Být tvým kocourkem - 4. kapitola

03.11.2013 19:28

 

Zdravím :-)

Moc a moc děkuju Benny, Nade, Safiře, grid, kamčí, Agnes, bacilovi a Weras za krásné komentáře k předešlé minikapitolce. Jste zlatíčka :-)

Pat vděčím za bleskový betareading. Velký DÍK :-)

Příjemné čtení!

=^.^=

Husté mlžné výpary se vznášely v pološeru sklepení a naplňovaly jej teplou, výraznou vůní. Lákavě se jako vzdušný závoj vinuly mezi židlemi a stoly, tančily kolem mlčenlivých sedících studentů a stoupaly vzhůru k vysoce klenutému stropu místnosti. Červenozlatá záře se zapletla v jejich jemné pavučině a na hrubých kamenných zdech vyčarovala záhadné fascinující stíny. Tatáž záře pocházející z plápolajících pochodní se odrážela v očích studentů, kteří okouzleně hleděli kupředu. Tiché bublání a občasné zasyčení byly jedinými zvuky, které bylo slyšet.

Ticho v místnosti bylo něčím tak neobvyklým, že se to v Bradavicích dalo zažít jen velmi vzácně. Obvykle studenti překypovali životem, šeptali, kramařili, skřípali židlemi a čmárali brky. Dokonce ani u přísných učitelů, jako byla profesorka McGonagallová, se tomu nedalo vyhnout; bylo to něco, co si studenti ani neuvědomovali. Nebyli prostě schopní sedět dlouho potichu.

Teď to však dělali. Nikdo si nešeptal se svým sousedem, pergameny, pera i knihy ležely zapomenuty na stolech a napětí bylo téměř hmatatelné, když fascinovaně zírali dopředu, kde poprvé, od doby, co se učili v Bradavicích, mohli vidět, co to znamenalo pozorovat opravdového Mistra lektvarů při práci.

Bylo to intenzivní jako vášnivý tanec, v němž každý krok vždy perfektně seděl a vtahoval tanečníka hlouběji a hlouběji do svého kouzla. Bylo to jako naslouchat virtuóznímu klavíristovi, jehož hudba vynášela do nebe a mohla vést skrz peklo.

Mistr lektvarů… ten pojem byl známý. Všichni věděli, že jejich učitel, Severus Snape, tento titul vlastnil, ale nikdo z nich doopravdy netušil, co to znamenalo.

V muži, který tam vpředu stál skloněný nad kotlíkem, zbylo sotva ještě něco z chladného, panovačného profesora, kterého všichni znali a v mnoha případech se ho i báli. Každý z nich věděl, že Snape miloval vaření lektvarů, každý slyšel vášeň v jeho hlase, když mluvil o umění, které umožňovalo zazátkovat smrt, stáčet věhlas do lahviček a zmást smysly. Ale tohle teď… to bylo jiné… to bylo něco víc.

Bylo to jako… Bylo to jako rozdíl mezi reprodukcí Michelangelovy mistrovské nástropní malby v knize a úžasem, který člověk pociťoval, když stál v té obrovské klenuté místnosti a připadal si vedle zázraku, jenž se nad ním rozprostíral, malý a bezvýznamný.

Bylo to jako rozdíl mezi zájmem o kamarádovu zprávu týkající se nádherného východu slunce a bolestnou radostí, kterou člověk cítil, když se nebe před ním zdálo hořet plameny a člověk nevěděl, zda by se měl smát radostí nad tou dechberoucí krásou nebo raději plakat, protože se takový okamžik nikdy nevrátí, neboť každý následující východ slunce ve vší své kráse bude přece vždycky jiný a proto v žádném případě srovnatelný.

Učitel Severus Snape byl pryč a na jeho místo vstoupil umělec, ne, virtuóz.

Kontrolovaný a soustředěný, zároveň vášnivý a s téměř náměsíčnou jistotou vykonávající každý pohyb, jenž plynule přecházel do dalšího. Obrysy nože v jeho ruce splývaly, když rychle a zručně rozkouskovával kořen. Bylinky a rozličné sušené části těl různých zvířat jako by se v jemný prášek nebo precizní kostičky a plátky přeměňovaly téměř samy od sebe.

Bylo to, jakoby Mistr lektvarů nemusel ani vidět na to, co dělal, jakoby jeho ruce vykonávaly svou práci úplně samy od sebe, a současně se zdálo, že každou buňku svého těla udržoval pod nejvyšším napětím.

Jako v tajné choreografii následně téměř klouzal z jednoho místa na jiné, připravoval přísady, míchal obsah doutnajícího kotlíku a krok za krokem přidával do odvaru nachystané ingredience.

Oheň pod kotlíkem v přítmí místnosti jasně planul, mísil se s žhnoucí září pochodní a nechával přes nápadný obličej muže u kotlíku míhat obskurní stíny, které jeho přísným rysům dodávaly něco téměř až démonického. 

Plameny tančily v černých hlubinách jeho očí.

Mistr lektvarů… ten pojem byl známý, ale co tento titul skutečně znamenal, pochopili studenti teprve v tomto okamžiku v šeru sklepení, když se ta hustá, voňavá oblaka páry jako živé bytosti ovíjely kolem nich a mihotavé světlo pochodní zahalovalo všechno do své rudo-zlatě planoucí záře.

ooOoo

Harryho, sedícího v tmavém sklepení, naplňovalo hluboké uspokojení. Mlžné výpary, které kolem něj tančily, voněly po bylinách a připomínaly mu uklidňující vůni jeho Útočiště. Něžně ho hladily po kůži a bylo to téměř takové, jako když se nacházel v bezpečném přístavu paží druhého muže.

Tohle bylo poprvé od jeho přeměny, co se znovu účastnil normálního vyučování. Poněvadž si nebyli jistí, jak dalece mohla jeho přeměna ovlivnit jeho magii, dávali mu profesoři Brumbál a McGonagallová v posledních týdnech lekce doučování. Nikdo nechtěl zažít nějaké nepříjemné překvapení.

Kromě toho tak měli ostatní studenti nejprve čas si zvyknout na Harryho nový vzhled a chování. Od toho rána ve Velké síni tam jedl každé jídlo, pod bedlivýma očima učitelů a Nevilla, který se ani na moment nevzdálil od jeho boku.

Předchozího dne Brumbál rozhodl, že nehrozilo žádné nebezpečí, které by mu zabránilo se opět účastnit běžného vyučování. Zdálo se, že jeho magie zůstala přeměnou neovlivněna, nebrala-li se v úvahu skutečnost, že na něj teď kouzla neměla žádný účinek. Jediný předmět, při kterém si polepšil, byla Obrana proti černé magii. Kouzla se od něj prostě odrážela a jeho reflexy se zlepšily, měl tudíž výhodu při soubojích, a schopnost vidět magii mu umožnila „předvídat“ kouzla.

Harry byl nervózní, jak bude jeho první opravdový školní den coby kočičího člověka probíhat. Když však viděl, jaký předmět stál toho dne na rozvrhu jako první, zaplavila jej úleva a zmocnil se ho klid.

Lektvary… když tam bude jeho Útočiště, pak to jistě nemůže být tak špatné, dokonce i když měli společnou výuku se zmijozelskými.

Od toho rána, kdy se Snape probudil a našel Harryho ve své náruči, se mu vyhýbal. To Poppy, která je ráno našla k sobě těsně stulené, pokojně spící, se naprosto nestarala o to, aby učinila celou situaci pro Mistra lektvarů snesitelnější. Nepřidalo mu ani to, že se Harry od té doby ještě dvakrát uchýlil do své kočičí podoby, což opět skončilo tím, že se probudil s náručím plným předoucího kočičího mladíka.

Přesto všechno ale účinek, který ten rezervovaný muž na Harryho měl, nezeslábl. Samotný jeho pohled donutil jeho srdce bít rychleji a současně ho naplňoval klidnou vyrovnaností.

