Být tvým kocourkem - 2. kapitola

06.10.2013 15:00

 

Vítejte :-)

Je tu neděle a s ní další kapitola kocoura Harryho. Dneska dojde k jednomu takovému incidentu a víc neprozradím :-D Všem komentujícím, jmenovitě Safiře, Benny, Bobo, weras, Agnes, KalamityJane, Nade, Clowers, Bleskovi, bacilovi, kamčí, Mononoke, Patoložce, Lanevře a Claire děkuju za úžasné komentáře k minulé kapitole. ♥

S betací mi ohromně pomáhá Pat, za což jí patří velikánský dík!

Příjemné čtení!

=^.^=

Černá kočičí ouška sebou lehce zaškubala, když jasné sluneční světlo nemilosrdně vytrhlo jejich majitele z říše snů.

S tichým mumláním se Harry zahrabal hlouběji do přikrývky a polštáře a snažil se tak ukrýt před oslňujícími paprsky; ty však neukázaly žádné slitování.

Ach jo!

Kočičí chlapec rezignovaně odhrnul přikrývku a začal se protahovat, zatímco rozespale mžoural a snažil se vzpomenout si na to, zda je toho dne na programu něco konkrétního.

Zajímalo by mě, jestli dnešek je tím dnem, kdy mě Poppy konečně pustí z ošetřovny. Jsem tady už skoro dva týdny a pomalu si připadám, jako by mě zavřeli do klece.

Harry pružně vstal a zahrabal v kufru, který mu Hermiona s Ronem při své první a jediné návštěvě po onom incidentu se skříní a Snapem přinesli, aby si našel něco na sebe a připravil se, než dorazí Poppy se snídaní.

‚Pokud si dobře pamatuju, tak mě chtěl Neville dneska přijít navštívit, než půjde na snídani,‘ pomyslel si Harry potěšeně a náhodně vytáhl z kufru jedny kalhoty.

Na rozdíl od Hermiony a Rona, se u něj Neville stavoval skoro každý den. Harry zjistil, že se v přítomnosti plachého mladíka cítil o něco lépe, než ve společnosti obou svých nejlepších přátel. Pokud tedy jimi vůbec ještě byli.

Na rozdíl od Nevilla se totiž zdálo, že mají Hermiona a Ron skutečné problémy s tou novou, napůl kočičí existencí svého přítele, a nemohli pochopit, jak se mohl tak dobře cítit, když už teď přece ani nebyl opravdovým člověkem. Hermiona ho okamžitě chtěla prohlásit za svůj nový studijní projekt a přitom dalece přestřelila. Mohl pochopit, že jeho přeměnu zkrátka shledala strašně zajímavou, ale v prvním týdnu po přeměně hlavně ještě nebyl docela sám sebou. Dělalo mu potíže kontrolovat své nové instinkty a jeho nové vyostřené smysly se zbláznily. Protože jejích nesčetných otázek a testů a otázek bylo na něj prostě příliš mnoho. Na konci pak dokonce i trpělivou madam Pomfreyovou přiměla k tomu, aby jí pohrozila vyhazovem. Když ji Harry nebránil, Hermiona se rozdurdila.

Pokud šlo o Rona, zdálo se, že nemůže Harrymu prominout, že se předchozího dne tiskl ke svému do té doby nenáviděnému učiteli Lektvarů a tak ho, stejně jako Hermiona, odmítl. Že byl Harry v prvních dnech více kočka než člověk a sotva mohl zachytit jednu jasnou myšlenku, přitom jednoduše ignoroval. Harry se domníval, že podobně jako ve čtvrtém ročníku, převážila v Ronově chování opět dobrá dávka žárlivosti s pocity viny. Ne proto, že Harry byl teď… jak to řekl?… „Exot s kočičíma ušima“, nýbrž z toho důvodu, že zase jednou víc stál v centru všeobecné pozornosti.

Harry zjistil, že mu doopravdy nevadilo, že jeho přátelství k oběma ochladlo. Vypadalo to tak, že kočka, která se od nynějška stala součástí jeho já, docela přesně věděla, koho měla ráda a koho ne, a tamti dva se jí podle všeho nezamlouvali. V jejich chování bylo prostě něco hlasitého, prudkého, čím mu nyní byli nepříjemní. Nevztahovalo se to ani na to, že oni sami byli hlasití a prudcí, bylo to prostě něco v jejich podstatách… opravdu to nedokázal popsat. Pochopitelně pro něj byli stále ještě velmi důležití a on doufal, že si k sobě časem znovu najdou cestu, ale kdyby tomu tak nebylo, pak by to navzdory všemu smutku přece nebyl konec světa.

Někdy se sám sebe ptal, které jeho další přátele kočka asi ještě bude, případně nebude, mít ráda.

Od své přeměny viděl jen  Hermionu, Rona, Nevilla, svou kolejní ředitelku, Brumbála a Poppy. No ano, a Snapea, pokud se počítal ten jeden den.

Všichni ostatní byli sestrou odmítnuti u dveří, protože ta byla toho mínění, že si nejprve musel zvyknout na své nové bytí, než bude vystaven novému vzrušení. Hermionin výstup její názor toho se týkající jen ještě posílil.

Harry z toho byl všechno, jen ne potěšený.

Nenáviděl být zavřený. Bylo to tak už před touto jeho malou nehodou, a teď to bylo téměř nesnesitelné, nemoci se volně pohybovat. Kromě toho si byl docela jistý, že jeho izolace jen dál rozněcovala fámy.

Kroky přede dveřmi ohlásily návštěvu.

Harry právě dokončil oblékání a svůj pohled teď obrátil na dveře. Chvíli naslouchal znění kroků a brzy dokázal říct, kdo za ním přišel.

Poppy a Neville.

Kroky obou mu byly známé a nezaměnitelné. Poznal by je z tisíce.

Poppyin způsob chůze byl jako ona sama – rozhodný, efektivní a cílený. Beze spěchu a přece plynule se pohybovala vpřed, a vyřizovala všechno, co se právě naskytlo.

Oproti tomu Neville kráčel spíš váhavě, jako by se snažil udělat se tak nenápadným, jak bylo možné. Někdy se pohyboval kupředu tak tiše, že ho sám Harry měl potíže slyšet. Dnes však v krocích souzněli s jistou lehkostí, která vypovídala o vysloveně dobré náladě.

Přivítal oba s úsměvem, když prošli dveřmi a vesele mu přáli dobré ráno, pak se však zatvářil zmateně. Poppyiny ruce byly prázdné, podnos se snídaní nebylo nikde vidět.

„Žádná snídaně? Je pro to nějaký určitý důvod?“

„Ano!“ Sestra k němu přistoupila, krátce na něj tázavě pohlédla a pak mu po souhlasném úsměvu z jeho strany prohrábla láskyplně vlasy. Rychle pochopila, že Harry teď reagoval extrémně choulostivě na to, když se k němu člověk bez ptaní přiblížil, a akceptovala to.

Neville zůstal stát u dveří a na rtech mu hrál pro něj zcela netypický úsměv.

„Mysleli jsme, že by ses možná rád s Nevillem nasnídal ve Velké síni, a proto…“ Odmlčela se s úsměvem sestra, když jí Harry zářící samou radostí padl kolem krku.

„Opravdu mě odtud pustíte ven? Jste fakt ze všech nejlepší, Poppy… díky, díky, díky!“ Rozčileně zamrskal svým ocasem ve vzduchu, jeho uši sebou zaškubaly vpřed a vzad a zelené oči planuly jasným světlem.

Konečně můžu ven!!!

„Ano, pustím tě, ale po jídle se sem ještě vrátíš, rozuměl jsi?“ Sestra se snažila vypadat přísně, ale její oči se na něj potěšeně usmívaly.

„Rozuměno! Tak zatím!“ S těmito slovy spěchal Harry ke dveřím, popadl Nevilla za ruku a táhl ho, celou dobu se radostně šklebící, ven ze dveří a dolů chodbou.

Poppy s úsměvem zůstala, kde byla, a vrtěla hlavou.

Ten chlapec byl opravdu jedinečný!

ooOoo

Celou cestu přes hrad nepřestal Harry ani na okamžik zářit a Neville musel vynaložit veškeré úsilí, aby při té podívané nepropukl v hlasitý smích.

Bylo i docela roztomilé, jak šťastně poskakoval z jednoho rohu do druhého a vypadal, že se chce ještě jednou znovu seznámit s každým koutem, zatímco jeho ocas sebou vesele mrskal sem a tam a jeho uši sebou škubaly z jednoho směru do druhého.

Věděl, že se jeho přítel ve svém pokoji na ošetřovně cítil uvězněný, ale dosud mu ani zdaleka nebylo jasné, jak moc.

Doufal jen, že ostatní studenti budou na tuhle novou verzi Chlapce-který-přežil reagovat dobře. Sice už všichni dlouho věděli, co se mu stalo, ale slyšet něco z vyprávění a vidět to na vlastní oči byly dvě docela rozdílné věci.

Harry ani na okamžik nepomyslel na to, že by se znepokojoval. Učil se teď znovu poznávat hrad. Vůně, zvuky, ano, dokonce barvy kolem něj byly s jeho zostřenými kočičími smysly o tolik jasnější a intenzivnější, než si je pamatoval. Za každým rohem na něj čekal jeden nový vzrušující objev a přiváděl ho k úžasu a vytržení. Byly ty barvy vždycky tak zářivé? Pulzovala magie už dříve ve stěnách a teple ševelíc ležela ve vzduchu? Mohl cítit magii hradu už na ošetřovně a byl tím fascinovaný, ale tady venku bylo všechno ještě mnohem výraznější. Zdálo se, že každý obraz, každý předmět ze sebe vydává svůj vlastní tón, který se vzájemně proplétal s ostatními do jedné nádherné melodie, která se neustále měnila a přece zůstávala stále stejná.

Harry s Nevillem dorazili k zavřeným dveřím Velké síně, aniž by cestou tam potkali byť i jen jednoho studenta a Neville si nebyl jistý, zda to bylo dobře nebo ne. Byl nervózní a teď, když za krátko stanou čelem celému shromážděnému studentstvu, nabrala jeho nervozita rozsahu, který se dal porovnat s tím, který pociťoval v blízkosti profesora Snapea.

Jeho přítel nevypadal, že by měl sebemenší strach a přešlapoval rozčileně na místě sem a tam. Byl volný a užíval si to plnými doušky. Třásl se nedočkavostí. Nakonec, maje s ním slitování, otevřel Neville, který mu doteď blokoval cestu, dveře a nechal ho před sebou vstoupit do Velké síně.

V místnosti se všichni sešli na snídani a vládl tam obvyklý chaos, který vznikal vždy, když se tolik mladých lidí setkalo na jednom místě. Normálně se během jídla vděčilo učitelům za přítomnost u učitelského stolu, že jakžtakž vládl pořádek, ale po ránu nebyl tento omezující vliv zpravidla nutný, protože časná hodina působila na studenty jako sedativum. Proto také nebylo zvláštní, že si učitelé po ránu dávali trochu více na čas a na snídani se ukazovali až později.

Teď bylo opravdu pozoruhodné, jak mohlo v té docela nepřehledné vřavě, kde mnozí byli ještě rozespalí, aby vůbec vnímali víc, než talíř před svým nosem a v podstatě každý byl něčím zaměstnán, Harryho objevení se k němu téměř okamžitě přitáhnout pozornost naprosté většiny studentského osazenstva.

Najednou bylo v Síni ticho, jak všichni zírali na kočičího chlapce, který před nimi stál s mírně nakloněnou hlavou a tázavě se na ně díval. Neville, který vstoupil za ním, měl zlé tušení. ‚Těžko uvěřit, že už měl Brumbál čas všechny dopředu připravit na to, že se tu Harry dneska nasnídá.‘ uvědomil si, když se podíval do překvapených obličejů svých spolužáků. Pohled k učitelskému stolu potvrdil ředitelovu nepřítomnost. Takhle to nebylo v plánu. Brumbál měl všechny na Harryho přítomnost připravit a případné vzrušení měl držet pod kontrolou. ‚Do kelu, musel zaspat zrovna dneska?‘ Popadl za ruku svého kamaráda, který vypadal, že stále ještě uvažuje, proč na něj všichni tak zírají a snažil se ho pozpátku zase vytáhnout ze dveří, než se ostatní vzpamatují ze svého tichého šoku, ale bylo už příliš pozdě.

Jako na povel začali najednou všichni divoce mluvit jeden přes druhého a jakékoli zdání pořádku, který doposud vládl, naráz zmizelo, jako by tam nikdy nebylo.

„Harry, jsi to opravdu ty?“

„Podívej se na ty uši…“

„… vypadá teď roztomile!“

„… ten ocas…“

„Harry, můžu si sáhnout na tvoji srst?“

Znenadání byl Harry obklopen obrovskou skupinou lidí, kteří ho ustavičně tahali za uši, ocas a ohmatávali jeho drápy a bez přestání na něj mluvili. Pištění, tlačení, volání. Pachy a zvuky, které na něj doléhaly ze všech stran a mučily jeho citlivé smysly.

Bylo to jako onoho dne na ošetřovně, jen tisíckrát horší.

Panika zachvátila toho právě z nemocničního křídla propuštěného a ne na tolik lidí zvyklého mladíka. Rozum mu říkal, že se nenacházel v žádném nebezpečí, ale jeho zvířecí stránka se cítila těmi mnoha lidmi kolem něj utlačovaná a ohrožená.

Neville, jehož známá blízkost by ho snad dokázala trochu uklidnit, byl mnoha zvědavci odstrčen stranou a přes ten zmatek ho nebylo možné ani jen malým pohledem zachytit nebo ho rozpoznat pro jeho typickou vůni po zemině, čerstvě posečené trávě a mátě.

Instinkty převzaly kontrolu.

Pryč… Útěk… musím do bezpečí…

Harry nebyl v tomhle stavu schopen příliš mnoha myšlenek a udělal to, co by udělalo každé utlačované zvíře na jeho místě - snažil se cestu z tísnivé situace probojovat. Drápy a zuby se vzepřel proti tomu náporu.

Pryč… musím odtud pryč…

Nyní se nálada změnila. Ze zvědavosti a dychtivosti lidí se stal hněv. Proč se do nich najednou Harry Potter pustil s drápy? Proč na ně jejich hrdina útočil? Studenti si vůbec neuvědomili, že ho k takovému jednání donutili, že neviděl žádné jiné východisko, že toho všeho na něj bylo moc. Nebyli schopni pochopit, že byl teď z části zvířetem a vlastnil tomu odpovídající instinkty, se kterými si neporadil.

Pro ně to vypadalo, jako by se na ně bezdůvodně vrhnul, a to se jen postaralo o to, že ho teď po právu ohrožovali, hulákali a požadovali, aby se přestal takhle chovat. Zvědavost, kterou předtím cítili, ustupovala více a více vzteku a zklamání.

Kdyby byli přítomni McGonagallová nebo Brumbál, tak by se snad mohli postarat o pořádek, ale toho rána se u snídaně dosud objevili jen profesoři Kratiknot a Prýtová a bohužel právě ti dva byli naprosto nevhodní, aby takovou nestandardní situaci dostali pod kontrolu.

Tak bouřil celý sál čím dál víc, dokud se Harry najednou neocitl zatlačený do rohu místnosti.

…chycený…

Harry doteď ještě syčel a bojoval drápy i zuby, ale nyní začal ze sebe vydávat žalostný nářek, který v rámusu kolem něj hladce zanikl. Všichni byli příliš rozčílení, než aby si ho teď skutečně všímali.

S bázlivě založenýma ušima, se svezl dolů po zdi a stočil se na podlaze do malého klubíčka.

Vynořil se před ním obraz černých, chápavých očí.

…pomoz mi…

ooOoo

Neskutečný hluk vyrazil Severusovi naproti, když vstoupil bočním vchodem za učitelským stolem do Velké síně. Člověk by si mohl myslet, že někdo pustil dvě stě sirén najednou… nebo že s sebou Hagrid přivedl do hradu jedno ze svých domácích zvířátek. U toho obřího blázna člověk nikdy nevěděl!

Byl na něco takového zvyklý, přece jen nepracoval jako učitel v Bradavicích od včerejška, ale takovou hladinu hluku ve Velké síni ještě nikdy nezažil.

A co teprve ten pohled.

Z nějakého důvodu se téměř všichni studenti nahrnuli do jednoho rohu obrovské místnosti, šťouchali se a tlačili se, naříkali a nadávali.

Severus si nebyl jistý, zda chtěl skutečně vědět, co pro ně v tom rohu bylo tak zajímavého, ale když tak pozoroval oba své přítomné kolegy, pak asi neměl žádnou jinou možnost, než jednat.

Kratiknot prostě nebyl se svým malým tělesným vzrůstem a pisklavým hlasem v pozici zjednat si vyjma okraje a skupiny rozhádaných studentů pořádek a působil, jako by stál krátce před nervovým kolapsem. Tento bod Prýtová už před delší dobou překročila, jak se zdálo, pokud ho její oči neklamaly. Ani jeden z nich nebyl znám zvláštní odolností.

Zatraceně, co to tu propuklo za šílenství?

Merline, dokonce i Zmijozelové se dočista zbláznili… kde jen ten Brumbál pořád vězí, když ho jeden potřebuje?

Tiše si sám pro sebe brumlaje a vrhaje kolem sebe temné pohledy, vlekl se Mistr lektvarů přes Síň k tomu srocení. Přesně takhle nejraději začínal svůj den. Opravdu skvělé. A to ještě ani neměl svůj první šálek kávy.

Pár studentů, kteří zůstali sedět u svých stolů, najednou pocítilo obrovskou úlevu, že tak učinili. Pohled Mistra lektvarů sliboval opravdový masakr, při kterém ztráta bodů bude asi tím nejpříjemnějším. Jejich spolužáci budou moct pravděpodobně mluvit o štěstí, když opustí Síň v jednom kuse. Což, jak indukovala pulzující žíla na jeho spánku, nebylo nutně pravděpodobné. Snape vypadal, jakoby je chtěl roztrhat na kousky holýma rukama… pokud by měli tolik štěstí.

„Severusi!“ Spěchal rozradostněně Kratiknot vstříc svému nevrlému kolegovi, horečnatý výraz v očích. Jeho jinak pečlivě učesané vlasy byly rozcuchané a jeho brýle mu vysely z pravého ucha dolů už jen na jedné nožičce. „Jsem tak rád, že jsi tu! Studenti jsou zcela mimo kontrolu! Nereagují na nic z toho, co říkám, a Pomona…“

„Ano, ano, to vidím! Co se tu stalo?“

„Nemám nejmenší tušení. Pomona a já jsme právě diskutovali o nejnovějším nařízení Ministerstva týkajícím se…“

„Filiusi!“

„Omlouvám se! Takže jsme byli právě rozptýlení, když se najednou rozpoutalo peklo. Je pro mě absolutní záhadou, jak to mohlo zajít tak daleko. Krátce předtím byli všichni ještě úplně klidní… docela normální ráno…“

S odevzdaným povzdechem se Severus odvrátil od maličkého kouzelníka, vytáhl svou hůlku a namířil si ji na krk.

Pak se tedy postaráme o pořádek! Sonorus!

„TICHO! KAŽDÝ, KDO NEBUDE DO DVOU VTEŘIN POTICHU, PŘÍJDE O PADESÁT BODŮ A MŮŽE SE DNES VEČER DOSTAVIT NA TREST S PANEM FILCHEM.“

Náhle zavládlo hrobové ticho a všichni studenti se šokovaně otočili ke svému učiteli. Zachvění prošlo davem, když spatřili jeho vzteklý pohled. To nebylo dobré, rozzuřený Severus Snape neznamenal nic dobrého… vůbec nic dobrého… přesněji řečeno to byl absolutní opak dobrého!

„Chci okamžitě vědět, co se tady stalo!“ Severus kouzlo Sonorus zase zrušil, i tak byl jeho hlas přes nastalé ticho slyšet až do nejvzdálenějších koutů Síně. „Takové chování je nepřijatelné a já bych rád věděl, co…“

Odmlčel se, když se jakýsi černý stín najednou šustnul přes strnule stojící studenty přímo na něj, jedním skokem prosvištěl vzduchem a vrazil do jeho hrudi, kde se pevně uchytil zatnutými drápky.

Instinktivně to černé něco zachytil, než to mohlo spadnout na podlahu a pak sklopil pohled, aby viděl, co přesně bylo to, co tu právě polapil a co se teď snažilo zašít do jeho hábitu.

Co u Salazara…

„Kočka?????“

Severus ohromeně shlédl na malou černou kočku, která se mu schoulila na paži a která se třásla strachy.

No, co to s tebou ti spratci prováděli, koťátko?

Právě teď byl tak rozzlobený, že v jeho černých očích plála jen čistá vražda.

Vždycky měl slabost pro kočky a ve svém mládí kdysi sám jednu měl. Selinu.

Z toho důvodu ho rozzuřilo vidět, v jakém stavu se kočka v jeho náručí nacházela. Podle všeho se jednalo o ještě velmi mladé zvíře a cokoliv s ním studenti provedli, uvedlo ho to do bezmála panického stavu.

„Co se tu dělo? Chtěl bych OKAMŽITĚ vědět, co jste tomu zvířeti provedli.“ Se rty sevřenými do úzké linky a nebezpečně se blýskajícím pohledem si změřil ty z nějakého důvodu na něj s otevřenými ústy civějící žáky.

… nebo zírali na tu kočku? Severus svraštil čelo.

Něco je špatně!

Nyní si Mistr lektvarů povšiml, že mnoho studentů vykazovalo zčásti extrémně hluboké a bolestivě vyhlížející škrábance a/nebo kousance. Zvláště ti, kteří stáli obzvlášť blízko dotyčného rohu. Odtamtud muselo to kotě přijít.

Jak se zdá, malý se patrně bránil. Bravo, ti spratkové si nic lepšího nezaslouží!

Neuvěřitelné, že moji zmijozelští se snížili k něčemu takovému!

Severus bezděčně zpevnil sevření svého lehkého břemena a konejšivě pohladil měkkou srst zvířete. Laskavost, se kterou se zvířetem zacházel, byla v nápadném kontrastu k pohledu, který věnoval těm před ním stojícím studentům.

„Rozloučili jste se teď ještě i s posledními vašimi beztak osamělými mozkovými buňkami? Já čekám!“ zavrčel nebezpečně.

„P… P… Profesore?!“

Severus se s trhnutím otočil a vzal si na mušku mluvčího po své levici.

„Longbottom!... Máte co dočinění s tímto rozruchem?“

„N… ne, p… pr…profesore Snape, pane! O… opravdu n… ne! H… Harry…“

„Potter? Co zase provedl? Neměl by být bezpečně uložen u madam Pomfreyové? Ten kluk nedělá nic než potíže! Kde vězí?“

„J… já my… myslím, že na… na…“

„Ven s tím a přestaňte konečně s tím hrozným koktáním! Kde je Potter?“ ptal se profesor rozčileně a snažil se udržet svůj hlas v klidu, aby kočku, která se mezitím trochu uvolnila, znovu nevyděsil.

„J… j… já…“ Neville se zhluboka nadechl, sebral všechnu svou nebelvírskou odvahu a pohlédl pak svému učiteli přímo do očí. „Myslím, že ho právě máte v náručí.“

„Jak prosím?“

Cože mám mít?

Udiveně zíral na plachého Nebelvíra, který se pod jeho pohledem cítil viditelně nesvůj, avšak s pro něj obdivuhodnou jistotou se mu dál díval do očí. „Myslím, že kocour na vaší paži je Harry!“

Nemožné…

Potter?!

Severus pomalu sklonil pohled k černému zvířeti na své paži, které se proti jeho tmavým šatům dalo sotva rozeznat.

„Pottere?!?“

Kočka odlepila hlavu od jeho hábitu. Smaragdově zelené oči se mu rozzářily vstříc. „Miau?“ Koťátko na něj zamrkalo a pak otřelo svou hlavu s předením o látku jeho hábitu.

Proč jsem dneska prostě nezůstal v posteli?

 

=^.^=

Další

=^.^=

 

Komentáře

...

Anonymka SS | 04.09.2014

chudáček kocourek Harry, studenti jsou opravdu mnohdy tupý, jak polena :-( no ještěže už je u něj Severus :-D

.

Clare | 11.10.2013

Páni! Zavítala jsem sem naposled, cos sem dala poslední kapitolu Cat Eyes a potkalo mě takové překvapení. :-)
Je to úžasná povídka, zajímá mě, jak to bude pokračovat. Těším se na neděli a další kapitolu :-)

Re: .

Sitara | 13.10.2013

Mohla sis tak vychutnat tři díly za sebou :-D Jsem opravdu moc ráda, že se ti zatím líbí a děkuju za komentík!

:-)

Mája | 10.10.2013

Krásná kočičárna :-) To je jediné, co ještě můžu říct, abych se neopakovala po těch komentářích, co už tu jsou. Díky, Sitaro :-)

Re: :-)

Sitara | 13.10.2013

Těší mě, že se ti líbí a moc děkuju za komentář, Májo :-)

:-D

bacil | 09.10.2013

Tak hurá. Harry je propuštěn s ošetřovny a hned chudák málem ušlapán spolužáky. Teda to byl náročný návrat zpět do reality. Jo a Severusova reakce na to, že v náručí má Harryho mně dostala. Wauuu to bylo něco
Krásná kapitola a moc se těším na pokračování :-D

Re: :-D

Sitara | 13.10.2013

Jsem moc ráda, že se ti líbila! Děkuju :-)

Kocúrik

Mononoke | 07.10.2013

Celým telom, celým duchom kocúrik sa proti davu búri,
za ním sú už ale len chladné kamenné hradné múry.
Záchrana prišla ku koncu davu a predsa len na poslednú chvíľu,
kocúrik za zavesil na krk záchrancovi a vidí v ňom svoju dobrú vílu.
Všetci s očakávaním sa tešíme na to, čo bude ďalej,
možno zmija urobí kocúrikovi z misiek so žrádlom alej.
Alej vedúcu do teplého tichého, mäkkého kútika,
najlepšie blízko spálne záchrancu hlavného vinníka.

Re: Kocúrik

Sitara | 13.10.2013

Á, básnířko Mononoke, moc ti děkuji za krásně zveršovaný, úžasný komentář!!! ♥

:-D

kamčí | 07.10.2013

chudák Harry, nejdřív ho nechají dva týdny zavřeného na ošetřovně BEZ SEVERUSE! A pak se na něj vrhne celá škola. Severus je přeborník na zdolávání davu :P . Jen ten jeho povzdech na konci... Kdybys Severusi nevstal tak brzo, co by asi bylo s Harrym ?!
super, díky

Re: :-D

Sitara | 13.10.2013

To bylo tak krásně řečeno :-) Ta doba na ošetřovně bez Severuse musela být strašlivá, o to větší důvod držet se ho teď zuby - drápky :-D
Děkuju za komentář, kamčí :-)

:D

Clowers | 07.10.2013

No umírám smíchy :D :D miau :D díky moc

Re: :D

Sitara | 13.10.2013

Áá, jsem moooc ráda, že se při čtení dobře bavíš ;-)
A taky moc děkuju za komentář!

Kde byl ten zatracený dozor ???!!!

Bobo | 07.10.2013

Teda, že se Brumbál a Minerva vykašlali na Pottera, to je děs, co si jako mysleli, to snad všichni věděli, že má zvířecí instinkty. Minerva jako ublešená kočka by to snad měla vědět a taky s ním cítit ne?
To jsem zvědavá, jak se z toho dlouho bude Potter dostávat, to chce velice citlivý přístup od někoho, kdo miluje kočky, Filche nemyslím.
Ron mě ani nepřekvapuje, že Harrymu nesedí, on byl vždy pro mě idiot a všechno možné, co o něm Draco navykládal, ale že i Hermiona na něj bude takto působit,hmmmmmm, na druhé straně to její věčné poučování asi musí fakt lézt hodně na nervy a když se k tomu přidá iritující hlas, tak není co dodat.

Re: Kde byl ten zatracený dozor ???!!!

Sitara | 13.10.2013

Třeba byli Brumbál a Minerva někde spolu :-D No jo, McGonagallová by se měla naučit kočičí solidaritě, to je fakt. Docela dlouho a kdo mu bude pomáhat, ač neochotně, je jasné :-D (Filch mě zabil :-D) No právě, Ron mele, co mu slina na jazyk přinese a nepřemejšlí a Hermiona je někdy tak trošku nesnesitelná...
Moc ti děkuju za komentář :-)

=)

Safira | 07.10.2013

=D Tak to byla kapitola za všechny prachy!
Prej: ,,Pottere?" ,,Miau!"
Chudák Harry - Ron a Hermiona se teda pěkně k němu postavili!
Zajímalo by mě, když je teď Harry přeměněn do celokočičáka (ano, já vím, zní to divně) jestli nad ním převládnou kočičí instinkty a návyky... Bylo by to zajímavé!
Děkují za kapitolu!

Re: =)

Sitara | 13.10.2013

Všichni jsou naštvaní na Rona a Hermionu - vždyť oni dohromady za nic nemůžou :-D
Jsem ráda, že se ti kapitola líbila a moc ti děkuju za komentík ;-)

:)

KalamityJane | 07.10.2013

Pěkný díl, tak nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, že už není jen napůl kočka, ale úplně kočka. Jsem zvědavá, co z toho bude. Díky :)

Re: :)

Sitara | 13.10.2013

Jsem ráda, že se líbil :-) Neboj, Harry nebude kočka pořád ;-)
Já moc děkuju za komentář!

:-)

Patoložka | 07.10.2013

Když jsi říkala, že to bude pohodička, nepředstavovala jsem si scénu ze závěru filmu Parfém - příběh vraha... Málem jsem všechny ty pitomce ve Velké síně proklela do nenávratna, tedy kdybych mohla...
Nechápu, že si toho aspoň někdo z nic nevšiml... A kde byla Luna? Asi by ji zchramstli taky, kdyby se snažila zasáhnout. No ale nakonec jsme tam, kde jsme chtěli být, že? U Severuse v kabátku! A s tím jsem pokojená, takže přidávám bod:-)
Díky moc!

Záznamy: 1 - 20 ze 35
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek