BAtW 2

26.03.2016 23:25

 

Prolog byl krátký, tak na rozjezd hned pinkám druhou kapitolu :) A moc a moc děkuju Adel za betareading!

 

Kapitola 2 – Písky času

Poloha: neznámá

 

První věcí, kterou vedle svých ztuhlých svalů zaregistroval, byl nízký bzučivý zvuk vycházející ze všeho kolem něj. Znělo to jako elektřina, generátor nebo snad motor. Otevřel oči a rychle je zase zavřel, jelikož světlo, třebaže nijak zvlášť jasné, jaksi bolelo. Přimhouřil oči a pokusil se posadit. Ležel na něčem, co musela být ta nejtvrdší a nejnepříjemnější postel, která existovala. A ruce měl spoutané, prostě super. Párkrát se zhluboka nadechnul, vůbec ho nepotěšila skutečnost, že mu dech okamžitě došel, a to aniž by se hýbal, co to má sakra být? Podařilo se mu posadit a přehodit nohy přes okraj postele. Všechny svaly měl ztuhlé a bolavé a cítil se až moc slabý. Teď, když jeho oči konečně začaly uvykat světlu a zrak se mu vyjasnil, zamrznul při pohledu, který ho přivítal.

Loki seděl na posteli, která byla přesně jako ta Tonyho, na druhé straně šedé místnosti. Také byl připoutaný, Tony se nemohl rozhodnout, jestli je rád nebo ne, ale teď to považoval za dobrou věc. Byl zbaven většiny svého brnění, díky čemuž vypadal štíhlejší, ale o nic míň hrozivě. Předchozí události mu natlačily zpátky do mysli a překvapilo ho, že Lokiho tvář nenesla téměř žádné stopy po bití, musí být fajn uzdravovat se tak rychle. Tony byl příliš otupělý, aby zhodnotil svá vlastní zranění; neměl pocit, že umírá, všechno ostatní mohlo počkat.

„Chodíš sem často?“ zeptal se Tony, pak si odkašlal. Hlas měl skřípavý a v ústech opravdu sucho. Jak dlouho byl v bezvědomí? Loki na něj vrhnul letmý pohled, ale neráčil odpovědět, ne že by to Tony očekával.

„Kde to jsme?“ zajímal se poté, ale opět nepřišla odpověď. „Věř mi, že nemám problém poslouchat zvuk svýho vlastního hlasu,“ upozornil. Loki si povzdechl, vyznělo to podrážděně.

„Já nevím,“ řekl.

„Dobře, tak nechceš mi říct, kdo byli tvoji přátelé?“

„Jsou to sotva mí přátelé.“

„Bez legrace, co jsou zač? Chci říct, jo, dokážu si představit, jak nasíráš lidi všude kolem, ale nemáš být zavřený v pěkný útulný kobce v Asgardu?“

Loki zůstal chvilku zticha, viditelně zvažoval, jestli chce ztrácet dech mluvením k člověku.

„Nezáleží na tom, kdo jsou, byli najati, aby mě zajali.“

„Tak díky, že’s je zavedl do mojí věže, kreténe,“ vyštěkl Tony. „Takhle přesně jsem si plánoval večer,“ vrčel, zatímco zvedl a zaškubal svými řetězy.

Loki se na něj zamračil. „Nemusím se ti ospravedlňovat, smrtelníku.“

„To ty's mě na prvním místě dostal do tohohle svinstva!“

„Ne, to ty, když jsi zničil chitaurijskou loď.“

Tony zaskočeně zaklapnul pusu a zamrkal na Lokiho.

„Jak by sakra věděli, že jsem to byl já?!“ dožadoval se. Pak mu to docvaklo a hluboko v útrobách se mu počal rozhořívat chladný hněv. „To ty’s jim to řekl, že jo?“

Loki se jen ušklíbl. „Udělal bych to, ale nebylo třeba. Díky tomu zařízení v tvé hrudi jsi velmi snadno rozpoznatelný a oni skrze mne viděli dost, aby věděli, kde tě najít.“

Tony o tom na vteřinu přemýšlel. „Ne, to je blbost. Cokoliv jsi s tím zrcadlem udělal, prošel jsi skrz první, ty's je ke mně zavedl!“

„Jak jsem řekl, nemusím se ti ospravedlňovat.“

Několik okamžiků seděli v tichosti, Tony se díval na své řetězy, ale nevypadalo to, že by se z nich dokázal dostat. Co se útěku týkalo, vypadala místnost stejně tak beznadějně, ale to mu nezabránilo v jejím zkoumání.

Loki si odfrkl a Tony pozvedl obočí, když se podíval zpátky na něj.

„Něco legračního, muflone?“ zeptal se.

„Jen to, že doopravdy věříš, že máš kam jít, když unikneš z této místnosti,“ oznámil mu bůh. Tony se na něj jen na vteřinu zahleděl, než mu došlo, o čem to mluvil.

„Už nejsme na Zemi, co?“

„Ne.“

„Ale ty nevíš kde?“

„Budu, jakmile se tam dostaneme,“ prohlásil Loki jednoduše.

„Tam? My jsme…“ znovu se rozhlédl. Neměl pocit, jakože se hýbou, což znamenalo, že jakýkoliv druh dopravního prostředku tohle byl, musel být velký. „Takže tohle je…“ pobídl.

„Loď,“ přišla strohá odpověď.

„Vesmírná loď?“ ujišťoval se Tony, Loki odpověděl naštvaným pohledem, jasně, vesmírná loď, naprosto normální. Sakra, bojoval proti Lokiho armádě, neměly by ho už překvapovat takovéhle věci.

„Fakt nesnáším, že se na to ptám, ale… co s námi udělají?“ Loki opět vydal tamten zvuk, bylo to něco mezi odfrknutím a velmi nešťastným smíchem.

„Zabijí… nakonec.“

Doopravdy to nepotřeboval rozvádět.

„A ty opravdu plánuješ tady jen sedět a nic nedělat?“

„Už jsi viděl, jak skončil můj poslední pokus o útěk,“ poukázal Loki. „Není odsud kam jít.“

„Ne,“ zamítl to okamžitě Tony. „Já tu nebudu vysedávat a vzdávat se.“

„Ach, pak mi prosím pěkně řekni, co chceš dělat, až se zbavíš svých téměř nezničitelných řetězů a uprchneš z této silně vyztužené místnosti, která se otevírá pouze zvenčí?“

Tony zaskřípal zuby. „Já nevím… zatím. Nemůžeme ještě být tak daleko od Země, musí tu být… něco.“

Loki tentokrát doslova obrátil oči v sloup. Tony ho chtěl uškrtit svými řetězy. Poté, co se Ás zhluboka nadechl, znovu se na něj zadíval.

„Předpokládám, že bude lepší, když ti to řeknu, než uděláš něco bezhlavého, co by mohlo ohrozit některé z mých budoucích plánů.“

„Říct mi co?“

„Co myslíš, jak dlouho jsi spal?“ Tahle otázka byla nečekaná.

„Uh… pár hodin?“ hádal Tony.

„Ach vy smrtelníci a vaše žalostně omezené vnímání,“ okomentoval to Loki. „Copak to necítíš? Že něco není v pořádku? Tvé svaly jsou příliš unavené, tvé plíce příliš semknuté, hrdlo příliš vysušené?“

Tony dál zíral na boha, nelíbilo se mu, co slyšel.

„Pár dní?“ zeptal se Tony potom. „Nemůže to být víc.“

„Ano, může. Pokud to bylo magicky navozené,“ odpověděl Loki jednoduše. „V tomto případě je to těžké říct… Sám jsem byl v bezvědomí, ale přetrvávající účinky jsou příliš silné, než aby je šlo ignorovat.“

„Jak dlouho?“ zeptal se Tony drsnějším tónem.

„Přinejmenším pár týdnů, ale měsíců se zdá pravděpodobnější.“

Ta slova následovalo tíživé ticho, které narušovalo pouze tlumené bzučivé hučení. Tony na něj dlouhou dobu jenom zíral.

„To není možný.“ Loki opět jen zakoulel očima a opřel se zády o stěnu. „Ne, není to možný. Zemřel bych žízní… nebo hlady… ani nemám delší strniště… Není to možný!“

„Ujišťuji tě, že je. Vzhledem k tomu, že to bylo něco dost silného, aby to udrželo pod kontrolou i mě, řekl bych, že to musela být směs magických a alchymistických postupů.“

„Ale…“

„Unavuje mě poskytovat ti vysvětlení. Zkrátka „zastavili“ naše těla, to je nejjednodušší způsob, jak to vyjádřit. Běžná praxe, pokud jde o důležité „živé zboží“. Není třeba potravy a mohou si být jistí, že na konci cesty budeme stále naživu.“

Tony se zády opřel o studenou zeď a snažil se to vstřebat. Týdny, možná i měsíce. Loki musel lhát, ne? To se prostě nezdálo být možné, i kdyby slabost v jeho svalech a vyprahlé hrdlo říkaly něco jiného. Necítil by se takhle, pokud by byl v bezvědomí jen pár hodin, ale mohlo pro to být i jiné vysvětlení. V případě, že Loki mluvil pravdu, by to znamenalo, že zmizel z povrchu Země možná před několika měsíci. Ne, nedovolil si o tom přemýšlet. Pepper, do hajzlu!

„Proč jsem teda teď vzhůru?“ zeptal se ochromeně, jeho mysl uháněla tak rychle, jak jen bylo možné nad všemi těmi možnostmi přemýšlet. Také doufal, že zachytí lež, protože na to byla velká šance. Byl by blázen, kdyby bral Lokiho slova za bernou minci.

„No, musíme být blízko našemu cíli, samozřejmě.“

„Zdáš se být až moc uvolněnej na někoho, kdo jde vstříc smrti.“

„Smrti? Ale ne, Iron Mane, smrt je milosrdenství, smrt je velkorysý dar, smrt je osvobození, o které budeme prosit. Nemáme tak skvělé vyhlídky. Nakonec, ano, ale může to být ve velmi vzdálené budoucnosti.“

Teď, když se Tony opět zahleděl na boha, všiml si, že lhostejnost není nic víc, než velmi dobrá maska. Neměl tušení, co se ve skutečnosti odehrává v jeho šílené hlavě. Tvář měl důkladně prázdnou, záměrně skrýval, co cítí. Nechtěl ukázat jakoukoliv slabost. To dávalo smysl, kdo by chtěl poskytnout takovou výhodu svým nepřátelům. Pak si uvědomil, že tu byla jedna otázka, na kterou se dosud zapomněl zeptat.

„Takže ke komu nás vezou?“

„K někomu, kdo slíbil, že budu dychtit po něčem tak sladkém, jako je bolest.“

ooOoo

Příštích pár hodin (nebo o čem se Tony domníval, že to bylo pár hodin) trávili v absolutním tichu. Tony netoužil po konverzaci s tím bastardem a pochyboval, že by z něj mohl vyzískat víc užitečných informací, takže nebylo co řešit. Myslí se mu proháněly různé možnosti, zatímco dělal vše proto, aby nezbláznil z toho, co se blížilo. Bylo snadné z Lokiho slov pochopit, co je čekalo, jestli tedy mluvil pravdu. Tony mohl přísahat, že ho reaktor v hrudi bolel, jizva kolem něj ho pálila jako v těch několika prvních dnech. Nejhorší možné déjà vu, ale stále se odmítal jen tak vzdát. Pochyboval, že se vzdal Loki, ale nemohl se spoléhat na cokoli, co bůh plánoval. Nechal by Tonyho s jejich vězniteli bez mrknutí oka nebo by to dokonce udělal s úsměvem na své zatracené tváři. Možná by ho dokonce využil, aby sám unikl. Musel si na něj dávat pozor.

Přemýšlel také o ostatních. Pepper, Rhodey, SHIELD. Jestli byl opravdu pryč celé týdny nebo měsíce – měsíce zatraceně, k čertu se vším, do hajzlu – pak to znamenalo, že hodně lidí se po něm shánělo. No, nedokázali ho najít v zasraný afghánský jeskyni, tak jak by ho mohli najít kdoví kde jak daleko od Země… na mimozemské kosmické lodi… ve vesmíru!

Ticho bylo narušeno ostrým cinknutím pocházejícím zpoza dveří, což je oba donutilo vzhlédnout. Tony se napjal, koutkem oka viděl, že Loki také, ale Ásovi se o vteřinu později podařilo držení těla uvolnit. Byl to zatraceně dobrý herec. Tony udělal totéž, ačkoliv pro něj bylo trochu těžší tvářit se v dané situaci uvolněně, ale dokázal to. Plivnout nebezpečí do tváře a takové ty věci.

Těžké dveře se otevřely a Tony rozpoznal mimozemšťana, který rozbil Lokimu tvář. Měl velkou jizvu na hlavě a jedno oko mu opravdu chybělo, ale nebylo to čerstvé zranění, nýbrž již zcela zahojená rána. To podle všeho potvrzovalo Lokiho slova o tom, kolik času uběhlo. Pokud se tihle mimozemšťani neléčili mnohem rychleji, což bylo dost dobře možný, ale samozřejmě, pokud by se hojili rychleji, rána by se tak ošklivě nezajizvila. Zasraní emzáci.

Ten zjizvený udělal pár kroků blíž k Tonymu, zatímco druhý stál u dveří se zbraní velkou jako kráva namířenou na Lokiho. Nepodceňovali ho. Loki na ta stvoření jen dál upíral chladný pohled a zůstával zticha. Zjizvenec začal mluvit a ukazoval na Tonyho hruď. Inženýr pozvedl obočí.

„Sorry kámo, nemluvím vesmírnou hatmatilkou.“

Mimozemšťan na něj zíral jedním rozzlobeným oranžovým okem, než se obrátil k Lokimu a promluvil znovu, přičemž gestikuloval Tonyho směrem. Loki na okamžik vyzývavě podržel tvorův pohled.

„Co dělá to zařízení v tvé hrudi?“ zeptal se pak Loki. Jo, Tony měl tušení, že tohle bylo to, co chtěl ten emzák vědět.

„Do toho mu zatraceně nic není,“ odsekl Tony.

Loki chvíli počkal, pak lhostejným tónem řekl: „Nepotřebuješ to vědět.“

Tvor v porozumění zavrčel, což přimělo Tonyho se zamračit, ale byl příliš roztržitý, aby o tom právě teď přemýšlel. Mimozemšťan něco řekl hlasitějším tónem.

„Vyhrožuje ti… ne příliš kreativně,“ pronesl Loki na způsob překladu. Tony civěl nazpět svým nejlepším ty-mi-můžeš nevzrušeným pohledem. Tvor k němu pak přikročil, popadl ho za tričko a přitáhl si ho trochu blíž. Znovu mu zavrčel něco do tváře.

„Je to zbraň?“ zeptal se Loki příjemným hlasem.

Tony držel jazyk za zuby, ale jak se ukázalo, mimozemšťan neměl žádnou trpělivost, ani nebyl v náladě na hry. Protože další věc, kterou Tony věděl, byla, že jeho tričko bylo rozervané a velká ruka se blížila k jeho obloukovému reaktoru. Snažil se uniknout, bojoval s ním, ale řetězy mu nedaly příliš mnoho prostoru k manévrování a svaly měl pořád ztuhlé a unavené, nemluvě o tom, že to stvoření bylo mnohem silnější než on. Když se mimozemšťanovi nakonec podařilo ho zpacifikovat a položit ruku na reaktor, Tonymu bylo jasné, že nemá co ztratit.

„Udržuje mě to naživu!“ vyhrknul.

„Udržuje ho to naživu,“ opakoval Loki. Mimozemšťan v reakci Tonyho odhodil zpátky na postel a nechal reaktor být. Pak něco zavrčel a přesunul se blíž k Lokimu, který si stoupl, ale nevzpíral se, když ho spoutávali ještě důkladněji. Možná že zbraň namířená na jeho tvář byla toho důvodem. Poté, co byl Loki bezpečně svázaný, odhákli ho ze stěny. Nato se jednoočko vrátil k Tonymu. Nepřivázali ho na řetěz jako Lokiho, ale on zcela zjevně nebyl tak velkou hrozbou. Vyvlekli je ven z místnosti, Lokiho prvního, takže kráčel mezi dvěma velkými tvory, a Tonyho jen táhli za sebou. Alespoň mu nevěnovali tolik pozornosti, což skýtalo jisté možnosti.

Nějakou dobu beze slova procházeli temnými koridory. Pak konečně dorazili ke dveřím. Ty vedly do proskleného průchodu s dalšími dveřmi na konci. Když vstoupili, Tony se okamžitě rozhlédl kolem a zalapal po dechu. Byl by se zastavil, kdyby ho ta bestie netáhla za sebou. Cítil, víc než viděl, že Loki opravdu na chvíli zastavil, a že jejich věznitelé do něj strčili, aby zase pokračoval v pohybu. Možná ani on nečekal ten výhled venku. Řečeným výhledem byla úplně pustá zem a jasná obloha, tedy přesněji řečeno otevřený prostor kolem nich, a něco, co předtím Tony viděl jen na teleskopu se super vysokým rozlišením.

„Je to galaxie?“ ujišťoval se. Vypadalo to tak, jako jedna z těch spirálního typu, což opravdu nebylo dobré, protože jak kurva daleko potom byli od Země? Byla velká, dost velká, že když nepočítal tu pustinu kolem nich, tak zakrývala největší část výhledu.  

„Andromeda,“ vyplivl Loki, definitivně nepotěšený tím, co vidí.

Tony se syčivě nadechl, vnitřnosti mu znovu zamrzly. Žádný div, že to vypadalo povědomě. S Andromedou tak blízko nich museli být… aspoň 2,5 milionu světelných let od Země.

Oh… kurva.

 

ooOoo

Další

ooOoo