Tahle chvíle byla stejným případem, i když jeho srdce nebilo jen rychleji, nýbrž pádilo tak moc, jakoby mu chtělo vyskočit z hrudi a odletět k muži u kotlíku.

Jeho pohled visel jako hypnotizovaný na postavě Mistra lektvarů, který byl při vaření pohroužen ve vlastním světě.

Když byl Harry ještě mladší, četl jednou ve škole knihu, ve které vystupoval kouzelník žijící hluboko v útrobách starého zchátralého hradu, kde prováděl ta nejpozoruhodnější kouzla. Mohl tenkrát před sebou téměř vidět, jak kouzelník, Geltizael, tam dole ve svém vlastním světě kutil, obklopen mihotavým světlem, tančícími stíny a ve vzduchu praskající magií, která ho naplňovala a postupem času vnikla do hrubých kamenů jeho pokoje, dokud se nestala součástí těch starých zdí.

Byl fascinován, ale to, co si tenkrát představoval, se ani vzdáleně nepřibližovalo obrazu, který teď viděl před sebou.

Harry bez mrkání pozoroval, jak muž, který upoutal jeho pozornost, s krajní pečlivostí přidal do lektvaru ve svém kotlíku nějaký prášek, směs pravidelnými pohyby zamíchal a pak uhasil oheň pod kotlíkem.

Chvilka čekání.

Zazněl tichý zvuk, jako kdyby praskla žvýkačková bublina, a pak si s koutkem úst Severuse Snapea pohrál náznak úsměvu. Muž jedním kouzlem vyčistil své pracovní místo. Bylo skoro viditelné, že se tím najednou vynořil ze svého vlastního malého světa lektvarů a tinktur, a když zvedl pohled a poprvé v této hodině pohlédl na své studenty, byl umělec znovu nahrazen profesorem.

„Lektvar Vitaemultinea…“ začal chladným hlasem a studenti ještě zvýšili soustředěnost, „…je pravděpodobně nejsilnější lektvar, který byl kdy vyvinut. Jedna kapka stačí, aby zacelila jakékoli škrábnutí, dvě až tři kapky uzdraví jakékoli zranění a lehké choroby a jen několik mililitrů může ve velmi krátkém čase vyléčit dokonce život-ohrožující nemoci. Tento lektvar byl ve čtrnáctém století vynalezen Asperikem Medenikem a těšil se již krátce nato enormní oblibě po celém světě. Asi o sto padesát let později byl však lektvar zapsán na „Listinu omezených lektvarů“. Může mi někdo z vás říci, co je tato Listina zač a proč na něj byl Vitaemultinea zapsán.“

Jak se dalo očekávat, vystřelila Hermionina ruka do výše, ještě než byla otázka vůbec dokončena. Oči se jí nadšeně třpytily a zdálo se, že jí stálo hodně sebeovládání nevyskočit a nedat svému vědění průchod. Vždycky to s ní bylo stejné. Jakoby se obávala, že by ji mohl někdo předběhnout.

Přitom byla jediná, která podle všeho znala odpověď na učitelovu otázku, neboť se k ní žádná další ruka ve vzduchu nepřipojila.

Severus ignoroval horlivou Nebelvírku a nechal svůj pohled bloudit po místnosti. Jakmile jeho oči spočinuly na nějakém studentovi, ten zneklidněl a držel své oči sklopené. Severus spokojeně registroval tyto reakce. Především Longbottom se na svém místě stále zmenšoval, čím déle byl na něj jeho pohled namířen. Ještě o něco déle a byl by to první student, který by mohl ke Kratiknotovi vzhlížet v doslovném slova smyslu. Pak zamířil pohledem o místo dál a setkal se s až příliš známou zelení.

Tělem mu vyšlehl blesk a na krátký okamžik se mu zadrhl dech.

Oči kočičího mladíka neukazovaly ani náznak strachu, který pociťovali ostatní studenti. Právě naopak, vřelá náklonnost zářila v lesknoucích se očích a naplňovala jeho nitro teplem. Bezděčně se v něm vynořila vzpomínka. Stejné zelené oči, ospale a důvěřivě k němu vzhlížející a štíhlé tělo, které se vláčně tisklo k tomu jeho.

V zelených očích se objevil úsměv a Severusovy koutky se chtěly téměř automaticky nadzvednout, když v tom zakašlala dívka v zadní části třídy a on se vymanil zpod vlivu kočičích očí.

Rychle odvrátil pohled, usiluje o to, aby svůj srdeční pulz, který se nevysvětlitelným způsobem splašil, dostal pod kontrolu.

Vzpamatuj se, Severusi!

„Ano, slečno Grangerová!“ Udělal nedbalý pohyb rukou směrem k dívce, která okamžitě přešla do přednáškového módu.

„‘Listina omezených lektvarů‘ nebo také LOL je seznam, na kterém se nacházejí všechny lektvary, tinktury a tonika, která jsou z toho nebo onoho důvodu nebezpečná, aby se uvolnila pro veřejnost. Na tomto Listu je uveden například Odvar Živé smrti. Lektvary, které jsou uvedeny na LOL, smějí vařit jen lektvaroví Mistři, a nerespektování těchto nařízení vede k pobytu v Azkabanu. Lektvar Vitaemultinea byl na LOL zapsán, protože jednou z hlavních přísad lektvaru je Ďábelská bylina, která, kdyby se jí přidalo přespříliš, by skutečný léčivý lektvar změnila v mimořádně silný a rychle působící jed, který se od vzhledu pravého lektvaru dá jen sotva rozeznat. Kromě toho je riziko vzniku závislosti u Vitaemultineay velmi vysoké,“ dokončila, a pak zmlkla.

Zatímco Hermiona držela svou řeč, podařilo se mu znovu jakžtakž sebrat.

„Jak slečna Grangerová naprosto správně řekla, nesmějí lektvary jako Vitaemultinea…“ ukázal na kotlík, „vařit studenti, protože byly klasifikovány jako příliš nebezpečné. Dnes však začnete s prací na jiném lektvaru, který se zakládá na Viteamultinea. Lektvar Vitaeminuea byl vyvinut v 16. století francouzským Mistrem lektvarů jménem Jéan-Loui Bernard. Obsahuje jen malý zlomek léčivé síly Vitaemultineay a třebaže není nutně snadné jej uvařit, není ani zdaleka tak obtížný, jako tento tady. Vaším úkolem dnes a v příští hodině bude uvařit Vitaeminuea a napsat detailní zprávu o průběhu vaření se všemi jeho rozdílnými fázemi. Kromě toho napíšete za domácí úkol dvě stopy o Vitaemultinea.“ Mávnutím hůlky nechal Severus recept na jím požadovaný lektvar objevit se na tabuli. „Opište si recept, a pak si vyzvedněte přísady. Čas běží a vy budete potřebovat každou minutu.“

Bezprostředně poté bylo vidět, jak se studenti natahují po pergamenech a brcích. Spěšně přepisovali, co stálo na tabuli, a poté pospíchali ke stolu s pro ně nachystanými přísadami.

Harry si nechal všechen čas světa. Náležitě si opsal návod na pergamen a dbal přitom na to, aby nepřehlédl žádný krok. Studenti kolem něj jeden po druhém spěchali dopředu, ale on se nenechal rušit. Tlačenice panující u přísad nebyla nic, co by musel zažít na vlastní kůži. Ne, děkuju pěkně! Počká, dokud se ostatní nevrátí na svá místa.

Pečlivě přenesl poslední písmenka na svůj pergamen a pak se opřel, aby počkal, než si bude moct dojít pro přísady.

Jakoby sám od sebe zabloudil pohledem ke svému profesorovi.

Muž se usadil za svůj psací stůl a obdařoval žáky, kteří se kolem jeho stolu hrabali s přísadami, přísnými pohledy. Tu a tam pokáral nějakého studenta kousavým komentářem, když se při tom choval špatně.

Úsměv se přikradl na Harryho tvář. Když se na něj člověk takhle díval, tak si stěží dokázal představit, že měl ten samý muž i laskavou stránku. Ale on dokázal pohlédnout za masku. Věděl, že na Severusovi Snapeovi bylo víc, než jen efektivní smrtící pohled a sarkasmus, se kterým by se dal řezat kámen.

On spatřil teplo v těch chladných černých očích.

Jakoby mohl cítit, že byl pozorován, otočil Snape právě v tu chvíli hlavu a jejich pohledy se střetly, stejně jako předtím. Harry se ochotně propadl do těch bezedných černých hloubek. Ztratit se v nich se mu nezdálo špatné. Přísně vzato nebylo nic, co by udělal raději. Snad kromě stulení se do ochranitelské náruče a tomu být svému Útočišti tak blízko, že by mohl cítit bušení jeho srdce. Ano, to by bylo ještě lepší, ale potopit se do jeho očí leželo na dobrém druhém místě.

Ani Severus nebyl schopen přerušit oční kontakt. Bylo to, jakoby ztratil kontrolu nad svýma očima, a čím déle hleděl do zářivé zeleně, ve které díky pochodním tančily zlaté plamínky, tím těžší mu připadalo vzpomenout si na to, proč by se měl vůbec chtít dívat někam jinam.

Neville byl tím, kdo je oba vrátil zpátky do reality. Nebo… no ano, v podstatě to byla asi trochu i Malfoyova zásluha, že se zvládli od sebe odtrhnout. Ten totiž využil tlačenice v uličkách, aby Nevillovi, když procházel kolem, nastavil nohu. Neville s hlasitým výkřikem padal k zemi, přičemž přísady, které si vyzvedl, rozházel všude po podlaze.

„Neve!“ Harry polekaně vyskočil a spěchal ke svému příteli.

Neville seděl s bolestně zkřiveným obličejem na zemi a držel se za hlavu, kterou si narazil o stůl. Zmijozelští – v čele s původcem toho pádu – se smáli a dělali posměšné poznámky o Nevillovi, což jim vyneslo temný pohled od Harryho.

„Zranil ses, Neville?“ ptal se Harry ustaraně a přiklekl k hnědovlasému kouzelníkovi na zem.

„Ne, to je v pořádku!“ Neville se usmál na svého kamaráda, a třebaže ten úsměv působil trochu nuceně, Harry to prozatím přijal. Chtěl posbírat rozsypané přísady, ale hlas Mistra lektvarů ho zastavil.

„Pokud si pan Longbottom při svém malém pádu nepromáčkl svou dutou hlavu a nemusí nyní na ošetřovnu, aby jí madam Pomfreyová opět navrátila její původní tvar, pak by měl být schopen posbírat si své ingredience sám. Pottere, vezměte si konečně rovněž všechno, co pro ten lektvar potřebujete. S ohledem na váš talent při vaření si nemůžete dovolit promarnit ještě více času. Pět bodů za každého z vás kvůli rušení vyučování.“ Severus zamračeně shlížel na oba Nebelvíry. Neville bojácně uhnul pohledem a začal sklízet roztroušené ingredience. Harry však vzhlédl a přímo do Severusových očí.

A Severus měl poprvé špatné svědomí, že Nebelvíru odebral body.

Oh zatraceně!

ooOoo

Od té chvíle se Severus urputně vyhýbal byť i jen pouhému pohledu ve směru kočičího mládence. Nelíbilo se mu, jak na něj reagoval, jak ztrácel jakoukoliv kontrolu nad svými pocity.

To se mu nestalo už od jeho šestého roku v Bradavicích a prostě si to nedokázal vysvětlit.

Pro Merlina ale taky… ve svém životě viděl věci, které si většina lidí ani nedovedla představit, a pro zachování svého špionského postu u Voldemorta udělal řadu věcí, které ho pravděpodobně budou pronásledovat po celý život. Ve svém životě si nikdy nemohl dovolit pobíhat s růžovým závojem přes oči. Musel stále hledět do tváře realitě, jedno jak odpudivá někdy byla.

Takže proč se svět kolem něj potápěl, když pohlédl do zelených očí Potterovic chlapce? Proč nutila důvěra, která z těch očí zářila, tlouct jeho srdce rychleji a vyvstávalo v něm přání té důvěře dostát? Proč dokázalo to jemné předení odehnat jeho noční můry?

Proč, proč, proč?

Také Harry bojoval s otázkami, které mu nedopřály klid, ovšem byly to otázky jiné povahy, než ty, které trápily Severuse.

Proč ho jeho Útočiště ignorovalo? Udělal snad něco špatně? Existovalo něco, co mohl udělat, aby ty černé oči neustále neuhýbaly jeho pohledu?

Čím déle se jeho profesor vzpíral brát ho na vědomí, tím nervóznější Harry byl. Lektvar, který před ním bublal v kotlíku, byl zapomenut, jak jeho pohled stále znovu toužebně putoval k vysoké postavě Mistra lektvarů. Spíš nepozorně házel tu jednu, tu další přísadu do odvaru, nezajímaje se o to, co z toho na konci vzejde. Nebylo to tak, že by snad někdy uvařil lektvar správně, i když se soustředil. Hlasitý pískot přitáhl jeho pozornost na kotlík Nevilla, který pracoval vedle něj. Jeho lektvar byl zbarvený do neonově zelené a byl tak tuhý, že v ní měchačka zůstala trčet.

Pískání vzbudilo i Severusovu pozornost. Bouřkový mrak se ihned snesl k nim, připravený postihnout nebohého Nevilla hromy a blesky.

„Longbottome! Co jste to, vy idiote, teď zase provedl? Přísahám, kdyby nový školský zákon nenařizoval, že musejí být všichni žáci průběžně vyučováni v lektvarech, tak bych vás kopancem vyhodil za dveře. Nemohu se dočkat dne, kdy konečně dokončíte své vzdělání, a já budu od vaší nepřekonatelné nekompetentnosti osvobozen. Dvacet bodů z Nebelvíru.“ Profesorův hlas byl přinejmenším tak jedovatý jako špatně uvařená Vitaemultinea. Švihnutím své hůlky nechal nepovedený lektvar zmizet. „Jděte ke slečně Grangerové a pracujte spolu s ní. Pochybuji, že byste dokonce i vy byl v pozici znehodnotit její lektvar.“ S touto nepřímou a definitivně nevědomě udělenou pochvalou Hermioně znovu zahájil svou cestu přes místnost, bez toho, že by se i jen jednou podíval na Harryho.

Zatraceně… podívej se na mě!‘ žadonil Harry v myšlenkách a očima sledoval Severuse. Nervozita v jeho nitru neustále rostla. Drápy se mu vysunuly a vyryly hluboké rýhy do časem zčernalého dřeva jeho stolu. Jeho ocas sebou začal neklidně mrskat z jedné strany na druhou. Najednou už nebyla vůně v místnosti tak uklidňující, jako ještě na začátku.

V srdci se mu rozmáhal pocit sklíčenosti.

Proč jen se na mě nepodíváš?

Za ním se ozvalo hlasité klení.

„Harry! Drž ten svůj zpropadený ocas v klidu. Shodíš mi všechny věci ze stolu dolů,“ stěžoval si Dean. Harry se okamžitě zaměřil na to, aby svůj ocas udržel v klidu, ale krátce nato byl opět v pohybu.

„U Salazara... HARRY!“

„Ticho, pane Thomasi, několik studentů se skutečně snaží pracovat.“ Zachmuřený pohled putoval přímo přes Harryho hlavu k Deanovi, který rychle sklopil oči.

„Promiňte, pane!“ Teprve když se jeho učitel znovu otočil k nějakému jinému studentovi, odvážil se Dean opět promluvit. „Harry…“ sykl tiše, „…dávej pozor na svůj ocas. PROSÍM!“

A Harry se o to snažil, opravdu se snažil, ale zdálo se, že tato část těla měla toho dne svou vlastní hlavu. Navzdory vší koncentraci sebou začal brzy opět švihat sem a tam. Pak najednou ucítil, jak se jeho ocas ponořil do něčeho teplého, vlhkého.

Deanův lektvar.

Oh ne!

Harry nemusel být nejlepší student, pokud šlo o vysoké umění přípravy lektvarů, ale jedno věděl… nikdy – NIKDY – se nesměly dát kočičí chlupy do lektvaru, ve kterém byla obsažena psí bylina.

Dřív než mohl on nebo kdokoliv jiný reagovat, přeměnil se kotlík s kontaminovaným lektvarem ve zdařilou imitaci sopky, vystřelil s hlasitým třesknutím svůj obsah přes učebnu a přinutil studenty vrhnout se do zákrytu pod své stoly. Jako zázrakem však nebyl žádný jiný lektvar letící kapalinou zasažen.

Současně stoupal z vnitřku kotlíku hustý černý mrak. Tak hustý, že skrz něj nebylo nic vidět, zahalil ten mrak studenty a vzduch naplnil zápachem, který připomínal směs zkažených vajec, dračího hnoje a připáleného cukru. Ze všech stran se ozýval kašel a kýchání.

„Febresto!“ ozval se odněkud lektvaristův hlas a černý mrak začal pomalu řídnout.

Všichni studenti si úlevně vydechli, když s mračnem zmizel i zápach, a vylezli zpod stolů zase ven. Všichni? Ne!

„Hej, kde je Harry?“ ustaraně se točil Neville v kruhu a rozhlížel se po svém kamarádovi, protože ten se již více nenacházel na svém místě, které bylo zcela pokryté zbytky Deanova lektvaru. „Harry? Harry, kde vězíš???“

Nedaleko od něj potlačil Severus povzdech.

S povytaženým obočím shlédl přímo do dvou zelených kočičích očí, které na něj pohlížely s nevinným „s tím já nemám nic společného“ pohledem. Mohl cítit, jak všechen vztek nad chaosem v jeho učebně pod tím pohledem taje.

A zase jsme u toho!‘ pomyslel si rezignovaně.

A jako samy od sebe začaly jeho prsty přejíždět přes hedvábnou kocourovu srst.

 

=^.^=

Další

=^.^=

 

Komentáře

...

Anonymka SS | 04.09.2014

zajímavá hodina lektvarů ;-) líbil se mi moc ten začátek. úplně mě to vtáhlo do děje, jako bych tam byla taky a pozorovala mistra při práci, (kéž by to tak šlo doopravdy) dokonalé!

no a Harry a jeho ocásek hihi, prostě katastrofa na druhou :-D

:D

KalamityJane | 06.11.2013

Harry to má na háku (na ocase?) a Severus v tom pěkně plave. Moc se těším na pokračování, děkuju

Re: :D

Sitara | 10.11.2013

Jsem ráda, že se líbilo ;-)
Moc děkuju za komentář, KalamityJane :-)

...to som nebol ja, vážne!

grid | 06.11.2013

Milujem to ako Harry vždy utrafí Sevovu slabú stránku. Kocúrik jeden prešibaný. Inak to stým chvostom, čoby možnou život ohrozujúcou zbraňou v triede elixírov som celkom pobavená. Skvelý nápad. Ďakujem za úžasnú kapču.

Re: ...to som nebol ja, vážne!

Sitara | 10.11.2013

A já děkuju za krásný komentář, grid :-) Jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila!

Neposlušný ocásek

Benny | 05.11.2013

Severus ja kako novodobý Barišňikov s kotlíkem..taky se chci dívat:D Ovšem ten Harryho nezbedný ocásek způsobil dobrý zmatek v hodině.A místo,aby nesl následky ze svého počinaní tak se změní na kocourka.Hanba:D

Re: Neposlušný ocásek

Sitara | 10.11.2013

To bysme asi rády všechny :-D Ocásek si žije svým vlastním životem :-P Hele, jaképak následky svého počínání?! Vždyť on za nic nemohl! Níže jsme se shodly, že je to Severusova vina ;-D
Díky Benišku :-)

:-)

Mája | 04.11.2013

Ten úvod byl bombastický. Tak skvěle popsanou práci MISTRA jsem ještě nečetla :-) A Snape je chudák. Co s ním ten kocour dělá... Fakt ho lituju. A kocourka konec konců taky :-)
Tenhle překlad musela být fuška, aby to vyznělo tak skvěle :-) Díky

Re: :-)

Sitara | 10.11.2013

Áááá, to mě moc blaží, Májo!!! :-D Jsem ráda, že se líbilo!
Ani ne, já už jsem si docela zvykla :-D
Děkuju moc!

:-D

Blesk | 04.11.2013

Harry noční manévry, aby se dostal do severusovy postele byly skvělý, stejně jako raní probuzení. Vypadá to, že na to si i oba zvykly, teď jen, aby to brali i jako víc, než jen "nutné zlo". I když podle závěru bych řekla, že Severus začíná rezignovat, co s tím zelenookým klubkem srsti taky dělat, že? :)

Re: :-D

Sitara | 10.11.2013

Ona se ta Severusova trvdohlavost ještě projeví a bude mít i své důsledky...
Jsem ráda, že se líbilo a děkuju Blesku ;-)

:-D

kamčí | 04.11.2013

tak, Harry to má celkem vychytaný, kdykoliv ho Severus ignorujen nebo nějak nervuje, stačí změnit se na kočku a má o pozornost a drbání a ten nejlepší pelíšek postaráno :)
krásný, díky

Re: :-D

Sitara | 10.11.2013

No jo, vyděrač jeden :-D To ta zmijozelská stránka...
Já děkuju kamčí ;-)

Na hodine elixírov

Mononoke | 04.11.2013

Prebúdzanie v náručí si už nacvičili, ešte sa akceptovať na hodinách elixírov a zas bude lepšie.

Re: Na hodine elixírov

Sitara | 10.11.2013

:-D Kdyby jen Severus nebyl takovej paličák :-D
Moc ti děkuju za komentík, Mononoke!

Mistr lektvarů při práci <-- OOOH! :D

Safira | 04.11.2013

úžasné, úžasné, úžasné!
Ten začátek! oooh... :D
A Snapíkův (nebojte lidi, já vím jak se jméno našeho milovaného :)) Mistra lektvarů píše :D ) sarkasmus... V HP knížkách si ho nejvíc užívám (ten sarkasmus SAMOOZŘEJMĚ :DDD ).
Děkujííí moc za kapitolku Sitaro

Re: Mistr lektvarů při práci <-- OOOH! :D

Sitara | 10.11.2013

A já moc děkuju, že se se mnou vždycky podělíš o svoje nadšení, Safiro :-D Je skvělé vědět, že se vám povídka líbí ;-)
Děkuju!

.

Clare | 04.11.2013

Krásná kapitola. Rozhodně měla impozantní začátek. Pozorovat Mistra lektvarů při práci... Yummy. :-)
Těším se na další kapitolu a další Severovo probuzení s předoucím mladíkem v náruči. :-)

Re: .

Sitara | 10.11.2013

Óó, jsi další, koho uchvátil začátek - to jsem opravdu nečekala, že se vám bude tak líbit :-) Jsem moc ráda!
Díky, Clare ;-)

ooOoo

Nade | 04.11.2013

Harry je evidentně nebezpečný nejen sám sobě, ale i svému okolí. To mávání ocasem mě rozesmálo. :-D Je mi divné, že na něco takového Severus nepomyslel. No ale, mazlík je zase doma, Severusi!
Děkuji a těším se na pokračování.

Záznamy: 1 - 20 ze 29
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek