BAtW 4

17.04.2016 19:43

 

Zdravím :)

Hážu další kapitolu, zatím to není dějově nijak pestré, ale nemůžeme hned skočit do akce. Kluci si nejdřív musejí něco zažít...

Přeji příjemné počtení a katce a Lady corten děkuji za komentáře a Adel za opravu :)

 

 

Kapitola 4 – Počítat znamení

Galaxie Cassiopeia

Soustava Shedir

Sektor 40

 

Neudělali mu nic. Pokaždé, když se dveře otevřely, Tony se připravil na to, co mohlo přijít, ale oni nikdy nepřišli pro něj, jenom pro Lokiho. Snažil se odhadnout, kolik dní uplynulo, ale ze samotné té myšlenky jen pociťoval nutkání k hysterickému smíchu. „Den“, jako kdyby záleželo na tom, kolikrát se nějaká mrňavá tečka někde velice, velice daleko otočila kolem své osy.

Kdykoliv stráže přišli pro Lokiho, nazval to „ránem“, a „večer“ nastal tehdy, když ho vrátili zpátky a dali jim trochu vody a něco, co by se dalo nazvat jídlem, pokud by jeden přeháněl. Neznalost toho, kolik uplynulo času, počínaje několika prvními měsíci, které prospal, ho doháněla k šílenství. Takže začal počítat dny.

Včetně dne, kdy je vhodili do cely, tady strávili už osm dní. Neměl nejmenší tušení, kolik hodin tyhle „dny“ měly, ale pořád jim tak říkal. Po osm dní vytahovali Lokiho na poměrně dlouhou dobu ven a přiváděli ho zpátky zkrvaveného a zbitého. Po osm dní se jim Loki smál, když ho házeli zpátky dovnitř a nebylo jediného strážného, který by od boha neutržil nějaké zranění.

A Tony jen sledoval a čekal, ale nezáleželo na tom, kolik času uteklo, nebylo žádné cesty ven. Žádnou neviděl. Takže stejně jako předtím se jen snažil nesložit.

Sedmnáctého dne se Loki poprvé nesmál, když ho vraceli do cely, ale soudě dle ošklivých červených stop kolem krku a množství krve, kterou vyplivl, to mělo víc co dělat s jeho zraněními než s čímkoliv jiným.

Bylo nanejvýš znervózňující vidět, jak Loki vypadal každé ráno, a porovnávat to se stavem, v jakém jej přiváděli zpět. Sledovat, jak se jeho tělo samo zacelovalo, jak hodiny míjely, a pak být svědkem toho, jak příštího dne měl všude zranění zase nová. Nikdy spolu skutečně nemluvili a to ticho rovněž neprospívalo Tonyho nervům. Nemohl spát. Vinit z toho mohl řadu věcí, příliš nepohodlnou podlahu, Lokiho obývajícího tu samou celu, díky čemuž bylo nemožné nebýt ve střehu a napjatý, nebo samozřejmě noční můry, které se postupem času pokoušely jeho mysl ovládnout čím dál častěji. Alespoň ho Loki neohrožoval ani ho nenapadl. Malé laskavosti.

Všiml si také, že Loki vypadal čím dál tím hůř, jak dny plynuly, léčil se rychle, ale čím víc zranění měl, tím byl proces pomalejší a někdy byl stále ještě pohmožděný, když se dveře otevřely, aby ho strážní znovu odvedli. Tony měl docela slušnou představu, proč se ještě nedotkli jeho. Byl smrtelný, mnohem méně odolný než někdo jako Loki a oni od něj potřebovali informaci, takže nemohli riskovat, že ho zraní příliš. Cítil hnusný pocit chladu ve střevech, který mu říkal, že přimět ho sledovat, co se dělo Lokimu, čeho byli jejich věznitelé schopní, byl jejich způsob, jak ho učinit svolnějším.

Dělo se to pomalu, velmi pomalu, ale dělo se to. Stráže měli méně úrazů, Loki se léčil trochu pomaleji, to všechno byly známky směřující k nevyhnutelnému.

Třicátého prvního dne, kdy Loki jen seděl u zdi a každé jeho nadechnutí znělo v chladu cely jen jako sípající vlhký zvuk, Tony nedovedl dál zachovávat ticho.

„Nemůžu uvěřit, že nemáš žádný způsob, jak se odtud dostat,“ pronesl. Hlas měl trochu hlubší a drsnější než obvykle, jak si odvykl ho používat.

Lokiho oči se pomalu otevřely, pak se zaostřily na něj. Chvíli na něj upřeně zíral, načež pozvedl ruce.

„Možná jsi uhodl, že má magie je zapečetěna,“ sdělil mu bůh. Teď, když se na ně Tony zadíval, Lokiho pouta opravdu vypadala jinak než jeho vlastní. Byly na nich rytiny, některé vypadaly jako runy, ale jiné ze symbolů Tony nikdy předtím neviděl.

„Takže si to nemůžeš ani uzdravit?“ zeptal se Tony a ukázal na Lokiho hruď. To vlhké sípavé dýchání mělo co dělat s plícemi a jedním nebo dvěma prasklými žebry.

„Uzdraví se to,“ odvětil Loki.

„Co od tebe chtějí?“

„Nic.“

„Myslel jsem, že jim ještě máš co říct.“

„Já mám vždycky co říct, ale málokdo se o má slova zajímá.“ Bůh se zhluboka nadechl a trochu se narovnal, Tony slyšel zvuk přesouvajících se kostí, jak zaklapávaly zpátky na svá místa. Loki pak vydechl a sesunul se zase na zeď. Jeho tvář byla převážně prázdná, ale ne tak lhostejná, jak ji byl Tony zvyklý vídat. Pravděpodobně byl unavený.

„Takže proč -“

„To se tě netýká, Starku.“

Třicátého druhého dne byl Loki poprvé v bezvědomí, když ho přivedli. Dlouhé minuty Tony zíral na tmavou štíhlou postavu ležící na zemi a nevěděl, co dělat. Nakonec se nemusel rozhodovat, protože Loki se probral docela brzy. Neřekl ani slovo, jen se zhroutil u zdi na svém obvyklém místě. Byl smrtelně bledý, dokonce ještě víc než obyčejně, a když Tony postřehl dlouhý hluboký šrám na jeho předloktí, uvědomil si proč - ztráta krve. Třicátý první den se ukázal být posledním, kdy se Loki smál.

ooOoo

Třicátého sedmého dne jim přivedli nového spoluvězně. Hubeného malého kluka, šíleného strachy, zřejmě jeho poprvé v takovéhle kobce. Byl trochu zelený, doslova, ne Hulkově zelený, přesto však zelený a Tony nerozuměl jediné věci, kterou říkal, a naopak. Zvažoval, že o překlad požádá Lokiho, nebo cokoliv, co by mu do pekla umožnilo se dorozumět, ale bylo celkem očividné, že Áse onen muž nezajímal. Ne že by Tony opravdu potřeboval rozumět. Mužík začal bědovat a brečet a s největší pravděpodobností žebrat u dveří už po pár hodinách. Pak křičel. To byl moment, kdy na něj Loki zavrčel nějakou pěkně barvitou hrozbu. Poté se zelený chlapík přestěhoval do rohu, tak daleko od Lokiho, jak mu cela umožňovala, a zůstal zticha.

Část Tonyho ho chtěla nějak uklidnit nebo ho utěšit nebo tak něco. Pak ale zachytil mužovy zelené oči, a to ho přimělo si to rozmyslet. Nebyl žádný zbabělec, ale i tak se nenápadně o trochu vzdálil. Dostalo ho to blíž k Lokimu, což by za normálních okolností nebylo dobré, ale bůh se na něj přinejmenším nedíval, jako by si chtěl do něj kousnout, a to doslova tím krvavým, ne-sexy druhem kousnutí. Totéž nemohl říct o zeleném maníkovi.

Čím víc času uběhlo, tím ostražitější se Tony stával, jejich nový spolubydlící definitivně sledoval svýma očima každý jeho pohyb. Té noci neusnul vůbec, a zatímco zelený se sesunul na zem a spal, mohl se volně přesunout ještě dál od něj, takže Loki byl umístěný mezi nimi. Alespoň že to Ás nekomentoval, opět malé laskavosti. Ačkoliv bylo směšné, že Loki byl vlastně menší ze dvou zel. Dokonce menší z několika zel.

Třicátého osmého dne, když se dveře otevřely, zelený se choulil v rohu a pak začal opět křičet, když si stráže vybrali jeho. Loki seděl netečně asi pět stop od Tonyho, zatímco člověk upíral oči na stráže, jak vytahovali zeleného ven. Mohl slyšet jeho výkřiky dokonce i poté, co se dveře zavřely, pak se trochu ztišily a vyladily se do nezaměnitelného zvuku žebrání. Chvíli na to bylo ticho. Když začal řev, Tony byl naštvaný, že ho to překvapilo. Stále rozpoznával zeleňákův hlas. Křičel, ne už strachy, ale v agónii.

Pokračovalo to dál a dál, zdálo se to jako hodiny, než se to znovu utišilo a pak zmizelo docela. Mohl slyšet, jak mu krev pulzuje v uších. Ten mimozemšťan mohl být nebezpečný, možná i někým (něčím) strašným, ale poslouchat tohle byla úplně jiná věc.

„Tvé instinkty byly překvapivě přesné,“ promluvil náhle Loki. Tony se otočil a podíval se na něj. Po Tonyho přemístění teď seděli u té samé zdi.

„Ohledně čeho?“ zeptal se.

„Toho zvířete…“

„Chtěl mě sníst… jo, bylo těžké si nevšimnout.“ Neměl by být rád, ne po tom, co právě slyšel, ale sakra, bylo dobře, že se ten zelený chlapík nevrátí. Mohly by nastat problémy. „Ty na druhou stranu jsi mu asi nepřipadal tak k nakousnutí,“ poznamenal.

„Tak už to u monster bývá.“

Tony uvažoval, o jakém monstru to Loki mluvil, protože to neznělo, jakoby měl na mysli toho zeleného chlápka.

Nedlouho poté se strážní vrátili pro Lokiho. Tony si pak uvědomil, že mohli slyšet každé zaječení, každý výkřik, každičkou vteřinu mučení zeleného muže, ale nikdy tam odtud nezazněl žádný zvuk od Lokiho.

ooOoo

Po čtyřicátém dni došlo u Lokiho k dramatickému zhoršení. Ustavičně měl nějaké nezhojené rány a jeho neduživá bledost začala být konstantní. Tony doslova sledoval, jak ho pomalu a metodicky ničili. Vědět, jak moc Loki prve bojoval, vědět, čeho byl schopný a vidět, co se děje, nedělalo s Tonym a stavem jeho mysli nic dobrého. V uplynulých čtyřiceti dnech nedělal doslova nic. Začal trochu cvičit, když byl Loki pryč, jen aby mu neochably svaly. Osvojil si zvyk chodit sem a tam v jejich cele, ne že by tam bylo doopravdy kam jít, ale musel se pohybovat. Čtyřicet dní a on pořád neviděl cestu ven, ve skutečnosti nevěděl, kam by se za těmi dveřmi mohli vydat.

A taky, nerad to přiznával, ale hrozil se dne, kdy ho strážní nakonec vezmou ven místo Lokiho, protože i když přesně nevěděl, co mu dělali, mohl vidět následky na bohovi. Tony byl jen člověk a tihle kluci rozhodně věděli, co dělají.

Čtyřicátého šestého dne byl Loki znovu v bezvědomí, když ho přivedli zpět, a tentokrát se neprobral hned. Tony na něj několik minut zíral, pak si připomněl, že on měl být ten dobrý a šel ho přesunout ke zdi, kde ho posadil. Loki se neprobudil. Byl pořád v bezvědomí, když jim stráže přinesli jídlo a vodu. Jakmile viděli, že Loki není vzhůru, nenechali mu v cele jeho příděl. Tony mu nechal něco ze svého. On byl ten dobrý, připomněl si znovu, takže měl pocit, že to bylo něco, co by měl udělat. Kromě toho, Loki byl ten, kdo ztratil dost krve a musel se uzdravit, ne on.

Když se Loki konečně probral, Tony se od něj už vzdálil. Poté, co si všiml vody a jídla vedle sebe, na jednu dlouhou chvíli se zadíval na člověka, než si vzal vodu. Jídlo však nechal.

Čtyřicátého osmého dne Loki prudce zvracel krev a Tony nepřemýšlel, než se přisunul blíž a pomohl mu zůstat ve vzpřímené poloze. Jakmile se dostali ke zdi a Loki si sedl, trhnul rameny, aby dostal Tonyho ruku pryč, a odstrčil ho, oči vzteklé a nenávistné.

Padesátého prvního dne měl Loki zlomené ruce, ale nenechal Tonyho, aby mu pomohl napít se vody. Tony ho nazval tvrdohlavým pitomcem, Loki ho nazval patetickým bláznem a pak pokračovali ve vzájemném ignorování.

Padesátého druhého dne byli strážní zakrvácení a zranění a opět rozzlobení, ale Loki se nesmál.

Šedesátého pátého dne se Tony snažil nevěnovat pozornost způsobu, jakým Loki zašoupnul zlomenou kost zpátky na její místo, ale slyšel to. Musel jen nerad obdivovat, jak velké poškození bůh zvládl vydržet, jak mohl vyléčit takové věci v  otázce několika hodin… nebo v poslední době v záležitosti několika dní, pokud se mu rány znovu otevřeny.

Sedmdesátého osmého dne ho Loki neodstrčil, když si sedl vedle něj, aby mu pomohl napít se vody, ale oči měl pořád vražedné. Tonyho jeho hrdost zčásti dráždila, ale také tak nějak respektoval, že se Loki odmítal vzdát.

Osmdesátého čtvrtého dne Loki křičel. Byl pryč dlouho a Tony znovu v cele přecházel sem a tam, protahoval si svaly, když z ničeho nic se odněkud zvenčí ozval jeho křik. Tony zamrznul a nějakou dobu se ani nepohnul. Cítil, jak se mu zrychlil pulz, jak se mu krev nahrnula do uší, a zatnul pěsti a pevně zavřel oči. Nemohl ale vypnout zvuk, takže slyšel všechno. Byly to výkřiky bolesti, ne strachu, žádný zvuk žebrání ani vzlykání, jako slyšeli od zeleného muže. Ne, Loki by neprosil a rozhodně se jich nebál, toliko mohl Tony s jistotou říct.

Když ho přivedli zpět, strážní vypadali obzvláště samolibě, bezpochyby pyšní, že konečně dokázali z boha vyrazit výkřiky. Hodili ho na zem. Tony se pohnul hned, jak se dveře zavřely, a beze slova pomohl Lokimu dostat se ke zdi, aby se o ni mohl opřít. Opět se ho snažil setřást, ale Tony ho jen uchopil o něco pevněji a stejně mu pomohl. Jakmile seděli, Loki se na něj podíval, oči tvrdé, ale podle všeho pátrající po něčem v Tonyho tváři. Poté odvrátil hlavu a Tony nevěděl, co viděl nebo neviděl.

Příštího dne, poté co byl Loki vyveden, bylo dlouhou dobu zase ticho, ale pak stejně jako den předtím začal křik. Tony se posadil, zatnuté pěsti si přiložil na oči a opravdu usilovně se snažil tomu zvuku nenaslouchat, jenže nebylo na co jiného se zaměřit. Když stráže Lokiho přivedli, stál na vlastních nohách, ale jen taktak. Strážci pořád vypadali samolibě, jeden ze statných mimozemšťanů dokonce i něco řekl, když táhli boha dovnitř, zda svým kámošům nebo Lokimu, Tony nedokázal říct. Loki mu v odpověď plivl do tváře, což mu vyneslo masivní kopanec do břicha. Druhý strážný zadržel toho, který do Lokiho kopl, a po několika rozzlobených slovech odešli.

„Jsi pořádně tvrdohlavý bastard, víš to?“ řekl Tony, když se přiblížil, aby pomohl Lokimu pořádně se u zdi posadit. Ás neodpověděl, ale opět se na Tonyho podíval tím téměř pátravým pohledem, odvraceje se znovu, ať už našel nebo nenašel to, co hledal.

Osmdesátého osmého dne přišli pro něj. Tony věděl, že to udělají, očekával to už dlouho. Pokaždé, když se dveře otevřely, svaly se mu napjaly a připravil se na nevyhnutelné. Nepotřeboval hádat, co se s ním stane. Nejen proto, že byl vydán na milost těm, kteří od něj chtěli zbraň předtím, ale také proto, že viděl, co dělali Lokimu. Pyšný, silný Loki se jim postupně rozpadal pod rukama. Tony byl jen člověk, ale přísahal sám sobě, že se nevzdá snadno a že jim nikdy neřekne, co chtěli vědět. Existovala jen jedna věc, kterou bylo možné udělat, a sice vydržet to tak dlouho, jak to půjde, a jakmile bude venku z cely, vše si prohlédnout a pátrat po jakékoli možnosti úniku.

Takže když ten den nadešel, zatnul čelist a nechal se vytáhnout ven. Byl si jistý, že Lokiho oči ho následovaly, ale neohlédl se na něj. Vypadal potěšeně, že Tony bude konečně trpět? Že bude mít víc času na uzdravení, zatímco jejich věznitelé se budou věnovat Tonymu? Nebo měl na tváři lhostejnou masku? Nemohl to odhadnout a nechtěl se podívat. Šestiprstý tam zpočátku byl, znovu ho požádal, aby jim řekl o té zbrani. Koneckonců přece věděl, co by se stalo, kdyby tak neučinil. Tony mu s úsměvem řekl, že si může políbit prdel. Loki se smál, Loki se jim vysmíval, bojoval s nimi a neexistoval žádný zatracený způsob, jak do pekla nějaký šílený bůh, který nosil zlatou rohatou přilbu, mohl být lepší než Tony Stark. Mohli ho zranit, ale nezlomí ho, nebude se jich bát. Takže když ho odvlekli do místnosti, která byla celá až příliš zřejmá ve své funkci, Tony rychle popadl nedaleký nůž těsně předtím, než ho stačili přivázat, a zabořil ho do jednoho ze strážných. Dostal za to ránu, tvrdou, a věděl, že horší budou následovat, ale slyšet bolestivý výkřik a vidět hlubokou bodnou ránu bylo tak nějak uspokojující. Slíbil si také, že nebude křičet. Později bude, věděl, že bude, ale ne teď.

Dodržel svůj slib po deset dní, pak už toho nebyl schopen.

Stého dne přistál na podlaze cely s těžkým žuchnutím. Jeho zranění byla bolestivá, ale nikdy příliš poškozující, koneckonců ho potřebovali naživu. Pořád nevěděl, jak se dostat ven, a bylo stále těžší si vzpomenout na Pepperin úsměv, protože měl pocit, jako kdyby ho viděl naposledy před lety. Ucítil na sobě dvě ruce, jak ho vytahují do vzpřímené pozice. Nebyl tak pyšný jako Loki, takže ho neodstrkoval. Dokonce mu poděkoval za to, že ho přesunul ke zdi. Loki neodpověděl, ale ani se nevzdálil, posadil se jen stopu od Tonyho.

Stého dne Tony přestal počítat dny.

 

ooOoo

Další

ooOoo