BAtW 5

28.04.2016 18:42

 

Zdravím :)

Nová kapitola je tu, tak ať se líbí. Adel moc a moc děkuju za opravy; případné přeživší češtinské podivnosti jsou moje :)

Příjemné počtení.

 

 

Kapitola 5 – Lepší

Galaxie Cassiopeia

Soustava Shedir

Sektor 40

 

Tony se snažil myslet na Pepper každý den, snažil se vybavit si co nejvíc detailů, aby si ji uchoval v živé paměti. Zpočátku to pomáhalo, ale jak šel čas, jen mu to připomínalo, jak moc byl daleko a jak pravděpodobné bylo, že se k ní už nikdy nevrátí. Někdy přemýšlel, jestli ho pořád ještě hledala? Nebo to touhle dobou už vzdala? Neměl jak zjistit, kolik času uplynulo od chvíle, co ho unesli ze Země, nevěděl, kolik času mu zabere vrátit se zpět, pokud vůbec někdy. Přemýšlet o ní v poslední době způsobovalo, že jeho cela vypadala hůř, že si byl maximálně vědom špíny, vlhkosti a všudypřítomného pachu krve a že oni nevoněli o nic lépe, než sama ta kobka. Všiml si, že taky značně ztratil na váze. Nebylo divu s tím malým množstvím jídla, co dostávali. Vlasy začínal mít příliš dlouhé, což byla další iritující známka toho, kolik času doopravdy uteklo.

Šetřili ho, způsobovali jen malé škody, zato hodně bolesti, zřídkakdy mu přivodili rány, které by krvácely, ale to neznamenalo, že nebyli ve svých způsobech kreativní. Držel se, mohl křičet až do ochraptění, ale jazyk držel za zuby a lpěl na své jasné mysli, své příčetnosti a důstojnosti, jak jen to šlo. Loki dělal to samé. Loki, který byl na kost hubený a bledý jako duch, se pořád díval na jejich věznitele spatra a oni to viděli. Tělo měl teď slabé, ale v očích mu stále planula nenávist. Bastard. Tony nenáviděl přiznat, byť i jen ve své vlastní hlavě, že ho to ohromovalo. Protože to vážně nebylo jen tak, být schopný shlížet svrchu na muže, kteří ho dokázali přimět řvát jako vykuchané prase. Možná to byla nějaká královská věc, nebo prostě jen Lokiovská věc.

Nenáviděl taky, že ho to tak moc ovlivnilo. To, že viděl ten výraz na Lokiho tváři, ho nutilo zatnout zuby trochu víc, přimělo ho to pozvednout hlavu o trochu výš. Nemusel nic dokazovat, ne tomuhle chlapovi! Ne tomu šílenému kreténovi, který se snažil ovládnout svět, zdemoloval Tonyho věž a prohodil ho oknem! Nemusel mu nic dokazovat! Ale stejně ho to posílilo, protože pokud to mohl dokázat Loki, tak on se sakra pod tlakem nezlomí zrovna tak. Ani náhodou, kruci.

V tuhle chvíli bylo nevyřčenou rutinou, že vypomohli jeden druhému, když byli příliš zesláblí, aby se postavili na vlastní pěst. Nikdy o tom nemluvili, nikdy tomu nevěnovali druhou myšlenku. Tony si byl docela jistý, že Loki ho v tuhle chvíli nechtěl zabít. No, ledaže by se jeho smrt dala využít k útěku nebo tak něco. Přinejmenším mohl Tony usínat v relativním klidu, bez obav, že ho Loki zabije ve spánku, protože věděl docela jistě, že pokud by se bůh rozhodl ho zabít, udělal by to, zatímco by byl vzhůru.

Spánek s sebou samozřejmě přinášel pravděpodobnost nočních můr a on se zatím považoval za šťastlivce, poněvadž žádná z nich nebyla příliš intenzivní ani živá. Když doba bdění byla už tak dost děsivá, jeho obvyklé noční můry se nezdály tak hrozné. I když své štěstí musel nakonec vyčerpat. Nedokázal říct, kde v té noční můře byl, jestli tady nebo v jeskyni, ale na tom nezáleželo. Byla tam bolest a výkřiky, studená voda a spalující oheň. Obloukový reaktor ho bolel, jako když mu palladium otravovalo žíly, Yinsen na něj zíral mrtvýma prázdnýma očima, a když se otočil, byla tam Pepper, ležela na stole, křičela a on držel nůž.

Probudil ho jeho vlastní výkřik, třásl se po celém těle, špinavou kůži mu pokrýval pot a byla mu zima a vedro zároveň. Nemohl popadnout dech a byl si dost jistý, že brečel. Kurva. Přitáhl si kolena k hrudi a opřel si o ně hlavu, chtěl všechno jen na pár okamžiků vytěsnit. Bože, co by dal právě teď za trochu alkoholu.

„Existuje jedno místo…“ zazněl v temnotě Lokiho hlas. „V meziprostoru, mezi větvemi Yggdrasilu, které není vůbec místem, není ničím.“

Tony se zamračením zvedl hlavu. Pořád dýchal nerovnoměrně a ještě se nepřestal třást. Loki seděl na svém obvyklém fleku několik stop od Tonyho, díval se přímo před sebe, když mluvil.

„Je to temná prázdnota, tak tichá, že tam zvuk ani neexistuje, nemůžeš slyšet zvuk svého vlastního hlasu… ani své výkřiky. Čas tam nic neznamená, ani vzpomínky, ani naděje. Ale jsi-li dost dobrý, dost silný, můžeš zahlédnout skutečnou podobu větví, proplétajících se všemi světy, barvy, o kterých by tě ani nenapadlo, že mohou existovat, světla, která měla vyblednout dávno před tím, než se dostala k tobě. To je pravá tvář Yggdrasilu. A když ji spatříš, už se nedivíš, proč ti, kteří k němu kdy pozvedli svůj zrak, z toho pohledu zešíleli.“

„Tys to viděl?“ zeptal se Tony.

„Oh, ano… a bylo to skvostné.“

„Proč mi to říkáš?“

„Protože tady není komu jinému to říct.“

„A bohové chraňte, aby se nikdo nedozvěděl o tvé dokonalosti,“ poznamenal Tony.

„Nevysmívej se mi.“

„To jsem nedělal,“ odpověděl klidně. Nastala další tichá pauza, pak se Loki odvrátil. „Pohled, pro který stojí za to se zbláznit… to musí být fakt něco,“ podotkl, ale Loki neodpověděl. Tony s jistotou věděl, že znovu neusne, tak se pokusil dostat do trochu pohodlnější polohy. Pak si to uvědomil; už se netřásl.

ooOoo

Toho dne Lokiho zadržovali déle. Normálně ho vraceli zpátky dřív. Tony v cele přecházel sem a tam jako obvykle, ale tentokrát mu myšlenky v hlavě zběsile uháněly. Zabili ho? Uzavřel nějakou dohodu? Utekl? Všechno to byly uvěřitelné možnosti a žádná z nich by Tonyho ani v nejmenším nepřekvapila. Pak se dveře konečně otevřely a Tonymu se tak nějak… ulevilo… možná… něco takového. Už to bylo nějakou dobu, co se strážní obtěžovali poutat ho ke zdi. Pravděpodobně ho touhle dobou považovali za dostatečně slabého. Tony si myslel, že to bylo pitomé, Loki bude vždycky nebezpečný, ale určitě na to jejich věznitele neupozorní.

Nejprve si myslel, že byl Loki v bezvědomí, ale nebyl. Bůh prostě jen setrvával na zemi, než se přesunul na kolena a pak začal vstávat. Znovu upadl, paže ho neudržely. Tony se pohnul, aby mu pomohl.

„Nech mě!“ zavrčel na něj Loki a Tony se zastavil pár kroků od něj. Bůh zůstával dole, nedokázal vstát. Pak ze sebe vyrazil tlumený naštvaný zvuk a praštil rukou do podlahy. Celé tělo měl napjaté a trochu se třásl, zhluboka nasával dech skrze zuby a zase jej syčivě vydechoval. Jak chvíle míjely, jeho dech se stával trhavým a znovu ve vzteku udeřil do podlahy a něco nesrozumitelného opustilo jeho rty. Ramena se mu třásla a další zvuk, který mu unikl, byl buď kašel, nebo vzlyk, těžko říct. Tony se znovu pohnul, ale jakmile se dotkl Lokiho ramen, bůh se na něj rozzlobeně otočil. Jedna ruka se Tonymu sevřela kolem krku a stáhla ho k podlaze.

„Řekl jsem, abys mě nechal, ty ubohý blázne!“ zavrčel, oči tvrdé a zuřivé, a ani lesk neprolitých slz ho nečinil o nic méně zastrašujícím. „Nebo máš radost z toho, že mě dokážou dostat takhle na kolena?!“

„Nerad sleduju někoho trpět,“ odpověděl Tony. „Dokonce ani tebe.“

„Co je pak tohle? Lítost hrdiny? Šlechetné gesto, které mi laskavě věnuješ? Nemám potřebu takových zbytečností!“

Z nějakého důvodu se Tony nebál tak, jak by měl. Loki byl dost dobře schopný zabít ho na místě, ale kdoví proč zůstával relativně v klidu. Srdce mu těžce tlouklo v hrudi, ale jeho hlas zněl vyrovnaně a lehce.

„Lítost? Bylo by pěkně těžký litovat tě potom, co jsem viděl, jak moc jim dalo zabrat jen tě přinutit přestat se smát a plivat na ně.“ Lokiho oči byly stále tvrdé a pořád se mu upíraly do tváře s nepolevujícím hněvem. „A nejsem šlechetný ani laskavý, většinu času taky nesnáším, když mě označujou za hrdinu. Takže takhle to je.“

Loki se na něj ještě chvíli díval, ten pátravý pohled na jeho tváři začínal být dobře známý. Pak se odkulil od Tonyho a posadil se, zhluboka se nadechl, jak největší napětí opouštělo jeho tělo.

„Mám otázku,“ ozval se Tony poté, co se také posadil.

„Nemusíš dostat odpověď.“

„Pravděpodobně… um… tohle tady není tvoje poprvé, což?“

„Proč myslíš?“

„Nevypadáš, jako že si tímhle procházíš prvně,“ poukázal Tony. Nedokázal tak úplně vysvětlit, co ho přimělo si to myslet, prostě měl tušení. „Podle sebe soudím tebe… a takové ty věci,“ dokončil. Loki ze sebe vypustil něco, co kdysi mohlo být smíchem, namísto prázdného výdechu.

„Ne tady, ale s nimi, ano,“ odpověděl Loki po dlouhé odmlce. „To místo, o kterém jsem ti říkal.“

„To místo v mezi-světí, kde se můžeš zbláznit z toho, co vidíš.“

„Nakonec jsem se odtamtud dostal, ale skončil jsem u nich. Jen posledně tam byl i jejich pán a já jsem měl s čím vyjednávat.“

„Co to bylo?“

„Tesseract. Věděl jsem, že byl na Midgardu a přesvědčil jsem je, že ho dokážu získat.“

„Myslel jsem, že tvým hlavním cílem bylo… však víš… zbavit nás svobody, ovládnutí světa a tak.“

„Midgard měl být má odměna za vítězství a tohle,“ zvedl hlavu a rozhlédl se po jejich cele, „tohle je odměna za můj neúspěch.“

„Ale jak tě vůbec unesli z Asgardu?“ zajímalo Tonyho.

„Nechť je tohle příběh na jindy,“ odvětil Loki, když vstal a pomalu kráčel ke svému obvyklému místu u zdi.

Tony se také přestěhoval na své místo pár stop od Lokiho. Pořád měl otázky, ale cítil, že Loki mu na ně neodpoví.

ooOoo

Mlčel jako hrob, to byl jediný slib, který mohl pořád ještě dodržet. Bylo to těžké, a jak dny plynuly, bylo to stále těžší. Nejhorší na tom bylo, že věděl, že ho nezabijou. Tak moc chtěli vědět o té atomovce. Tony rovněž předpokládal, že selhání nebylo pro jejich věznitele přijatelné; stačilo jen podívat se na Lokiho, aby si to uvědomil. Kdokoliv byl ten tajemný pán „Jiný*“ – jak ho Loki nazýval – všichni se ho báli natolik, aby nebrali ne za odpověď. Chtěl se na něj zeptat Lokiho, ale nebyl si jistý, že by dostal odpověď, nebyl si jistý, že to chtěl vědět. Byl to někdo, z koho měli strach jejich věznitelé, možná dokonce i sám Loki.

Nakonec nadešel den, jak věděl, že se stane, kdy měl dost. Na začátku Lokimu nevěřil, že budou toužit po smrti. Ale byl velmi blízko tomu, aby doufal právě v ni. Nevěděl, kolik času uběhlo, stále ještě nenašel žádný způsob, jak utéct, a jestli to takhle půjde dál, zblázní se. Oh, jak teď dokázal pochopit, jak se mohla Lokiho mysl rozbít na kousky. Tohle místo bylo temnota a mizérie a ticho… tak zatracené ticho. Když si s Lokim vyměnili několik slov najednou, šlo o ten nejpříjemnější čas, protože v tu chvíli neexistovalo žádné ticho ani žádné výkřiky. Výkřiky – ticho, ticho – výkřiky, skličující temnota nebo žhavá bolest. Jen poslouchat Lokiho mluvit byl středobod země, něco v mezi-světí, jako to místo, co Loki zmínil, tak nádherné, že vás to dohánělo k šílenství. Nestaral se, o čem mluvili, prostě vážně začínal mít rád bohův hlas. Když Loki mluvil, věci se jevily jako pokojné, tak pokojné, jak mohly na tomhle místě být, takže ho Tony rád poslouchal.

Byl unavený, ale nemohl spát; příliš mnoho nočních můr. Člověk mohl z nedostatku spánku zemřít, ale to by byl fakt nepříjemný způsob, jak odejít, a taky bolestný. I když to bylo relativní, nemohlo to být bolestivější než to, co mu… jim dělali.

„Starku!“ Trhnul hlavou vzhůru a podíval se na Lokiho. Bůh pravděpodobně volal jeho jméno už nějakou dobu. Tony na něj zamrkal a čekal. Loki se přisunul blíž a popadl ho za bradu, jak se snažil vynutit si oční kontakt.

„Vzpomínáš si, co jsem ti řekl?“ zeptal se Loki hlubokým a vyrovnaným hlasem.

„Co?“

„Co udělám, když se bude zdát, že se jim chystáš dát, co chtějí?“ Tony na něj znovu zamrkal, jeho mysl setřásla něco z té mlhy.

„Zabiješ mě.“

„Ano.“

„Dobře.“

„Cože?“

„Nechci, aby to věděli, nechci jim to říct, ale… jo, možná bys měl.“

Loki se na něj ještě chvíli upřeně díval, pak jeho tvář ztvrdla.

„Aha, takže tak je to? Jak že jste si říkali? „Nejmocnější hrdinové Země“? A ty jsi připraven vzdát se a zemřít? Iron Man, velký midgardský bojovník.“

„Já nejsem hrdina!“ odsekl Tony hlasem teď o trochu silnějším.

„Co potom jsi? Nebyl jsi ty ten muž, který zničil celou flotilu jednou ranou? Nebyl jsi ten, který mi čelil beze zbraně či brnění? Nebyl jsi jedním z těch, kteří mě porazili?“

„Já-“ Loki sevřel jeho vousatou bradu pevněji, jeho stisk byl tak silný, že si byl jistý, že bude mít modřiny.

„Víš, co vidím právě teď? Ufňukanou havěť! Nepoužitelného hlupáka připraveného vzlykat u nohou svých nepřátel jako malé dítě! Je tohle to, co jsi? Mravenec čekající na rozmáčknutí? Protože já tě rozmáčknu, takhle mi nejsi k ničemu. Nejsi hoden ani toho, abych si o tebe otřel boty.“

„Ty nejsi lepší než já,“ opáčil Tony, oči ostřejší a tělo napjaté. Loki se nad ním tyčil jako temná smršť, plný ostrých hran a barev. Tonymu se zběsile rozbušilo srdce.

„Ne? Podívej se na sebe. Jak bych nemohl být lepší?“

„Jestli se potřebuješ srovnávat s někým jako já, jen aby ses cítil lepší, než jsi, pak jsi mnohem zhovadilejší a mnohem žalostnější, než jsem si o tobě myslel.“

Lokiho tvář potemněla hněvem a praštil s ním o zeď, stisk pořád surový.

„Nemluv o věcech, kterým nerozumíš.“

„Oh, ale rozumím, dokážu prokouknout skrz ty tvoje kecy, tvoje zasraný problémy a postoj. Podle sebe soudím tebe, kurva. Já aspoň změnil svůj život k něčemu lepšímu, ty jen ničíš, mlátíš v záchvatu vzteku kolem a snažíš se přesvědčit sám sebe, že jsi nad tím vším. Že jsi lepší než všichni, ale ty nejsi lepší než já!“

„Dokaž mi to,“ vyzval ho Loki temným, nebezpečným tónem. „Dokaž, že jsi víc, než jen zbytečný pytel masa.“

„Já ti nemusím nic dokazovat!“

„A sobě?“ nadhodil Loki a Tonyho to na chvíli umlčelo. „Podle sebe soudím tebe, Starku.“

Loki ho pak pustil a Tony na něj jen zíral širokýma, ale rozzlobenýma očima.

„Proč se staráš?“

„O tebe? To nedělám,“ popřel bůh jednoduše. „Ale nedokážu utéct sám, ne s tímhle,“ pohnul rukama, aby ukázal na řetězy.

Tony překvapeně zamrkal.

„Cože? Utéct? Jak? Proč teď? Proč jsi to neřekl dřív?“

„Protože touhle dobou už je jasné, že já jim nemám co nabídnout, ale tebe chtějí naživu, takže budou opatrní dokonce i ve své snaze tě dopadnout,“ vysvětlil Loki. „Také jsem potřeboval informace, které byly těžko k dostání, zatímco byli naši strážci bdělí a opatrní. A čekal jsem, protože bys odmítl, kdybych se vyjádřil dříve. Nebyl jsi dost zoufalý, abys uzavřel spojenectví s někým, jako jsem já.“ Jeho rty se pak stočily do opravdu strašidelného úsměvu. „A také proto, že jsem chtěl vědět, zda-li budeš dost silný nebo užitečný i bez svého brnění a svých bratrů ve zbrani.“

„A teď si myslíš, že jsem?“

„Nikoli výrazně, ale nemám lepší alternativy.“

„No, ty opravdu víš, jak chlapa přimět, aby se cítil výjimečně,“ prohodil Tony a po té kdo ví jak dlouhé beznaději, která pomalu stravovala každou jeho myšlenku, byl přemožen jasným majákem naděje. Třebaže nemohl bohovi věřit, vůbec ne. „Nevěřím ti.“

„Ani já nevěřím tobě,“ odpověděl Loki.

„Ale nemáme absolutně co ztratit,“ konstatoval Tony. I kdyby ho Loki podrazil, nebyl by v tom žádný rozdíl, buď utečou, nebo je vhodí zpátky sem, nebo ho zabijí.

„Vůbec nic,“ souhlasil Loki.

 

ooOoo

* „Jiný" - The Other - nevím a nenašla jsem, jestli bylo do ČJ oficiálně (či neoficiálně :) ) přeloženo, tak jsem si ho přeložila podle svého. Ze tří variant k "Jinému" pociťuju nejmenší nechuť, tak proto. Adel navrhla přidat zájmeno a odkazovat na něj označením "Ten Jiný", což jsem zpočátku taky zvažovala (stejně jako Ten Druhý), ale je mi to proti srsti a zní to prostě divně. Nebude zmiňován v každé kapitole, tak to snad nějak skousneme :) Ale kdybyste náhodou věděli, jak se "The Other" překládá, sem s tím, zajímá mě to :)

ooOoo

Další

ooOoo