BAtW 7

12.06.2016 19:11

 

Zdravím :)

pardon za tu delší proluku, nevím, kde mi hlava stojí... Adel moc a moc děkuji za opravy :)

Příjemné počtení.

 

 

Kapitola 7 – Velký útěk, část II.

Zima bylo příliš slabé slovo. Ať už se jednalo o jakékoliv podivné mimozemské geny, které Lokimu umožňovaly necítit ten chlad a chodit tu po venku jen v tenké košili, Tony mu je doopravdy záviděl. Bylo to vážně nefér, on sám necítil prsty na nohou ani na rukou. Byl rád, že ho nikdy skutečně vážně nezranili a taky že se nikdy nepřestal snažit a udržoval si tělo ve formě, jak jen se dalo. Ta procházka byla i tak dost únavná. První část jejich útěku šla tak hladce, že nebýt toho, kolik věcí jim vyšlo jen čirým, zatraceným štěstím, měl by Tony podezření, že je to past. Od chvíle, kdy se Loki prvně zmínil o možném útěku, byl tak trošku naštvaný, že bůh nepovažoval za důležité sdílet svou trošku informací o letišti dřív. Jeho veličenstvo se pravděpodobně nechtělo ponižovat tím, že by požádalo nějakého prostého člověka o spolupráci. Třebaže si Tony rovněž povšiml sníženého počtu stráží, tak nějaká malá část v něm byla téměř ráda, že se nerozhodli podniknout tohle dřív. Pravděpodobně by to nešlo tak dobře. I když ke svobodě měli ještě daleko.

Nevěděl, jak dlouho šli, jen že se stmívalo, i když ne že by na začátku měli k dispozici bůhví kolik světla. Tma byla jejich přítel, jistě, ale Tony pořád postrádal Slunce, dobře, jakékoliv slunce, jeho Slunce bylo zatraceně daleko, takže by se právě teď spokojil s jakýmkoliv. Čerstvý vzduch, třebaže chladný, dělal s jeho hlavou hotové zázraky, tak jasně mu to nemyslelo celé týdny. Bylo dobré být venku, i když ho čím dál víc zmáhala únava. Takhle moc svaly nepoužíval kdoví jak dlouho. Ne že by byl připraven své vyčerpání přiznat, mohl jít klidně dál. Naposledy přežil zkurvenou poušť, tohle přežije taky.

„Tady sestoupíme, snad najdeme na pár hodin skrýš.“

„Neměli bychom jít dál?“ zeptal se Tony.

„Pořád ještě tě potřebuji naživu, ty musíš odpočívat, nebo to nezvládneš. A já se také potřebuji uzdravit.“

Tony se děsil opětovného zajetí, ale několik hodin odpočinku znělo jako právě ta věc, kterou potřeboval. Ignoroval skrytou urážku v Lokiho slovech a následoval ho dolů po nějakém ne příliš strmém svahu, a byl pitomě rád, že mu nevzali boty. Omrzlinám a řezným ranám by se jinak nevyhnul. Nebyl si ani jistý, zda tohle místo byla poušť, nebo jen planina s minimem vegetace. Všechno bylo studené a suché. Měl také dojem, že Loki viděl ve tmě mnohem lépe než on, protože on si všiml, kam mají namířeno, až když se Loki díval do ústí jeskyně.

„Zajímalo by mě, co tady žije,“ prohodil Tony, napůl jako vtip, vážně.

„Nic, co se nedá zabít,“ odpověděl Loki věcně a zamířil dovnitř. „Snad by nám to mohlo poskytnout i slušné jídlo.“

„Netipoval bych tě na Beara Grillse,“ poznamenal Tony, když ho následoval dovnitř.

„Co?“

„Dobrodruh, přežívání v divočině, takové ty věci.“

„Zabiješ to a pak to sníš. To je stěží dovednost hodná uznání. I nejprostší zvíře je toho schopné.“

„Někdy zapomínám, že jsi vesmírný Viking.“

„Tohle by mělo být dostatečně daleko,“ usoudil Loki a zastavil. „Pokud se někdo podívá dovnitř, neuvidí nás.“ A s tím se posadil.

Tony se rozhlédl, aby si nesedl na nic, co by se pak posadilo taky.

„Dobře, takže zatímco odpočíváme. Co fáze dvě?“

„Možná bys to měl rozvést.“

„Dostaneme se na letiště… což je, když teď o tom přemýšlím, skutečně fáze dvě, jelikož fáze jedna byla-“

„Mluv k věci.“

„Takže se dostaneme na letiště. Jak odejdeme? Prostě skočíme na loď a budeme hrát zavazadla?“

„Měl jsem na mysli něco více v duchu nepřátelského převzetí,“ odpověděl Loki.

„Oh, správně, jistě… vždycky jsem chtěl být pirátem.“

„Odpočívej, Starku, nemůžeme vědět, jak budeme postupovat, dokud nevíme, jaký typ lodí je k dispozici.“

„Jasně, ne že by mi na tomhle místě umrzaly koule.“

„Nebudeme mít možnost po cestě najít vodu, takže možná budeš chtít uvážit méně mluvení.“

Na to si Tony odfrkl a opřel se o stěnu. Od jejich cely se to tolik nelišilo. Vzduch byl chladnější a čerstvější, ale jinak to bylo stejné. Věděl, že nedokáže spát, ale přitáhl si plášť těsněji kolem trupu a snažil se zůstat v teple.

„Nemůžeme zapálit nějaký oheň nebo tak něco?“ zeptal se.

„Nerozumné,“ zamítl Loki. „Kromě toho nemáme nic, čím zapálit oheň, ne s mou stále nedostupnou magií.“

„Oh, jasně, fajnový pouta, užitečný,“ podotkl Tony a Loki se v odpověď do něj zabodl pohledem.

„Náš útěk by byl mnohem jednodušší, kdybych je neměl.“

„Tvůj útěk by byl sólo akce, kdybys je neměl,“ opravil ho Tony.

„Ty malověrný Starku. Řekl jsem ti, že tě potřebuji živého.“

„Jo? Na jak dlouho? Čím dýl budeš mít ty náramky, tím líp.“ Loki se k němu konečně zcela otočil.

„To by mohlo velmi dobře znamenat náš konec,“ pravil bůh. Tony pátral v jeho tváři, aby zjistil, proč tak naléhá? Pak si to uvědomil.

„Oh, chápu, potřebuješ mě, abych je sundal!“ prohlásil.

„Kdybych je mohl odstranit sám, zjevně bych tak touto dobou již učinil,“ odvětil Loki naštvaně.

„Co když řeknu ne?“ zajímal se Tony. „Nechápu, jak by pomohlo mně, kdybych ti pomohl s tímhle.“

„A pokud mi nepomůžeš, proč bych tě nechával naživu potom, co budeme dostatečně daleko?“

„Takový přístup tvé záležitosti nepomáhá.“

Loki na něj chvíli zlostně hleděl, pak se zdálo, že o tom přemýšlí.

„Dobrá, ale já pouze potřebuji dosáhnout hranic Devíti světů, abych mohl cestovat, kam se mi zlíbí, ale jak se ty dostaneš zpátky na Midgard beze mne?“

„A když ti to pomůžu sundat, jaká je záruka, že ty pomůžeš mně? Nebudeš mě pak potřebovat, mohl bys mě ještě opustit nebo zabít. A já nedopustím, aby se něco z toho stalo.“

„Mohl bych ti dát své slovo.“ Tony si znovu odfrkl. „Dokonce ani já nemůžu porušit slib, Starku, a věř mi, že mi mnohem víc záleží na tom, abych získal zpátky svou magii a utekl Jinému, než se starám o tvůj život. Nechat tě naživu mi neuškodí, naopak získám mnohé. Tvá smrt na druhou stranu by mne znevýhodnila. Jistě chápeš, že jsi mi užitečnější živý.“

Tony se na něj zadíval. Neměl důvod mu věřit, ale to co řekl, byla pravda. Přesto by mu neměl věřit, doopravdy by neměl.

„Tak jako tak na to nejspíš budu potřebovat nářadí,“ uzavřel to nakonec. „Není důvod se o tom dohadovat právě teď.“

Jedna jeho část byla přesvědčená o tom, že bude litovat, jestli to udělá, ale další jeho část si byla jistá, že se potřebovali navzájem, aby se z toho dostali, aby se dostali pryč odtud a do bezpečí, a že Loki to věděl taky. Přejde ten most, až se k němu dostane, teď nebyl čas se rozhodnout.

ooOoo

Doopravdy odpočívali jen pár hodin, a zatímco Tonymu začala být vážně dost zima, také mu to pomohlo, aby dokázal pokračovat dál. Sakra, byl to ohromně dobrý pocit, že se zase hýbal a dostal nějakou krev zpátky do končetin. Dokonce i když venku foukal vítr, stále neměl pocit takového chladu, jako když seděli na jednom místě. Třebaže v tuhle chvíli tak úplně necítil prsty na nohou, což bylo na hovno. Taky se bezustání rozhlížel kolem a naslouchal okolním zvukům. Po odchodu z jeskyně už se dál nenacházeli na planině, ale procházeli mezi menšími a většími pahorky. Podobný terén byl záludný, ale Loki se pohyboval vpřed s takovou jistotou, že si Tony mohl být jistý, že nespadnou ze srázu nebo tak něco. Neměl absolutně žádnou představu, jak dlouho už šli, jeho vnímání času bylo v háji od doby, co ho unesli ze Země.

„Řekni mi, že jsme aspoň v půlce nebo tak,“ do prdele, tvář měl zmrzlou taky. Mohl by si teď porovnat poznatky, co bylo horší, spalující slunce po útěku před mučením v pouštní jeskyni nebo mrznutí k smrti po útěku před mučením v mimozemském vězení. Zkurvený život, vysrat se na to zvysoka.

Loki se náhle zastavil a Tony do něj málem vrazil.

„Co?“

Loki na něj syknul – nebo zaprskal, u něj těžko říct – a jednoduše se natáhl dozadu, aby mu připlácnul ruku přes ústa. Hrubě.

Pak sebou Tony málem seknul na zem, když se přes silný vítr bičující kolem nich ozval hlasitý zvuk. Jakmile si byl jistý, že nedostane infarkt, následoval Lokiho pohled a viděl, že to vlastně bylo letadlo, které přelétalo po obloze přímo nad nimi. Ne, ne letadlo, vesmírná loď! Bylo to doopravdy blízko zemi, takže nepochybně přistávalo.

„Ano, věřím, že jsme blízko.“ Loki sledoval, jak loď nadále klesala a mizela za dalším kopcem. Znovu se dali do pohybu a Tony cítil, jak se mu do žil vlévá adrenalin.

Když dorazili k onomu kopci, Loki se přikrčil a Tony udělal totéž.

„Páni,“ byla jeho první reakce, když zpozoroval letiště v dálce. Tyčila se tam jedna neuvěřitelně vysoká věž se světly a vypadala trochu jako obří houba s kupolí na vrchu. Celý ten komplex byl obrovský, všude kolem té věže přistávaly a vzlétávaly lodě s naloženým a přepravovaným nákladem. Bylo to hektické se spoustou pohybu.

„Jak se máme dostat na loď, aniž by si toho někdo všiml?“ žasl Tony. Byli celkem blízko, takže dostat se k lodím by neměl být problém, ale dostat se do jedné by mohl být, zvlášť s Lokiho plánem na „nepřátelské převzetí“. „A převzetí jedné z nich se mi zdá dost nemožné.“

„Samozřejmě se to nebudeme pokoušet udělat teď. Nalodíme se, ukryjeme se v nákladovém prostoru a převezmeme kontrolu, až budeme ve vesmíru, trpělivě vyčkáme a udeříme tiše v tu správnou chvíli.“

„Tichý útok z nákladového prostoru… budeme jako hadi v letadle,“ poznamenal Tony.

„Přesně.“

„Ne, to je… nevadí.“ Opravdu by měl přestat s odkazy na pozemskou pop kulturu někomu, kdo to nepochopí. „Tak kterou loď?“ zeptal se a už prováděl revizi těch dostupných. Nějaká malá nenápadná by byla ideální.

„Na opačné straně, druhá zleva,“ oznámil Loki. Tony se otočil a hledal a cítil, jak se mu rozšířily oči, protože to byla největší zatracená loď v celým doku.

„Koukni, já znám radosti velikášství, věř mi, fakt jo, ale co kdybychom to tentokrát krapet ztlumili a vzali nějakou malou jako rozumný lidi?“ zeptal se, když se obrátil na boha, protože vážně. Loki se k němu otočil a vypadal, jakoby chtěl zakoulet očima.

„Vidíš ty menší lodě, ano? Vidíš insignie na jejich bocích? Jsou to skrullské bitevní lodě. Rychlé ano, a těžce ozbrojené, ale také plné vojáků, možná dokonce s třiceti až padesáti na palubě. Velmi pochybuji, že bychom byli schopní zneškodnit je všechny jedním nožem a tvou zbraní.“

Tony se otočil zpátky k doku, aby se podíval na menší lodě. Hemžilo se to kolem nich docela značným počtem vesmířanů, to byla pravda.

„Na druhou stranu loď, kterou jsem měl teď na mysli, je nákladní loď. Nemá žádné insignie, takže asi patří někomu nezávislému, ale rozhodně ne Skrullům. Je pomalejší a větší, ale má jen malou posádku a s největší pravděpodobností to ani nejsou vysoce trénovaní vojáci, aspoň ne všichni.“

„Kdo jsou ti Skrullové?“ vyzvídal Tony.

„Ovládají většinu Andromedy, je to síla, se kterou je třeba počítat, ujišťuji tě. Do Andromedy máme namířeno, pokud jsi na to dosud nepřišel, takže by bylo nemoudré vzít si loď, kterou mohou poznat jako svou vlastní.“

„Jak velká je potom ta malá posádka?“ zeptal se Tony. Doopravdy nenáviděl, že se musel tolik spoléhat na Lokiho, ale byl jeho jediným zdrojem informací. Taky se odtud chtěl dostat, takže pro teď Tony dá v těhle věcech na jeho slova.

„Nevím jistě,“ odpověděl bůh. „Ale předpokládám, že to musí být přinejmenším kolem osmi nebo deseti, ale i kdyby to bylo víc, naše šance jsou lepší než s některou z těch bitevních lodí.“

„Dobře, ať je to nákladová loď,“ souhlasil Tony. „Teď se tam jen potřebujeme dostat, aniž by si nás někdo všimnul.“

„Vskutku,“ prohodil Loki a vstal. Tony si byl jistý, že bůh měl víc praxe v plížení se kolem – vypadal jako ten typ – takže ho zase jednou následoval, tak tiše jak jen dokázal.

V době, kdy se dostali k prvním bednám dole v doku, hrozilo, že srdce Tonymu vyšoupne obloukový reaktor z těla, tak silně mu bušilo. Měl pravdu v tom, že je Loki dobrý v otázce plížení, což bylo právě teď opravdu-opravdu dobré. Dýchal ztěžka, ale pořád se snažil zůstávat zticha, naštěstí všude kolem nich vládl neustálý hluk a shon, takže nemusel být tak potichu. V ústech měl sucho, protože už to bylo docela dlouho, co naposledy pil, taky mu byla zima a byl k smrti unavený, ale mysl měl bdělou. Připomnělo mu to dny, kdy při práci v dílně zapomínal na čas. Na nedostatek spánku si uvykl dávno před celým tímhle únosem, a teď to snášel ještě lépe. Momentálně se mu to hodilo víc než kdy jindy. Nemohli vědět, jak dlouho tu loď zůstane, takže dostat se pryč může nějakou dobu trvat, dokonce i poté, co na ni dostanou.

Loki se znovu pohnul a Tony ho následoval v těsném závěsu, tentokrát se schovali za nějakými velkými barely. Loď teď byla opravdu blízko, museli jen vlézt dovnitř nákladovými dveřmi a najít úkryt. Nikdo si jich zatím nevšiml, načasování bylo zásadní a Loki vybíral ty správné okamžiky k přesunu. Třebaže to ve skutečnosti nepomohlo uklidnit Tonyho nervy. Zůstával přikrčený dole a čekal, až se bude moct dát opět do pohybu. Najednou se Loki sehnul ještě víc a Tony udělal to samé, aniž by věděl, co se děje.

„Jsou tady,“ zašeptal Loki. Nemusel to rozvádět. Tonymu bylo od začátku jasné, že je tady budou hledat. Zjevně, protože kam jinam by mohli jít než sem?

„Kolik?“

„Pět,“ řekl Loki. „Pátrací skupina, nevědí, že jsme tady.“ Tony přikývl a několikrát se zhluboka nadechl. Nepotřeboval vykukovat ven. Věděl, že Loki se pohne, jakmile bude vzduch čistý. Sakra vážně, byli tak blízko, nemohli se teď nechat chytit.

Loki ztuhl a pak naprosto ztichl, a Tony se nemusel ptát, co se děje, protože zachytil zvuk řeči. Nerozuměl, ale touhle dobou se už naučil poznávat jazyk používaný jejich strážemi. Dostali se blíž, kurva. Tony zadržel dech a dokonce si přitáhl kabát přes ústa a nos, aby zakryl v chladném vzduchu svůj dech. Vypadalo to, jakoby Loki přestal dýchat úplně. Tony viděl, jak strážní šli směrem k jejich vybrané lodi a mluvili s nějakým dalším mimozemšťanem, který tam stál, s největší pravděpodobností se ho ptali, jestli něco neviděl. Rozhovor několik okamžiků pokračoval. Pokud se rozhodnou jít jejich směrem, neměli kam utéct, ne bez toho aniž by si jich všimli. Oh, kurva, vážně by raději neměli chodit jejich směrem.

Rozhovor skončil a strážní odešli. Mimozemšťan u lodi, který vyhlížel o dost humanoidněji a měl bělejší kůži než jejich bývalí věznitelé, zašel dovnitř. Loki s Tonym zůstali skrytí za barely několik dlouhých chvil. Lokiho tělo se po chvíli trochu uvolnilo a Tonymu se rovněž dýchalo o něco snadněji.

Pak, než stačil mrknout, se Loki dal do pohybu a Tony reagoval příliš pomalu. V době, kdy se mohl rozeběhnout, si všiml koutkem oka pohybu a zůstal skrytý. Kolem prošli dva vesmířani, ne moc blízko, ale ani ne dost daleko, a Loki už zatím zmizel uvnitř lodi. Sakra. No, Tony měl pořád čas ho dohonit. Velice opatrně vykoukl a čekal, až se ti dva otočí zády. Když se konečně otočili, běžel. Loď nebyla dál než 40 stop, ale připadalo mu to jako nejdelší vzdálenost, jakou kdy musel uběhnout.

Pak byl uvnitř. Bylo tam víc světla než venku a všude ležely bedny na dalších bednách a nikde ani stopa po Lokim. Vykročil opatrně kupředu, doufal, že si ho nikdo nevšimne. Kam sakra ten parchant šel?

„Lok-“

Nějaká ruka mu překryla ústa a někdo s ním trhnul vzad a dolů k zemi, sevření příliš silné, než aby se z něj šlo dostat a příliš pevné na to, aby mohl nějak moc reagovat. Mrknutím oka byl odvlečen za nějaké krabice.

„Ticho,“ vydechl Loki sotva slyšitelně vedle jeho ucha. Tony se v bohově sevření uvolnil, zatímco klesali na podlahu, aby se schovali z dohledu. Tony přikývl, doufaje, že to druhého muže přiměje ho pustit, ale vypadalo to, že je Loki zaměřený na něco jiného a nepovolil. Tonyho záda byla přitisknutá k jeho hrudi a Lokiho ruka mu pořád zakrývala ústa. Nepohodlné ani nestačilo popsat pozici, ve které se nacházel.

Tony zaslechl nějaké kroky ne tak daleko od nich, pak zvuk hlasu. Opět tomu Tony nerozuměl. Pak slyšel, jak se dal mechanismus dveří do pohybu, veškerý náklad byl patrně uvnitř a oni byli zavíráni. Díky sakra, možná brzy na to vzlétnou. Loki za jeho zády se tvářil jako nehybná skála a uvolnil se, až jak kroky odezněly.

„Teď počkáme,“ zašeptal k němu Loki. Tony znovu přikývl a tentokrát ho bůh pustil.

Tak počkají.

 

ooOoo

Další

ooOoo