Být tvým kocourkem - 1. kapitola

22.09.2013 15:00

 

Vítám vás u dalšího kočičího snarry příběhu :-)

Četla jsem ho už před rokem a moc se mi líbil, tak doufám, že potěší i vás - mezi německými snarry příběhy rozhodně vyniká :-)

Za obetování moc a moc děkuji Patoložce :-)

Příjemné čtení!

=^.^=

Z Harryho hrdla se tiše vydral ztrápený zvuk, zatímco se snažil se zavřenýma očima bojovat proti palčivé bolesti, která ve vlnách zaplavovala celé jeho tělo. Kůži měl jako v ohni, kosti se mu prohýbaly, oči pulzovaly a z jizvy ve tvaru blesku na čele vycházela spalující bolest, která ho přiměla věřit, že jeho tělo co nevidět vybuchne.

Mladý kouzelník se zmučeně stočil do klubíčka a snažil se dýchat pokud možno rovnoměrně, zatímco potlačoval další zasténání. Byl sice zvyklý na bolest, ale něco takového, jako právě teď, ještě nikdy necítil. Bylo to horší než jakékoliv Crucio. Bolest krátkodobě trochu polevila, aby se pak vrátila s brutální silou tsunami a nemilosrdně jej převálcovala.

„Argh.“

Po zpocené, mrtvolně bledé tváři mu stékala krev a kapala na bílé prostěradlo, když se přemožen bolestí, tvrdě zakousl do spodního rtu. Vedle utrpení, které v tuto chvíli prožíval, si toho ani nevšiml. Divoce sebou na posteli házel. Neexistovalo pro něj nic než bolest, která ho stravovala.

Nevšiml si, jak madam Pomfreyová po vstupu do místnosti zděšeně vykřikla a upustila tác s léčivými lektvary. Nevšiml si ani, jak zavolala domácího skřítka a poslala ho pro Brumbála a Snapea, ani že spěchala k jeho posteli a bezvýsledně se mu pokoušela dát Bezbolestný lektvar.

I příchod obou profesorů jím zůstal nepovšimnut. Bolest byla vším, co byl schopen brát na vědomí.

Pak však agónie najednou ustoupila. Poppy mu nakonec přece jen dokázala s pomocí Brumbála a Snapea podat silný Bezbolestný lektvar, který sebou Severus přinesl ze sklepení.

S tichým povzdechem se Harry uvolnil, když se bolest utlumila natolik, že ji dokázal zvládnout. Cítil, jak se přes něj přelila tíživá malátnost. Pomalu byl unášen spánkem.

ooOoo

Tichem ztemnělé ošetřovny prostoupilo slabé zasténání, když se v jedné z postelí začala hýbat jedna – při nedostatečných světelných poměrech jen nejasně vnímatelná – postava, která se pak obezřetně narovnala. V temnotě zazářily zelené oči a nejistě a tázavě se rozhlédly, putujíce po sterilně bílých postelích, nepropustných oddělujících závěsech, jakož i bílých stěnách bez toho, že by daly najevo byť jen jiskru poznání.

Kde to jsem?

Jen těžko rozpoznatelná postava sedmnáctiletého chlapce znovu nechala svůj pohled bloudit po ošetřovně a opět jí to nepřineslo ani náznak poznání.

Nějak mám pocit, že tohle místo vlastně znám a nemám ho nijak zvlášť rád, ale přitom vůbec nevím, kde jsem.

Mladík odhrnul přikrývku a právě se chystal vstát, když se zvenčí najednou ozvaly hlasy, které se stále více přibližovaly. Zněly užvaněně.

„…v noci docela nečekaně. Zkoušela jsem všechno, ale to kouzlo se zdá být permanentní!“ prohlašoval právě ženský hlas, jenž mladíkovi, který teď nehybně seděl na posteli a poslouchal, připadal nějak povědomý.

„A Harry má opravdu…“ I tenhle hlas poznával. Docela určitě… ale odkud jenom?

„Ano, pane Weasley, po dvacáté… má!“

„Opravdu jste hledala protikouzlo ve všech knihách?“ Do rozhovoru se zapojil další hlas a chlapec si mohl slyšitelně odfrknout.

„Ne, slečno Grangerová… přirozeně jsem si náhodně vybrala nějaké kouzlo a pak, když nefungovalo, jsem to vzdala!“ Ženský hlas jen přetékal sarkasmem.

„Nono, uklidni se, má milá… jsem si jist, že tě slečna Grangerová svou otázkou v žádném případě nechtěla urazit. Teď nás ale nech se nejprve podívat na naše problémové dítě!“

Jak byl chlapec ještě zaměstnán tím, dopátrat se toho, proč mu ty hlasy všechny do jednoho připadaly tak známé, dveře nemocničního křídla se otevřely a doposud tmavou místnost zalilo světlo.

Se zaprskáním přimhouřil oči.

Příliš jasné…

„HARRY!“

Chlapcovy uši zaplnil hlasitý a pronikavě znějící hlas, který měl podle rozhovoru před chvílí patřit slečně Grangerové, a přistála na něm těžká váha, zatímco se mu kolem těla ovinuly paže a do nosu mu stoupla vůně pomerančů a starého pergamenu. Dívka se ho pevně držela a začala na něj mluvit jako vodopád.

Mladý Nebelvír sebou trhnul a vydal ze sebe opětovné zaprskání. Z nějakého důvodu mu byla blízkost té osoby nepříjemná. Nyní se k jeho posteli blížili ještě další lidé a přes mladíka se převalila přílivová vlna zvuků a vůní. Bylo to příliš mnoho smyslových vjemů najednou, než aby je dokázal zpracovat.

Tu a tam mohl ve spleti mluvících zaslechnout jméno Harry, které ho bodalo do uší, ale jinak nevěděl, co si s řečeným počít, a postupně se ho zmocňoval strach.

Kdo jsou ti lidé? Co ode mě chtějí? Kdo je ten Harry?

Je to příliš hlasité!

Nechte mě na pokoji!!!

Nikdo si podle všeho chlapcova strachu nevšiml; ten stále rostl a nakonec přešel v paniku. Jeho mysl vynechala, kontrolu převzaly instinkty a jediná existující myšlenka v něm, byla… útěk.

Nečekaným pohybem odstrčil jednu z osob, chlapce se zářivě zrzavými vlasy, který byl cítit po čokoládě a leštidle na košťata, od sebe, a pak se protáhl kolem sápajících se rukou pryč.

Tak rychle, jak mohl, pospíchal směrem, ze kterého předtím přišly ony osoby; když však dorazil ke dveřím, nalezl je zamčené. Pohledem těkal kolem, jak se stále znovu musel vyhýbat někomu, kdo se ho snažil chytit. Nebylo úniku. A hlasy stále sílily, rozléhaly se mu v uších a způsobovaly mu štiplavé bolesti hlavy.

Pryč… musím odsud pryč… od těch lidí…

Panicky se rozhlížel po únikové cestě. Tu padl jeho pohled na jednu z velmi vysokých skříní. Aniž by o tom nějak více přemýšlel, trochu se přikrčil a skočil…

ooOoo

„A běda, jestli to nebude něco opravdu důležitého, kvůli čemu mě ten starý podivín odvolává pryč v jedné z nejdůležitějších fází vaření tohoto lektvaru… pak už se opravdu jednou může těšit na překvapení, které ode mě najde v jednom ze svých citrónových dropsů!“

Severus Snape spěchal se vzteklým výrazem chodbami školy a přiměl svým pohledem, z něhož vyzařovala čirá krvelačnost, urychleně pláchnout samotného Protivu. Když byl Mistr lektvarů v tomto rozpoložení, neodvážil se mu nikdo, kdo byl ještě při smyslech, postavit do cesty. Tedy, až na Brumbála, ale tomu čas od času odpírali jakýkoliv zdravý lidský rozum i samotní jeho stoupenci. Tím chtě nechtě vypadával ze žebříčku.

„Poslat mě na ošetřovnu, jako bych byl nějaký domácí skřítek…“

Se vzdouvajícím se pláštěm zahnul za roh a přiměl jednoho mrzimorského páťáka k tomu, aby překotným skokem a s dívčím zapištěním vyhledal úkryt za brněním. Ani si toho nevšiml.

„Poněvadž to má zaručeně co dělat s tím Potterovic spratkem. Ten kluk nedělá nic než potíže!!!“

Severus prudce odstranil zamykací kouzlo ze dveří nemocničního křídla a s očima metajícíma blesky a obličejem prostým všech emocí vtrhl do místnosti.

„Albusi, já…“

Oněměl. Takový pohled při nejlepší vůli nečekal. Tam, v zadním rohu místnosti, stáli ředitel školy, jeho zástupkyně, sestra a oba Potterovi nejlepší přátelé před velkou skříní a podle všeho jí divoce domlouvali.

Copak se úplně zbláznili?

„Co se to tady děje?“ vyštěkl.

Brumbál se ke svému Mistru lektvarů obrátil s patrnou úlevou. Jeho tvář zdobil jasně červený škrábanec. „Severusi, můj chlapče!!!“ Z hlasu starého kouzelníka zněla neobvyklá bezmocnost. „Máme malý problém s Harrym. Utekl na tuhle skříň a při nejlepší vůli ho nemůžeme dostat dolů.“

„Bylo jasné, že Potter zase jednou… Moment… na skříni? Utekl?“

Černovlasý muž nevěřícně pohlédl k nábytku vysokému téměř jako dva muži a mohl teď skutečně spatřit dvě známé zelené oči, které odtamtud dál nedůvěřivě shlížely k těm stále ještě vábícím a prosícím lidem dolů.

„Jak se u Salazara dostal ten kluk tak vysoko a…“ Jeho oči se rozšířily napůl překvapeně, napůl nevěřícně. „… jsou to kočičí uši tam na jeho hlavě? Ne, počkej… myslím, že to nechci vědět. Proč ho prostě nesundáte dolů kouzlem?“

„No ano, jak to tak vypadá, nevydařené kouzlo, kterým pan Longbottom zasáhl Harryho v přeměňování, mělo poměrně nečekané následky. Zdá se, že dnešní noci prodělal nějaké změny, které jsou vůči jiné magii rezistentní a zahrnují působivé lezecké schopnosti. Kromě toho nyní disponuje zmíněnýma kočičíma ušima a jedním k tomu ladícím ocasem… a drápy!“ Osahal škrábance na své tváři a Severus nemohl potlačit trochu škodolibosti. „Všechna naše kouzla se od něj na každý pád naprosto bez účinku odrážejí. Kromě toho to vypadá, že nás v tuto chvíli nepoznává, proto také uprchl na skříň.“ Severusova obočí se osamostatnila a putovala směrem vzhůru. „Snažíme se ho odtamtud dostat dolů už téměř hodinu, ale na nikoho z nás nereaguje, a útočí na každého, kdo se k němu dostane příliš blízko.“

„Ach, a vy myslíte, že já budu mít větší úspěch, než vy?“ zeptal se Severus s kousavým podtónem a zkřížil paže na hrudi. „Pochopitelně… zkrátka se jednoduše postavím před tu skříň a řeknu ‚Pane Pottere, pojďte okamžitě dolů‘ a on to udělá. To je přece…“

Tichý šelest ze směru skříně ho přerušil uprostřed jeho malého projevu. Ještě zcela polapen ve svém sarkastickém módu se prudce otočil. Plášť se mu na základě toho pohybu divoce rozevlál kolem těla.

Ale to, co uviděl, způsobilo, že se jeho sarkastická nálada vypařila jako mlha v teplém letním dni.

Harry Potter slezl ze své skříně a s jiskřícíma očima teď mrštně mířil k němu.

ooOoo

Když Severus vstoupil na ošetřovnu, otočily se k němu i ostatní, v místnosti se nacházející osoby a souhlasně přitakávajíce sledovaly Albusův výklad. Nikdo z nich si přitom nevšímal Harryho. Kdyby to udělali, vzbudilo by jejich pozornost, že se najednou začal chovat poněkud zvláštně.

Zvědavě zavětřil ve vzduchu, rozčileně zamrskal ocasem ze strany na stranu a špicoval uši, zatímco něčemu podle všeho naslouchal. Všechno agresivní z jeho postoje zmizelo a člověk mohl vidět, jak se napětí z jeho těla postupně vytrácelo. Zelené oči se upřely na Mistra lektvarů a začaly jiskřit jako drahokamy.

Nevěděl, co to bylo, ale něco na tom cizinci bylo odlišné od ostatních, kteří mu svými hlasitými projevy způsobovali bolesti hlavy a naháněli strach. Jeho hlas byl tichý a sametový. Na bolavé uši působil jako balzám a navozoval pocit míru. Vycházela z něj vůně čerstvých i sušených bylin, která mu připadala nějak známá, a z nějakého důvodu si byl najednou jistý, že by u něj byl v bezpečí.

Náhle v jeho hlavě existovala jen jediná myšlenka - chtěl k tomu muži se sametovým hlasem.

Černovlasý kočičí chlapec si půvabně protáhl své, od dřepění na skříni lehce ztuhlé, končetiny. Krátce se zatoulal pohledem k lidem pod sebou, kteří se stále ještě soustředili na muže se sametovým hlasem, než se plynulým pohybem vymrštil ze skříně a pružně, jen s tlumeným zvukem přistál na podlaze.

Třebaže byl ten zvuk opravdu velmi tichý a proto sotva slyšitelný, soustředil přesto všeobecnou pozornost zpátky na Harryho.

„HARRY!!!“ Hermiona se chtěla radostně přihrnout ke svému černovlasému kamarádovi a padnout mu kolem krku, polekaně se však zarazila, když ten s hlasitým zasyčením uhnul na stranu. „Ale Harry…“ Hermiona zraněně pohlédla na svého nejlepšího přítele, který se na ni díval nevraživě a jehož planoucí zelené oči, jak se zdálo, sledovaly co nejpečlivěji každý její pohyb.

Číhavě. Nedůvěřivě.

Neuměla si vysvětlit, proč na ni Harry reagoval takovým způsobem. Byla přece jeho nejlepší kamarádka… proč se potom choval tak, jako kdyby mu chtěla způsobit nějakou újmu?

Jenže Harry si nebyl jistý, že mu nechtěla uškodit, když se na něj vrhla. Její hlasitý, jasný hlas mu v citlivých uších způsoboval bolest a její blízkost v něm vyvolávala nutkání uchýlit se do nejvzdálenějšího rohu místnosti nebo také znovu přímo na skříň.

Ani ona, ani ten jím naprosto šokovaný a částečně rozzlobeně vyhlížející Ron, ani ten zamyšlený Brumbál nebo obě starostlivě působící ženy, Poppy a Minerva, pro něj neznamenali nic, než potenciální hrozbu.

Už mu způsobili bolesti a dělali to stále znovu. Všechno se v něm vzpíralo proti tomu, setrvávat v jejich blízkosti.

V zajetí strachu bezděky putoval pohledem zpátky ke svému Útočišti, k temnému muži se sametovým hlasem, jehož vůně slibovala ochranu a bezpečí.

Nevyzpytatelné kočičí oči narazily na hluboké černé duhovky, v nichž mohl číst právě takovou nechuť k chování těchto lidí, jakou pociťoval on sám.

Ten muž mu rozuměl.

Kdybych se jen dokázal dostat k němu, pak bych byl v bezpečí!

Černovlasý mladík byl intenzivně přitahován vůní bylin, kterou k němu zavál průvan. Mohl cítit, jak z něj napětí, které ho při přiblížení brunetky zachvátilo, opadává a dělá místo pocitu vyrovnanosti.

Mrštně se dal do pohybu, s kočičí ladností se plížil k muži, a zároveň bedlivě dbal na to, aby se nedostal k ostatním osobám příliš blízko. Ty opět propadly v živou diskuzi a opakovaně vykřikovaly to jméno - Harry, přičemž jejich hlasy se mu zabodávaly do hlavy jako jehly a bránily mu v jasném uvažování.

Kdyby nebylo té vůně, toho pohledu černých očí, té jistoty, že bude brzy v bezpečí, tak by asi utekl tak daleko, jak jen by to bylo možné. Místo toho se plně soustředil na svůj cíl… své Útočiště.

„Pane Pottere… co si myslíte, že děláte?“

Sametový hlas se znovu jako balzám snesl na jeho ztrýzněné uši. Nacházel se teď sotva metr daleko od temného muže, který před ním couval dozadu, až podkoleními narazil na postel a z nedostatku rovnováhy se ocitl vsedě.

V chlapcových zelených očích se krátce radostně zablýsklo, pak byl jedním plynulým pohybem přímo před tím po bylinách vonícím mužem, a mrštně vklouzl na jeho klín.

S tichým předením se těsně přitulil ke štíhlému, teplému tělu a skryl svůj obličej v širokém, voňavém hábitu.

Tak krásné… tak bezpečné… tak… domácí…

ooOoo

„Pane Pottere!“

Severus ohromeně pohlédl na svého nenáviděného studenta č. 1, který si beze spěchu, schoulený na jeho klíně dělal pohodlí, hlavu zabořenou na jeho hrudi a jednu paži ovinutou kolem jeho pasu, a vydával ze sebe hlasité předení.

To nemohlo být skutečné. Určitě jen snil… ačkoli by si něco takového nedokázal vyfantazírovat ani ve svých nejdivočejších snech.

Jeden do kočičího člověka přeměněný Harry Potter, který do své blízkosti nepustil žádného ze svých přátel, ale vybral si místo toho k tulení právě jeho. A vzápětí by dveřmi jistě prošel Voldemort a oznámil by, že se vzdává svých plánů na ovládnutí světa ve prospěch kariéry krasobruslaře.

Hledaje pomoc se Severus zadíval na Brumbála, kterému to stejně jako Poppy, McGonagallové, Hermioně a Ronovi vzalo řeč. Ovšem v jeho modrých očích se vedle překvapení ukázalo ještě takové to zvláštní jiskření, které v Severusovi probudilo přání utíkat docela rychle a docela daleko. Doposud totiž tohle jiskření ještě nikdy nepřineslo nic dobrého.

Naposledy, když takové jiskření viděl, to skončilo tím, že se znovu našel uprostřed hordy patrně duševně nemocných lidí, kteří byli nacpaní do naprosto směšných kostýmů a napůl opilí vyřvávali vstříc jakýmsi převelikým, pestrým autům taková podivná slova jako „Kamelle“ nebo „Alaaf“ *, aby pak byli nahozeni sladkostmi.

Což by ještě nebylo tak špatné, kdyby mu ten potrhlý starý kohout nevnutil kouzlem více než trapný kostým, který on sám nemohl ani přeměnit, ani svléknout. Takže tam musel celý den pobíhat jako růžový velikonoční zajíček.

A aby tomu všemu pak ještě nasadil kouzelnický klobouk, vyprávěl Brumbál příštího večera s širokým úsměvem všem učitelům u stolu, co za sladkého zajíčka by on býval byl a jak dobře by mu padla růžová barva.

Trvalo týdny, než Hagrid při pohledu na něj nepropukl v smích, a on si v učitelském sboru znovu vybudoval svou pověst. Ne, že by se ten příběh ještě tu a tam neomílal. Alespoň tomu vždy tak bylo, že takový druh blamáží prostě jen tak nevyhasl. Takže ke svým posledním narozeninám dostal od Minervy růžového plyšového zajíce. Jaké potěšení!

Kdo by pak mohl mít tomuto natolik poškozenému Mistru lektvarů za zlé, že se mu při pohledu jiskřících očí svého mentora zježily chloupky na zátylku a probudil se v něm špatný pocit? Měl za to, že nikdo.

Přesto se rozhodl nejprve své na poplach bijící pocity ignorovat a místo toho regulovat stávající situaci.

„Pane Pottere! Žádám, abyste ze mě okamžitě slezl dolů. Hned!“

Jediná reakce kočičího chlapce na učitelova slova spočívala v tom, že krátce zdvihl hlavu a ospale na něj zamrkal přivřenýma očima, než nechal svou hlavu znovu klesnout na jeho hruď a obličej vtiskl do látky černého hábitu. Předení ještě trochu zesílilo.

„Albusi…“ obrátil se na svého rádce.

Zdálo se, že v krátkém čase, kdy se Severus zabýval Harrym, se muž opět vzpamatoval a nyní ho obdařil úsměvem.

„Výborně, můj chlapče, dostal jsi ho dolů ze skříně.“

„Albusi, on sedí na mém klíně… to není o nic lepší!“

„…“

„Dělej něco!“ procedil mezi zuby, když ho ředitel jen dál pozoroval s úsměvem a se zářícíma očima.

Na ta slova se opět dala do pohybu ze svého šoku rovněž procitnuvší madam Pomfreyová s úmyslem odejmout chlapce z mužova klína, ale jakmile se k nim přiblížila na určitou vzdálenost, mladíkova hlava se na ni otočila a zaznělo varovné zasyčení. Špičáky se nebezpečně zablýskly.

Severus sebou škubl, když chlapcovy drápy pronikly látkou jeho hábitu a zaryly se mu do kůže. Jak to tak vypadalo, nebude lehké znovu mu jeho nevítané břemeno odebrat.

S tím klukem taky nemám nic než problémy!

Poppy, chápajíc varování kočičího člověka, ustoupila zpět a Harry se znovu opřel o Severuse. Avšak držení jeho těla bylo teď napjaté a jedna jeho ruka se zatnula do černé látky. Druhá byla stále ještě ovinutá kolem pasu Mistra lektvarů.

„Takže takhle už ne.“

Na toto prohlášení věnoval Severus řediteli zamračený pohled. ‚Dobré rozpoznávací schopnosti, pane Chytrý, a co teď?‘ Pomyslel si a v duchu si odfrkl. Nahlas však neřekl nic, jen povytáhl jedno obočí.

„Možná bychom ho prostě měli ještě chvíli ponechat jeho vůli. Přece jen víme, že u něj s našimi kouzly nedosáhneme žádného účinku a zdá se, jakoby se právě teď cítil nadmíru dobře.“

Nyní vyjelo prudce do výšky i Snapeovo druhé obočí. To přece nemohl ten starý podivín myslet vážně!

„Albusi…“ začal Severus s namáhavě vyrovnaně drženým hlasem, než byl Ronem, kterému do té doby asi vzal řeč šok, přerušen.

„To přece nemůžete myslet vážně! Harry Snapea nenávidí!“ Hlas mu málem přeskakoval rozčilením, a udělal krok ke svému nejlepšímu příteli a jeho neochotnému tulícímu polštáři. „Harry, pojď odtamtud okamžitě pryč!“ Opětovné prskání, doprovázené bolestivým zasyknutím ze Severusovy strany, zastavilo i jeho.

Argh… Děkuji, Weasley… dalších několik pěkných škrábanců… za to ztratí Nebelvír v příštích hodinách lektvarů tolik bodů, že ani Potter nemůže vykonat dostatečně velký „hrdinský čin“, aby to znovu dorovnal!

„Výtečný nápad, pane Weasley, proč jsme se hned nesnažili mu prostě přikázat, co má dělat? Koneckonců byl Potter vždy známý svou poslušností, není-liž pravda?“ Severus s mírným zadostiučiněním sledoval, jak se zrzek zalekl jeho ostrého pohledu. „Má ještě někdo jiný podobně skvělý nápad nebo bychom se teď konečně mohli vážně věnovat našemu problému? Mám dole nad plamenem jeden velmi choulostivý lektvar, který vyžaduje mou pozornost. Byla by přece škoda, kdyby teď Potter vedle svých vlastních lektvarů ruinoval ještě i ty moje.“

„Promiň nám to, prosím, Severusi.“ Jiskření v ředitelových očích lektvaristovi sdělilo, že mu to ve skutečnosti vůbec líto nebylo.

Hloupý starý kozel!

Všichni upadli v namáhavé dumání.

Na ošetřovně se rozhostilo mrtvé ticho, přerušované po nějaké době opět jen tiše nasazeným předením přeměněného Pottera, který se znovu uvolnil a nyní se opětovně zcela bez skrupulí tulil ke svému profesorovi. Hlavu měl tentokrát zabořenou v ohbí jeho krku a Severus mohl cítit, jak ho jeho dech pravidelně hladí po kůži a šimrají ho jeho vlasy. Kočičí ocas, černý jako noc, se mu lehce omotal kolem paže a on se přistihl při tom, jak svými prsty zamyšleně hladí hedvábně hebkou srst.

Rychle přiměl ruku zůstat v klidu a rozhlédl se kolem, zda byl i někdo jiný svědkem této trapné scény. Povzdychl si, když mu Brumbálovy oči pobaveně zajiskřily vstříc.

Přirozeně!

Se zlostným pohledem ve směru svého rádce se znovu poddal svým úvahám. Ne, že by snad mohl svůj lektvar ještě zachránit, ten se mezitím pravděpodobně dávno změnil v neidentifikovatelnou, černou hmotu, ale i tak by bylo příjemné zbavit se konečně nákladu ze svého klína.

Severus zahnal myšlenky na to, že mu zmiňovaný náklad na jeho klíně už před nějakou dobou přestal doopravdy vadit, a že teplo vycházející z chlapce a pravidelné předení na něj dokonce měly uklidňující účinek.

„Já myslím, že…“ Probrala ho Hermiona Grangerová, jejíž přítomnost musel Severus pravděpodobně až do této chvíle znovu vytlačit ze své mysli. Při zaznění jejího vysokého hlasu sebou kočičí chlapec trhnul a jeho uši sebou horečnatě zaškubaly sem a tam.

„Pst! ...Mohla byste laskavě mluvit trochu tišeji? Zdá se, že váš přítel momentálně nereaguje na hlasité zvuky příliš dobře a já necítím ani nejmenší chuť, mu opět sloužit jako škrabadlo.“

Brunetka, lehce zardělá, sklopila pohled. „Promiňte, pane!“ řekla a snažila se teď svůj hlas udržet tišší. „Já… já jen myslím, že mám nápad, jak by to mohlo klapnout. Harry se patrně díky tomu Nevillovu kouzlu změnil částečně v kočku a převzal značné množství kočičích vlastností.“ Jakoby potvrzujíc tento výrok, začal Harry v tom momentu znovu příst. „Možná bychom ho od vás mohli odlákat trochou šanty kočičí nebo něčím jiným, co mají kočky rády.“

„To je báječný nápad. Pět bodů pro Nebelvír!“ Nad ředitelovou pochvalou začala dívka až zářit. „Nicméně navrhuji, abychom se všichni z tohoto pokoje vzdálili, protože se zdá, že je Harry ve svém momentálním stavu přítomností tolika lidí znepokojen a pravděpodobnost, že se nechá od Severuse odvábit pryč, bude větší, když budou oba ponecháni o samotě.“

Bylo vidět, že jak dívka, tak její zrzavý přítel chtěli protestovat, ale byli McGonagallovou a Poppy z pokoje vyhnáni ven.

Také Brumbál se vydal na cestu ke dveřím, ještě jednou se však zastavil. „Hlas se, prosím v mé kanceláři, až se od chlapce zvládneš osvobodit. Poppy bude čekat přede dveřmi.“

Pak zmizel a Severus začal pracovat na znovuzískání své svobody pohybu.

=^.^=

 

* ‚Kamelle‘ je obměnou slova ‚karamelka‘ a je to výraz pro cukrovinky, sladkosti, kterými se hází na masopustní průvod.

‚Alaaf‘ je karnevalový pokřik typický pro Severní Porýní-Vestfálsko a severní oblasti Porýní-Falc. ‚Alaaf‘ pravděpodobně pochází z Kolínského „all af“, což znamená „nade všechno“ nebo „všechno jiné pryč“. V trojnásobném zvolání „Kölle alaaf“ znamená něco jako „Kolín nade všechno“ nebo „Sláva Kolínu“.

 

=^.^=

Další

=^.^=

 

Komentáře

roztomilé

Anonymka SS | 04.09.2014

začíná to pěkně, Harry je roztomilý, napůl kočičák napůl člověk, prostě super :-D taky bych se ráda kolem Severuse omotala jako kočka hihi :-D

black-lana.webnode.cz

Lanevra | 05.10.2013

Oh, Harry s ušisky omotaný kolem Severuse Snape a vrnící? Copak tomu se dá něco vyčíst? Je to naprosto dokonale roztomilé, i když samozřejmě... jak jsme se bavili o tom, že i Severus by mohl být kočičák, tak i představa jeho v té samé situaci je vtipně rozkošná. :-D
Jo a mají na ošetřovně opravdu bytelné skříně, když Pottera unesou. :-D

PS: Ano, já vím, jsem otřesný čtenář a kaji se za to.

Re: black-lana.webnode.cz

Sitara | 06.10.2013

:-D Čím víc na to myslím, tím raději bych si o kocouru Severusovi přečetla :-D Zauvažuj o tom Lani, byla by to paráda ;-)
Musí to být kvalitní práce i dřevo, ne jako ty naše... :-D
Díky!

:-D

kamčí | 26.09.2013

tak tohle mi vylepšilo dnešní pošmourný den :-) Harry s amnézií a mentalitou kočky . Severus se má na co těšit.
...a my taky :-P

Re: :-D

Sitara | 29.09.2013

To jsem ráda! Všechno, co vylepší pošmourný den, je definitivně dobré :-D
Díky moc, kamčí ;-)

:-)

Mája | 24.09.2013

Díky za další kočičárnu :D
Chudák Neville. Nejen, že mu pravidelně vybuchují kotlíky, teď ještě udělal z vyvoleného docela zajímavého kočičáka :-) Ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Tohle bude určitě ještě zajímavé :-)
P.S. *A vzápětí by dveřmi jistě prošel Voldemort a oznámil by, že se vzdává svých plánů na ovládnutí světa ve prospěch kariéry krasobruslaře.* Tohle a růžový velikonoční zajíček mě dostali :D :D

Re: :-)

Sitara | 29.09.2013

Chudák Neville! Už ve druhé kočičárně může za Harryho stav on :-D
Ha, a to ještě nevíš, kdo má DOOPRAVDY růžového zajíčka na svědomí! :-D
Moc ti děkuju za komentář, Májo! :-)

====

weras | 24.09.2013

Jsem opravdu zvědavá,jak bude povídka pokračovat. Harry už jako kotě byl,ale takhle napůl snad ještě ne.Je jasné,že bude žít se Severusem,ale jak spolu budou komunikovat? Těch otázek je moc,tak se těším na pokračování.Sice mám ráda slash,ale toto si ráda přečtu. Snad nebude přidání nové kapitoly dlouho trvat. Prozatím velký dík!!!!

Re: ====

Sitara | 29.09.2013

Harry potřebuje trochu času, aby se aklimatizoval ;-)
Moc nerozumím tvé poznámce, že máš sice ráda slash, ale tohle si ráda přečteš... Tahle povídka je slash, jen tam bohužel nejsou milostné scény (taky jsem to olitovala, protože je mám ráda :-D )...
Já moc díky za komentář ;-)

Moc hezké

KalamityJane | 23.09.2013

Moc hezký začátek, skvěle jsem se bavila. Děkuju

Re: Moc hezké

Sitara | 29.09.2013

To mě moc těší a děkuju za komentář :-)

Kocúrik

Mononoke | 23.09.2013

Na nedostatok vedomostí v hodine doplatil Harry, ale vlastne aj Severus. Kocúrik sa bude túliť a Severus ho bude mať kde? Pri sebe vo dne v noci? Hm.... Teším sa na pokračovanie.

Re: Kocúrik

Sitara | 29.09.2013

Harry by to jen uvítal (aby ho měl Severus u sebe ve dne v noci), Brumbál by to s jiskřícíma očima podpořil, jen ten Severus, škarohlíd, to bojkotuje :-D
Děkuju za komentář, Mononoke :-)

ooOoo

Nade | 23.09.2013

Tak tohle je opravdu úsměvné. Nedivím se, že se kocourek Harry zamiloval do toho hedvábného hlasu. Taky bych předla blahem. :-D
Díky, moc se těším na pokračování, mňau.

Re: ooOoo

Sitara | 29.09.2013

No jo, ne lektvary, ale hlas lektvaristy dokáže omámit smysly :-D Severus je ale hroznej paličák, ten nebude omamovat dobrovolně a tak, jak by Harry chtěl.
Díky za milý komentář Nade :-)

Jůůů

Patoložka | 23.09.2013

Jééé, tys to už spustila? Nemohla ses dočkat, že? Ono taky není na co čekat:-) Zatím to vypadá na moc milou povídku:-)
A já se Harrymu vůbec nedivím, že namísto k Ronovi a Hermioně zalezl k Severusovi, taky bych to udělala:) Díky!
(PS: Pardon, komentář nic moc, nějak nejsem ve formě...)

Re: Jůůů

Sitara | 29.09.2013

Bůhví, jak dlouho bych se s tím jinak patlala :-) Doufám, že mě příslib pravidelného přidávání přinutí k usilovnějšímu překládání...
Jojo, já taky! :-D
Děkuju Pat! :-)
PS - každý komentář je skvělý, i kdyby byl jen jednoslovný ;-)

Moc pěkné

moon | 23.09.2013

Tak začátek vypadá dobře i když mě překvapuje Minerva že příznaky kočičího chování nerozenala ona když je částečně taky kočka.

Re: Moc pěkné

Sitara | 29.09.2013

Myslíš hned na začátku, než jim Harry pláchnul na skříň? Třeba byla vedle z toho, co se děje. Taková proměna zachránce kouzelnického světa asi jednoho vyvede z rovnováhy a pak už asi bylo pozdě něco dělat, když už Harryho tak nakrkli. A situaci přece musel zákonitě zachránit Severus :-D
Moc děkuji za komentář, moon :-)

++

Bobo | 22.09.2013

Vypadá to dobře a hlavně vtipně, tady asi nebudou žádné dialogy mezi Harrym a Severusem, spše jenom monolog.

Záznamy: 1 - 20 ze 30
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek