém, pak Sirius Black a mozkomoři ve třetím, Turnaj tří kouzelníků a Voldemortovo zmrtvýchvstání ve čtvrtém, vloupání na Ministerstvo v pátém a boj se Smrtijedy propašovanými jedním studentem v šestém ročníku.

A to byly jen ty události, které ho téměř stály život.

Když k tomu připočítal ještě nehody při famfrpálu a vyučování, boje s ostatními studenty – zejména Dracem a jeho gorilami – a a a…

Harry Potter opravdu věděl, jak dohnat své učitele k šílenství.

Ale to byl, aby byl k sobě Severus upřímný, jen jeden z důvodů, proč ho pozoroval. Od toho rána, kdy se probudil vedle chlapce v posteli, k němu jeho pohled putoval neustále úplně automaticky. Bylo to jako reflex, který nastal, když se nacházeli v jedné místnosti.

To ho trochu znepokojovalo a tak se postaral o to, aby mezi nimi udržel co možná největší vzdálenost. Přinejmenším tehdy, když chlapec pobíhal po hradě ve své normální podobě. Kocourovi podle všeho prostě nemohl utéct.

Je to lepší pro nás oba, když se od něj držím dál,‘ pomyslel si Severus a odvrátil od kočičího chlapce svůj pohled.

U havraspárského stolu vzhlédl Harry ke svému učiteli lektvarů, který se vztekle rýpal ve své snídani, a úsměv z jeho tváře na chvíli ustoupil, když ucítil nepříjemné bodnutí v hrudi. Měl pocit, jako by byl probodnutý mnoha tenkými, malými jehličkami.

Pak starší muž zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. Krátce mohl v černých hloubkách číst teplo a porozumění a cítil, jak bodání ustalo, ale pak se pohled druhého muže uzamkl a jeho tvář překryla neproniknutelná maska.

Proč mě odmítá? Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?

Bodání se vrátilo, ale Harry si toho sotva všiml, když se mu srdce sevřelo bolestí. Dřív mu nevadilo, když ho Severus Snape tímhle způsobem odmítal, protože byl rád, že s ním nezacházel s otevřeným nepřátelstvím. Tehdy ani nevěděl, že měl starší kouzelník ještě jinou stránku, než tu, kterou ukazoval světu. Ale teď tomu bylo jinak. Už poznal jiného Severuse Snapea. Severuse Snapea, jehož oči vyzařovaly pochopení a jehož paže nabízely bezpečí, který jednoduše proseděl hodiny s knížkou u krbu a hladil kočku… a který mu dal pocit toho, jaké to je být doma. To byl pocit, který ve svém životě nikdy předtím nepoznal.

Nyní ho to táhlo do jeho blízkosti. Když byl smutný, měl strach nebo se cítil osaměle, tak stačilo být s ním, aby bylo všechno zase dobré. Stulit se u něj bylo prostě správné a on o to už nechtěl přijít.

Ovšem zdálo se být prakticky nemožné se k němu dostat, když zrovna nebyl ve své zvířecí formě. Jako kocour měl dovoleno za ním jednoduše přijít, nechat se zvednout do náruče, směl se stočit na jeho klíně a nechat se hladit. Pohyboval-li se však kolem jako člověk, mohl ho nanejvýš pozorovat z dálky. Nejblíže se k němu dostal ještě při lektvarech a dokonce i tam ho lektvarista oslovoval jen zřídka.

Mezitím by byl mnohem raději, kdyby s ním Snape jednal jako dřív a pro nic za nic mu strhával body. Všechno… VŠECHNO… bylo lepší, než být jím ignorován, jako by vůbec neexistoval.

Člověk by si mohl myslet, že přede mnou utíká… možná mě nemá rád, když nejsem kočka. Koneckonců mě vždycky nesnášel, protože mu připomínám mého tátu.

Nakrátko smutně svěsil uši, pak se však zase sebral. Nechtěl svým přátelům způsobit starosti, když mu beztak nemohli pomoct.

Ještě jednou toužebně pohlédl vzhůru k učitelskému stolu, pak nasadil svůj nejlepší úsměv a otočil se zase k Lence, smál se a žertoval s ní, ale jiskřičky v jeho očích byly ty tam.

ooOoo časový skok ooOoo

Se sklopeným pohledem proklouzl Harry portrétem do společenské místnosti, ve které panoval čilý ruch. Bylo krátce před večerkou, a tak se ve věži shromáždili téměř všichni. S Harryho příchodem ho okamžitě pozdravilo několik přátelských hlasů, které ho vybízely k tomu, aby s nimi ještě poseděl, ale Harry sotva vzhlédl.

Spěšně prošel společenskou místností, puntičkářsky dbaje na to, aby se s nikým nesrazil, a pospíchal po točitém schodišti do ložnice sedmého ročníku.

Ložnice byla zcela opuštěná a jemu se skrze rty prodralo úlevné povzdechnutí. Rychle za sebou zavřel dveře a opřel se o chladné dřevo.

Doposud se držel, aby nikoho neznepokojoval, ale teď v tichu a ústraní pokoje se již déle kontrolovat nemusel. S tichým zasténáním se sesunul podél dveří dolů na chladnou kamennou podlahu. Třesoucí se se schoulil na kamenech a udělal se tak malým, jak to jen šlo, zatímco jeho tělem uháněla jedna vlna silné bolesti za druhou.

Zatnul zuby, sevřel pěsti a snažil se tu bolest rozdýchat. Samou námahou mu na čele vyvstal pot a cítil, jak se mu drápy zaryly do citlivé pokožky dlaní, až začala téct krev. Ale pomohlo to. Sice to nějakou dobu trvalo, ale pak bolest povolila, klesla na únosnou míru, že mu umožnila se napřímit a odpotácet se do koupelny. Rychle se převlékl do pyžama a po krátkém kočičím mytí se vydal do postele.

Zmocnila se ho závrať a cítil, jak jeho nohy hrozí, že pod ním povolí. Jen s obtížemi se mu podařilo dostat se z koupelny až do postele. Se zasténáním klesl na pohodlnou matraci, zatáhl závěsy kolem své postele a vklouzl pod hřejivou peřinu. Ještě pořád ho všechno bolelo, ale ignoroval bolest. Byla na takové úrovni, o které věděl, že ji zvládne, a dokonce mohl i spát.

Sice nijak zvlášť dobře, ale dost, aby příštího dne nechodil do kolečka a nevypadal jako chodící smrt. Zavřel oči, soustředil se na hluboké a pravidelné dýchání a vyprázdnil svou mysl. Krátce nato upadl do neklidného spánku.

ooOoo

Podrážděně mžouraje si Neville probojoval cestu z pod své deky a polštáře, které vykazovaly příchylnost, při níž začal brát v úvahu vzdálené příbuzenstvo s Ďáblovým osidlem. U Merlina, ani Parkinsonová se nelepila tak houževnatě na Malfoye, jako tenhle zatracený kus látky na něj!

S reptáním roztáhl závěs kolem své postele a nechal svůj pohled bloumat po ložnici, která se topila díky světlu z kamen v jemném přítmí.

Něco ho vyrušilo ze spánku a po více než šesti letech s ostatními chlapci v jedné ložnici to už něco znamenalo. Kupodivu teď neslyšel nic neobvyklého. I když…

Svraštil čelo a zaposlouchal se pozorněji.

Bylo to tu zas… nějaký zvuk. Byl docela tichý a v podstatě bylo neuvěřitelné, že ho to vůbec probudilo, protože to téměř přehlušila normální noční zvuková kulisa v ložnici, ale určitě to tam bylo. Mladý Nebelvír se vynasnažil naslouchat, oči zavřené a soustředící se na nenápadný hluk.

Co je to? Zní to jako… jako tiché sténání? Ne… spíš směs sténání a kňučení. Že by byl někdo z ostatních nemocný?

Rychle popadl hůlku a vykouzlil Lumos, aby trochu lépe viděl, a pak postupně pohledem obcházel své spolubydlící.

Ron, jehož postel byla přímo vedle té jeho, chrápal, jakoby chtěl během jedné noci vykácet celý Zakázaný les. Takže tady nic neobvyklého.

Dean zase jednou zapomněl zatáhnout svůj závěs a Neville přes rozptýlené světlo bez obtíží viděl, že klidně a – pokud mohl vycházet ze své zkušenosti s fotbalovým fandou – tiše si pro sebe slintaje spal.

I Seamus, který si ve snu sám pro sebe něco brumlal, se zdál být v hlubokém spánku. Ten starý ukecánek nemohl ani ve spánku držet pusu zavřenou. Ani tohle nebylo nic nového.

Takže zůstává už jen… Harry.

Tiše, aby nikoho z ostatních neprobudil, vstal Neville z postele a přistoupil ke svému nejlepšímu příteli.

Pokud ten zvuk interpretoval správně, pak se dalo předpokládat, že na tom Harry nebyl nijak zvlášť dobře, byl nemocný nebo trpěl pod noční můrou.

Neville by vsadil své kapesné za půl roku, že tohle byl ten první případ.

Harry se už několik dní choval divně, byl tišší než obvykle a tu a tam měl zvláštní výraz v tváři, když si myslel, že se nikdo nedívá. Dokonce i Lence bylo jeho zvláštní chování nápadné a vyslovila domněnku, že by snad mohl být užíván jako hostitel pro stvoření, jehož existencí si Neville ani nebyl jist.

Ale že tu něco nebylo v pořádku, to byla pravda… předtím ve společenské místnosti se na mě ani nepodíval, když jsem ho pozdravil. Myslím, že to doopravdy ani nezaznamenal a taky šel docela brzy do postele, ačkoli díky jeho kočičí nátuře by teď mohl být téměř označen za nočního tvora.

Doufejme, že to není nic vážného!

Přímo vedle Harryho postele zůstal Neville stát, tichý zvuk, který ho vzbudil, byl teď trošičku hlasitější a on cítil, jak se mu v žaludku utvořil tvrdý knedlík.

Prosím, dobrotivý Merline, ať je to jen noční můra. Prosím, prosím, prosím!

S trhnutím odhrnul závěs stranou a posvítil hůlkou přímo do za ním se rozprostírající temnoty. To první, co tam uviděl, byla hromádka pod dekou, kde se musel Harry stočit do klubíčka, a trochu zcuchané černé vlasy, které zpod ní vykukovaly. Mohl to být docela normální obrázek spícího mladíka, kdyby nebylo dvou věcí. Zaprvé to bylo nyní bez závěsu působícího jako tlumič zvuků značně slyšitelné, fňukavé sténání a zadruhé skutečnost, že se ta hromádka pod peřinou silně třásla.

Neville nakrčil čelo. ‚Prosím, ať je to jenom zlý sen!‘ zaprosil opět v duchu a natáhl ruku k pokrývce svého kamaráda. Měl strach z toho, co uvidí, až ji odtáhne, ale musel se podívat, jak Harrymu bylo. Věděl, že zvládne svůj strach překonat, když na to přijde, protože to bylo něco, co tvořilo skutečného Nebelvíra. Odvaha nebyla absence strachu, ale odhodlání mu čelit.

Takže se jednou zhluboka nadechl a jediným pohybem stáhl deku na stranu.

To první, co mu přišlo na mysl, když deka zmizela a uvolnila pohled na Harryho, bylo, jak malý a zranitelný jeho přítel vypadal.

Choulil se do klubíčka, nohy tak blízko, jak jen to šlo, přitažené k horní polovině těla, paže ovinuté kolem a hlavu tak skloněnou, že mu nebylo vidět do obličeje. Tmavě červené skvrny zdobily světlou látku pyžamových kalhot, kde se jeho drápy zarývaly do látky a pod ní ležícího masa. Kočičí ocas měl ochranitelsky obtočený kolem chvějícího se těla a uši mu přiléhaly těsně k hlavě.

Vypadá tak bezmocně…

„Harry? Jsi vzhůru?“

Starostlivě spočinul pohledem na kamarádovi, zatímco čekal na jeho reakci. Dlouho se nedělo nic a on už si pomyslel, že Harry snad opravdu ještě spal. Pak však postřehl, jak se jeho hlava pomalu zvedla a otočila se, aby se na něj podíval.

Neville sykavě nasál vzduch mezi zuby.

Do hajzlu!

Obvykle nebyl ten typ, co nadává, ale v tuhle chvíli to bylo zapomenuto. Zapomenuto díky pohledu v očích jeho nejlepšího kamaráda.

Harryho oči, které jinak zářily a jiskřily životem, byly skelné a zdálo se, jakoby hleděly přímo skrze něj, jakoby tam vůbec nebyl. Byla v nich vepsaná bolest, tak zřetelně, že dokonce i analfabet by byl schopný si ji přečíst.

Neville ještě nikdy neviděl v očích jiné živé bytosti tolik bolesti.

Čím déle do těch bolestí naplněných zrcadel duše mladého Nebelvíra hleděl, tím víc mohl cítit, jak se v jejich zamlžených hlubinách ztrácí.

Jeho tvář byla tak bledá, že ony byly jako dvě bezedná jezera, která by jednoho snadno stáhla do hloubky a tam jej pevně podržela, dokud by tu bolest téměř nemohl cítit sám.

Se zachvěním se odtrhl od temné zeleně a nechal svůj pohled místo toho bloudit po zbytku jeho obličeje.

Se znepokojením zaznamenal zpocenou kůži, zčervenalé, od slzí mokré tváře a ve světle hůlky tmavě se lesknoucí krev, která vytékala z prokousnutého rtu přes tvář a odtamtud kapala na povlečení.

Zaznělo tiché zakňučení a Neville viděl, jak se Harryho tesáky znovu zabořily do jeho rtů, když se patrně snažil potlačit výkřik bolesti.

„Ach, Harry!“

Aniž by o tom moc přemýšlel, natáhl Neville ruku, aby potem slepený pramen vlasů odhrnul z obličeje kočičího mladíka. Okamžitě si přál, aby to neudělal.

Sotva se Nevillova ruka dotkla jeho kůže, škubnul sebou Harry jako zasažen proudem a nelidský výkřik pronikl skrz jeho krvavé rty. Jeho tvář se stala jednolitou maskou bolesti, oči již nebyly skelné a bez výrazu, nýbrž naplněny tak propastnou trýzní, že Nevillovi přeběhl po zádech ledově chladný mráz, při kterém by jinak okamžitě prohledal pokoj kvůli mozkomorům.

Prudce stáhl ruku zpět, v naději, že tak možná utrpení svého kamaráda, když ne ukončí, tak alespoň znovu posune na úroveň, na které bylo před jeho dotykem.

Zbytečně.

Jednou otevřená Pandořina skříňka propustila své neštěstí a nic to nemohlo zvrátit.

Neville musel bezmocně přihlížet, jak se jeho kamarád svíjí bolestí, jak se jeho drápy zanořují ve slepém šílenství do jeho masa a způsobují dlouhé, krvavé šrámy, zatímco z jeho hrdla neustále unikají nelidské výkřiky ryzího utrpení, naplňující pokoj až do posledního zákoutí.

Jen mimochodem Nebelvír zaznamenal, jak jeho ostatní spolubydlící, probuzeni křikem, s hrůzou rozšířenýma očima přispěchali k Harryho posteli. Jejich tváře byly dost bledé, aby mohly konkurovat bradavickým duchům.

„Neville… co se děje?“

„Co je s Harrym? …“

„Merline, myslím, že mi bude špatně!“

Ostatní chlapci divoce mluvili jeden přes druhého, ale co týkalo Nevilla, mohli stejně tak dobře mluvit svahilsky. Veškerá jeho pozornost směřovala na Harryho, nevnímal nic než jeho výkřiky, které se mu rozléhaly v hlavě a obrazy vyvstávající mu v mysli, vedle kterých každý hororový film vypadal jako dětská pohádka.

Teprve když viděl, jak Ron přistoupil ještě blíž k posteli a chystal se Harryho dotknout, podařilo se mu se odpoutat ze svého šoku.

„NE!“ vyrazil a reflexivně chytil zrzka za zápěstí. Ten na něj zmateně a trochu rozzlobeně pohlédl.

„Co to sakra… nech mě!“

„Nesmíš se ho dotýkat… nikdo z vás!“

„Pusť mě!“ zaškaredil se Ron na Nevilla. K jeho překvapení však chlapec neustoupil, jak to jinak dělával, když mu s někým hrozil konflikt, nýbrž se mu podíval přímo do očí.

Když promluvil, byl jeho hlas tichý, ale rozhodný.

„Nesahat!“

„Jojo, v pohodě, rozuměl jsem… nikdo na Harryho nesáhne!“ Ron rozčileně zakoulel očima a třel si pak s úlevným povzdechem zápěstí, když ho Neville konečně pustil.

Kdo by si pomyslel, že měl tak pevný úchop?

Zatímco nejmladší Weasley si ještě sám pro sebe tiše nadával, ocitl se najednou Neville znovu v centru pozornosti ostatních mladíků.

„Neville, co se to děje s Harrym?“ Nervózně poletoval Seamusův pohled z Nevilla na Harryho a zase zpátky.

„To já nevím, ale vím, že se to zhorší, když se ho člověk dotkne. On… pokňourával, když jsem ho našel a pak… chtěl jsem mu odhrnout pramen vlasů z obličeje a přitom jsem se dotkl jeho kůže…“ Mladíkův hlas se zlomil a v očích mu stály slzy. „Kvůli mně se jeho bolest tak zhoršila! Je to moje vina!!!“

Neville mohl cítit, jak pod ním povolila kolena.

Je to moje vina… jen kvůli mně je to tak špatné!

V příštím okamžiku byl vedle něj Dean, jednu paži ovinutou kolem pasu, a držel ho vzpřímeně. Byl stejně tak bledý, jako všichni ostatní v místnosti a jeho oči byly potemnělé starostí, avšak jeho hlas byl pevný a plný přesvědčení, když Nevillovi pohlédl přímo do očí a řekl: „Ty jsi idiot!“

Neville zmateně zamrkal.

„Jsi idiot, když věříš, že jsi na vině proto, že je Harrymu tak špatně. Nemohl jsi vědět, co se stane, když se ho dotkneš, takže se laskavě seber. Harry teď potřebuje naši pomoc.“

Stále ještě se staraje o to, aby se Neville blíže neseznámil s podlahou, obrátil se na Seamuse a Rona.

„Seame… běž a přiveď madam Pomfreyovou. Nejlépe zajdi za profesorkou McGonagallovou, ona ji může zavolat krbem. Rone… Rone? … Zatraceně, RONE!“

Zrzkova hlava sebou trhaně škubla vzhůru, když mu Seamus na cestě ven zasadil lepáka.

„Ano?“

„Milé, že ses mohl na krátko odtrhnout od své tirády, abys nás poctil svou cennou pozorností! Možná bys mohl dál nadávat venku přede dveřmi na to, že ti Nev způsobil modřinu, a zabránit tak, aby se tady uvnitř sešla celá kolej? Při tom hluku tady to nebude trvat dlouho, než se vzbudí i všichni ostatní a jako horda trolů vdupou do ložnice.“

S nanejvýš zrudlou tváří odchvátal Ron ke dveřím. Věděl, že se zase jednou zachoval jako necitlivý hajzl, ale bylo lehčí se rozčilovat nad nějakou maličkostí, než poslouchat Harryho křik. Možná už nebyli tak blízcí přátelé jako před jeho přeměnou, ale Harry byl stále ještě jeho přítel a vidět ho takhle trpět… to prostě nemohl snést!

S hůlkou v ruce se postavil před dveře a snažil se ten křik za sebou ignorovat.

Na úpatí točitého schodiště zpozoroval první postavy.

Vzhůru do boje!

=^.^=

Další

=^.^=